MART1NKA: Zrovna jdu kolem a chtěl jsem napsat něco podobného. Kdybych měl cvičit jen proto, abych líp vypadal, dlouho bych u toho nevydržel. Cvičím proto, že jsem si našel sport, který mě baví a ve kterém se chci zlepšovat. A není to tak, že bych po tréninku vesele hopkal domů plný endorfinů, mentálně nabitý a odpočinutý. Naopak bývám věčně dobitý a vyčerpaný a pořád mě něco bolí. Nechce se mi ráno vstávat do tmy a večer se vzdát filmu, abych šel spát včas, a počítat bílkoviny, jestli jich mám dost. Často se bojím, jestli zvládnu dodržet předepsaný program a jsem naštvaný a frustrovaný, když se mi nedaří, jak jsem si předsevzal. A jsem nešťastný, když se zraním a přijdu o měsíce práce, a pak rehabituluju a znovu se do toho dostanu a pak mi zase vystaví stopku nějaké jiné zranění nebo nemoc a já si to celé kolečko musím dát znovu a znovu. Ale ta radost, když se pak něco povede a naděje, že se mi přes to všechno podaří zlepšit, mě u toho pořád drží.
Chápu samozřejmě, že ne každý je takový pošuk, jako já. Ale říkám si, že by bylo fajn, kdyby si víc lidí našli sport, který je nadchne a necvičili jen proto, že "musí" nebo kvůli "hubnutí".