Jak se vnímám já, to je ovšem kapitola sama pro sebe. Po třeba asi dvaceti letech velice složitý práce na sobě jsem TEĎ poprvý v životě spokojená sama se sebou. Tak cca od srpna/září, řekla bych. A musím říct, že sice v tom hrála samozřejmě roli ta tloušťka samotná (a vůbec to, jak obecně vypadám, já FAKT nejsem sama svůj typ a nikdy nebudu), ale MNOHEM VÍC šlo o to, jak člověku společnost předepisuje, jak se "smí" česat a líčit, jak se "smí" oblíkat a co vůbec všechno "smí" jako tlustej dělat, aby ho někdo náhodou nenařknul z "nesoudnosti". Dneska mě třeba zpětně fakt mrzí, že jsem si v nulkách nenechala udělat růžový pseuda - hodně jsem to chtěla, měla jsem o nich i dost přesnou představu, ale ze všech stran se na mě hrnuly kecy o "nesoudnosti" a jak by to bylo v kombinaci s tou nadváhou strašně "moc". Tak jsem to nechtěla moc přiznat ani sama sobě, pořád jsem akorát vymejšlela, co si teda jakože udělám s vlasama, a pak jsem stejně neudělala nikdy nic (až po letech jsem se v jednu chvíli vzmohla na růžový proužky, tak aspoň to). Oblíkala jsem se nudně a konzervativně, česala jsem se nudně a konzervativně a víceméně jsem vytěsnila svůj vzhled nad rámec slušnýho a čistýho oblečení, brala jsem to tak, že "jsem tlustá", takže se holt "mám" schovávat v průměrnejch hadrech. Stejně na mě tehdy nic zajímavýho alternativního k dostání nebylo, musela bych si šít, a to mě fakt nikdy nebavilo. Vrchol všeho bylo, když jsem pár let nosila živý divoký barvy, už to byl pro moje okolí mnohdy fakt přílišnej odvaz (matka mi kolikrát chodila radit, ať si vemu radši něco černýho nebo to tou černou aspoň naředím). Výsledek byl, že jsem desítky let koukala do zrcadla a viděla tam nějakou masku, za kterou jsem se schovávala. A pořád se upínala k nějakýmu utopickýmu zhubnutí, kdy konečně společnosti odškrtám všechny kolonky a budu si za odměnu moct konečně nosit, co chci.
Vrchol nastal, když se před mnoha lety vyoutovala Lana Wachowski jako trans a vystoupila na nějaký konferenci veřejně. Stála tam, měla na hlavě přesně ty barevný růžový dredy, který jsem chtěla, a byla oblečená přesně ve stylu, jakej jsem chtěla nosit a netroufla si. Já se málem normálně rozbrečela. Fakt jsem v tu chvíli upřímně záviděla trans ženě, že dokáže bejt líp ženou, než já. V návaznosti na to jsem si konečně řekla, že tohle už je ale fakt nemocný a musím s tím něco dělat. Musím se přestat schovávat, proč bych měla mít menší nárok na vlastní styl, ať je jak chce alternativní, než štíhlý lidi. Jako nebylo to snadný a trvalo to ROKY, ale dala jsem to. A vůbec to nebylo nakonec o tloušťce, ta je fakt mnohem víc otázka zdraví - bylo to prostě o tom, že člověk přejímá cizí představy o tom, co by "měl" a "němel" a co je "soudný" a "nesoudný". A v tomhle procesu přizpůsobování se většině postupně víc a víc ztrácí sám sebe, až se kouká do zrcadla a vlastně neví, kdo to na něj kouká zpátky a jestli je to vůbec ještě on sám.