Brambůrkový experiment, update: zjišťuju, že možná nejsem až takovej brambůrkoholik, jak jsem si myslela. Když už se to jednou otevře, tak se mi odolává dost špatně, ale možná nepotřebuju sežrat pokaždý celý balení a házet si to do krku, dokud se mi neudělá blbě. Včera jsem seděla vedle poloprázdný misky s chipsama několik hodin a nebyl to vůbec problém. Pravda pomáhá nemít ji úplně přímo na očích, jakmile je hned vedle mě, je to něco jinýho. Ale neotevřený balení se mi tu válelo dva dny a vůbec jsem nijak neprahla po tom si ho naservírovat.
Přivedlo mě to na myšlenku, že tyhle "závislosti" na oblíbenejch potravinách (a teď fakt nemám na mysli věci typu kafe, na kterejch opravdu vzniká reálná závislost) jsou možná částečně sebenaplňující proroctví. Jsem na tom "závislá", protože jsem přesvědčená, že jsem na tom "závislá". Možná že je vlastně užitečný přepsat program a brát to tak, že "mám fakt ráda brambůrky, ale zase se na ně nepotřebuju vrhnout jak šílená, kdykoli můžu."
Celá zásoba je nicméně v tuhle chvíli sežraná a je to popravdě fakt úleva. Jsem usolená k smrti. Dál se pokračovat nechystám, nějaký výsledky to mělo a teď už toho mám plný zuby.