WENDIGO: No, v postmoderně je ale přece to, že není ke stvoření díla potřeba mít velkou řemeslnou zručnost nebo talent přece docela příznačné. Jsme prostě v období, které si svou hodnotící tabulku teprve hledá a stará pravidla už neplatí, nebo se k nim někdo naopak vrací. Velké turbulence typu antika, renesance nebo impresionismus nás už patrně nečekají a tak možná jediným reálným otiskem téhle doby bude použití počítačů v tvorbě. Já si myslím, že obraz černocha v tunelu má oproti kýči se štěňátky stále navrch v tom, že má vtip, nějakou ideu, což štěňátka nemají ani náhodou. Donutí to mozek se sepnout a zamyslet, i kdyby jen na zlomek vteřiny, a může to vyvolat nějakou reakci, docela odlišnou oproti slzavému dojetí nad štěňátky. A to je prostě něco, co bude držet i tyhle věci, kde nebyl potřeba talent ani zručnost k jejich zhotovení, v nějaké akceptovatelné rovině, kterou lze vnést do galerií a lidi tím bavit, nebo nějak oslovovat.
Další věcí takových prací je fakt, že mohou nutit člověka k tomu, aby se díval na jejich přesah, aby se pokusil vidět "za tu okurku". To už je něco, co potřebuje víc, než jen chodit galerií a dívat se. Před rokem a půl jsem byl v Salzburgu v moderní budově s několika expozicemi moderního umění. Byl tam i člověk, co vystavoval shodou okolností taky okurky :) Bylo jich snad sto, každá jiná, všechny na bílých podstavcích, rozmístěné po celém sále. Ty bys to hodila ke kýči (což by byla chyba), ale ve skutečnosti, i když ten námět je možní příliš primitivní, tak nějakou oslovující hodnotu to má. Jednak tě to přivede do nové situace, kterou člověk nikdy nezažije - stovky okurek v přesile, na piedestalech, jako antické sochy. Každá jiná, každá skoro jako opravdová. Člověka to donutí myslet, nejenom nad tím, kolik práce takový absurdní nápad musel dát. Samozřejmě, nepřináší to tak jasný estetický zážitek jako třeba tiché postávání před Rembrandtem, ale nese to v sobě určité přesahy, kterých si citlivý člověk všimne a mohou mu něco přinést. Zbytek lidí projde a řekne: Ty vole, to je blb, podívej na to "umění", stačí udělat okurky a můžeš vystavovat! Nechci to nějak generalizovat, samozřejmě je spousta špatných věcí i v tomhle okruhu, ale nemyslím si, že je to nutná hra na originalitu - tu konec konců už nikdo normální nemůže hrát... To, že se můj mozek nějakým způsobem aktivuje ve špalíru okurek je pro mě tisícíkrát důležitější, než pohled na dokonale plochá štěňátka, která jsou kromě svého citového náboje úplně mdlá a nepůsobí už na nic jiného.
Jinak aby bylo jasno - spoustu počinů současných autorů, zvláště těch performativních vůbec nemusím, a byl bych rád, kdyby se jejich aktivity oddělily do nějaké svébytné kategorie, protože občas je ta absence talentu a originality opravdu už moc. Hrozně záleží na konkrétním příkladu, ale u tohoto druhu tvorby je prostě nutné zjistit, jestli to má nějaký přesah, nebo jestli je to jen demonstrace něčeho. Umění prostě už dávno není jen obraz nebo socha v galerii s nesporným estetickým zážitkem. Dnes se za to považuje i činnost samotná, která nějak působí - např. jako ta žena, co dokázala v galerii sedět nehnutě řadu hodin, a ani se nepohnout... můžeme si o tom myslet co chceme, ale pokud to v člověku vzbudí nějakou vlnu, tak je účel splněn a je úplně fuk, že to nebyl obraz nebo socha provedená mistrovskou technikou. Stran, ze kterých lze na člověka působit, je mnoho. Říkám, není to zrovna můj šálek čaje, ale pokud to není vysloveně blbé, tak to akceptuji. Před lety dva studenti z jihlavské školy rozmístili po městě atrapy bomb a monitorovali obecné chování. Později po tom, co byli obviněni, se za ně postavila škola, protože to prezentovali jako uměleckou performanci. To,ž e to stálo daňové poplatníky desítky tisíc za výjezdy policie, pyrotechniků, hasičů a záchranky, to nikoho nezajímalo. Otázkou pak je, co je vlastně tohle za "umění"? Dá se to ještě dát po bok věcí s opravdovou estetickou hodnotou, vedle věcí, které znamenaly v určité době průlom a změnu? Kam tohle patří? Bezesporu to vyvolalo reakci, ale jaký je vlastně ten kýžený přesah? Podle mě by už mělo existovat něco jako socialart nebo něco podobného, prostě tedy "tvorba", která pracuje s lidmi jako takovými a s jejich emocemi a chováním, což je podle mě už blíž psychologii než umění jako takovému. Tam by tenhle "experiment" mohl patřit... Já bych se pak cítil bezpečněji, že svět fantazie a iluze není narušován podobnými excesy :D a že ty si existují v jiné škatulce :D
A k tomu zbytku co píšeš - myslím, že jsi trochu moc vzala ty dvě věty, co jsem napsal. Proti kýči nejsme nikdo imunní a čím lepší je, tím lépe na nás funguje. Proto si myslím,ž e trochu přeháníš v tom hodnocení mého pohledu na něj, to, že o něčem napíšu že je kýč, tak to vůbec neznamená tvoje zmiňované "upalte to!" - je to jen označení věci tou správnou nálepkou pro případ, že by to někdo nepoznal (a teoretiků o kýči je na netu hromada). Proto mi přijde trochu nefér tahat moji tvorbu, která je z 99% tvořená řemeslem... to přece nijak nesouvisí s tím, že můžu něco označit kýčem. To je to samé, jako když řeknu - hele, to je auto. Prostě označení věci, není v tom žádná hysterie. Je řada věcí, které mohou být kýč, nebo na jeho hranici, ale líbí se mi. Navíc kýč si nemůže přít nic více, než to, že se líbí spoustě lidí tak, že ho budou hájit způsobem, jako vy tady :) To je pro něj nejvyšší vyznamenání, protože i bez obsahu, bez hodnoty dosáhl takového zájmu :) To, že je to absolutně bezhodnotné je věc, která třeba může vadit mě, ale někdo se z toho bude rozplývat (jako Devcager nebo zástupy lidí, co tomu dají někde plusík, protože je to krásně naleštěné, má to velké oči a zejmnělé rysy, nebo naopak velká prsa). A úplně nakonec - nic jsem neomínuskoval, mínusy nedávám, je mi tohle zbabělé hodnocení věcí protivné. Když se mi něco nelíbí, tak to normálně napíšu. A nebo spíš nenapíšu nic. Takže u mě v případě mínusků pláčeš na špatném hrobě :)