KAIRRA: nějak se nemůžu zbavit té beauvoirovské asociace, že se červená knihovna stala Tou opovrhovanou, aby to neschytal třeba fotbal ;)))

To je tím, že my ženské máme tendenci hrozně skákat chlapům na špek v tom smyslu, že co dělají muži a ženy ne je nějak prestižní (což je s trochou licence případ toho fotbalu nebo péčka), zato to, co dělají ženy a muži ne je nějaká low-end nuda, která je "jenom pro ženské". Ono pak se není co divit, že se produkuje taková kvanta milostných sraček, které člověka až bolí číst, jak jsou blbé, a zároveň se kvalitní literáti jak čert kříže bojí dobrých konců a radši zkazí svůj román, než by riskovali, že se nechají zařadit do milostné škatulky (viz můj oblíbený příklad, Mandolína kapitána Corelliho). Nebo že se texty jako třeba Milenec lady Chatterleyové nepočítají do milostné prózy, protože jsou krásné a kvalitní, a tudíž to nemůže být milostná literatura, protože ta je přece blbá.

KAIRRA:

Upřímně přiznávám, že osobně by pro mě bylo nepochybně daleko obtížnější přiznat, že mám úchylku na slaďáky, kdybych ten titul neměla. :) Jistě že takhle se postoj "teď už si fakt inteligenci dokazovat nemusím" zaujímá velmi snadno.

ALE to ještě neznamená, že pokud tu odvahu mít nebudu, budu pokrytecky vykřikovat, jako se to velmi často děje, že "červená knihovna je fuuuuuuuuj, to jsou jenom slinty pro pitomý ženský", a přitom mít doma sbírku Harlekýnek schovanou pod postelí, na kterou se vrhnu, když manžel vypadne z domu. Už drahná léta pořád někomu vysvětluju, že zrovna Harlekýnky jsou do obrovské míry skvěle funkční porno pro ženské a že když mu přijde cool, že má někdo na disku dvacet giga péčka natahaného z netu, je nelogické být tak netolerantní pokud jde o červenou knihovnu.

Třetí věc: milostnou literaturu nejčastěji kritizujou lidi, kteří z ní nikdy nepřečetli ani řádek, mají o ní velmi specifickou představu (která se hodí jen na její podmnožinu) a šmahem odsuzují všechny její čtenářky (čtenáře) jako pitomce, aniž by kdy v životě potkali někoho, kdo se přizná, že ji čte. Tihle "kritici" například nerozlišují ani mezi produkcí nakl. Harlequin, Danielle Steelovou, Vlastou Javořickou a dejme tomu Lisou Kleypas, stačí říct, že je to zamilovaná literatura a hned je to pro ně to samé. Přičemž už v rámci Harlekýnek jsou nějaké rozdíly třeba právě v počtu sex. scén, Danielle Steelová se chudinka seriózně a cudně pokouší o opravdový román (což se jí místy chvíli vede - a pak to zas totálně zazdí nějakým odfláklým odstavcem) a Lisa Kleypas jenom vyrábí exotický rámec pro sexuální scény. Jenže pro tyhle "kritiky" je to všechno stejné, tzn. blbé.

A čtvrtá věc, tzn. pointa, jak víš, že milostnou literaturu čtou jenom blbky? To je imho jen takový intelektuálně-snobský stereotyp, že intelektuálové se zabývají pouze intelektuálními činnostmi, dívají se pouze na intelektuální filmy a čtou pouze intelektuální literaturu. Docela by mě zajímalo, kolik z těch pozérů, kteří nedokážou ani napsat na Facebook "dneska je venku hezky", aniž by přitom ocitovali Slavoje Žižeka, ve skrytu doma kalí Laru Croft, čumí na Ordinaci v růžové zahradě, fandí u fotbalu nebo čte Harryho Pottera. A kolik nich zná nazpaměť BBC verzi Pride and Prejudice, brečí u Bolly filmů a má v nočním stolku diskrétně poschováváné nějaké knižní tajnosti. ;)))