jestli vám můžu do toho vašeho tvoření taky trošku přispět, tak bych do "nemoci tvůrců světů" zahrnul i situace, kdy se víc pozornosti věnuje zajímavosti světa, než zajímavosti příběhu

já jsem pro literární tvorbu nikdy žádnej komplexnější svět nevytvářel (kromě jednoho nebo dvou hodně surreálnejch a ani ty sem neměl moc propracovaný), ale několik jsem jich dělal pro rpg a jeden nebo dva byly i docela dotažený a nakonec jsem dospěl ke změně metodiky - opustil jsem OUTSIDE-IN a držim se spíš INSIDE-OUT (byť ne úplně doslovně)

klíčový je, aby měl příběh atmosféru, dělal to co chcete a je dobrý nejdřív vědět, jakej ksicht má mít příběh a až jemu na míru pak šít setting
když začnu první otázkou v záhlaví, tak se hned zaseknu - "vesmír - universum, multiversum: stejné zákony jako u nás, jiné zákony?" - na tuhle otázku se nedá odpovědět s čistym papírem. Bude příběh v settingu s více dimenzema nutně zajímavější než ten s jednou? Nebo naopak? Nevim. Odpověď na tuhle otázku nemá imho na kvalitou výstupu významnější dopad - nebo aspoň ne tak významenej, aby musela bejt nutně první.
Když budu postupovat podle tohodle rozvrhu, tak budu v každý kapitole hledat něco zajímavýho, takže než se dostanu k třetí položce, tak budu mít pět paralelních vesmírů, každej s patnácti galaxiema, každou s desítkama slunečních soustav, dohromady tisíce planet, ... ale planety pak budou vypadat jak z katalogu z Adamse - celá planeta na jedno brdo, pokrytá jednou civilizací, jednim národem, mluvící jednim jazykem, nabízející jednu, maximálně tři zajímavý lokace... To je u SF častější nemoc, než by dávalo smysl. Podívejte se, kolik rozdílů má na sobě Země, než začnete vytvářet nový galaxie, sedm naprosto rozdílnejch zemědílů, každej obsahuje spoustu leckdy dost odlišnejch zemí, států, národů, kmenů, měst, dohromady miliardy lokací na kousku hlíny, podívejte se, kolik dokázala beletrie vytěžit jenom z Prahy a to ani nemusíme brít různý historický epochy...

v tomhle smyslu se mi mnohem víc osvědčilo začít detailama, tim co bych tam chtěl mít:
- aspoň trošku punku, špíny, ne jenom nablejskaný paláce a umakartový mariňáky
- aby to nebylo úplně epický, žádný jasně vymezený dobro a zlo (postavy můžou mít konflikty i mezi sebou, civilizace neni homogenní masa), postavy můžou řešit i něco jinýho, než jenom zachraňování světa (vesmíru/civilizace/...)
- líběj se mi akční souboje zbraněma na blízko, něco jako světelný meče, ale nemusej bejt světelný...
- mělo by tam bejt nějaký neznámo, třeba kolonizace nový planety/kontinentu/vesmírný stanice nebo přepadení něčim nečekanym (vetřelec/nájezd neznámejch ufonů)
-...
a pak hledat, jaký pro to potřebuju podmínky - souboje nablízko, jo? tak to buď z nějakýho důvodu nefungujou střelný zbraně (jsou děsně drahý a nedostupný/existuje proti nim efektivní obrana) nebo jsou zbraně na blízko prostě účinější (světelnej meč umí odrážet střely/všude je děsná tma, takže se stejně nedá mířit/zbraně na dálku jsou nespolehlivý, protože potřebujou specifický prostředí - např. vzduch s kyslíkem - který neni všude). A neznámo, jo? Tak to asi nesmí bejt všechno prozkoumaný, možná první lety do vesmíru, první kolonizace nový planety nebo objevení vstupu do jinýho paralelního světa... ale to zavání moc epičností, tak dáme spíš tu kolonizaci... A každej bod mi hned hází další prvky a nápady, odvodim z toho fyzikální zákony (můžou bejt realistický? nebo pokřivený v nějakym konkrétním bodě? nebo úplně mimo?), počet a charakter planet a nakonec se dostanu k tomu, čim by někdo třeba začínal...
atd.
Samozřejmě je potřeba se k původnímu seznamu pořád vracet, doplňovat ho (jak jsem to vlastně myslel, co dalšího mě napadlo), proškrtávat (co je s ostatníma požadavkama nekompatibilní, co obětuju něčemu jinýmu) nebo si ho prostě jenom připomínat, abych na něco nezapomněl.

Pak mám větší šanci vytvořit skutečnej svět, kterej mě skutečně bude zajímat, bude působit hmatatelně a sám nabízet příběhy, který se do něj daj psát a který budou mít nějakej ksicht, koule, atmosféru. V opačnym případě mi hrozí, že vytvořim originální a konzistentní sadu čísel a suchejch popisů zabalenou do plastu, pravou od Matella, která ale nikoho nebude zajímat...

(ten orwell je vlastně docela dobrej příklad - určitě nezačínal tim, že by přemejšlel nad počtem planet nebo dimenzí, ale věděl, co chce říct a vlastně na jednom detailu vybudoval celej svět. U něj je taky vydět praktickej minimalismus, kterej se třeba jednak mě osobně dost líbí a jednak dost usnadňuje dotažení projektu do konce - pokuď si dobře vzpomínám, vystačil si s pár lokacemav jednom městě a stručnym načrtnutím zbytku státu a měl vymalováno - je zbytečný tvořit desítky planet, když to, co chci říct, se vejde na jednu a všechny ostatní mě budou akorát rozptylovat a plést se mi pod nohy...)


Vlastně úplně nejvíc se mi osvědčilo nejdřív odehrát jedno krátký dobrodružství/napsat povídku, který tak nějak vystihne, jak by výsledek vlastně měl vypadat a z toho až vyextrahovat seznam, jakej jsem načrt vejš. A pokuď možno tam rovnou cpát hafo narážek, který netušim, co znamenaj, ale třeba mě někam dovedou (zmínky o rasách, národech, konfliktech, historii, ...). Samozřejmě, že výsledek tomu nebude odpovídat stoprocentně a ve spoustě věcí se odchýlim, resp. povídka nakonec nebude do světa zasaditelná, protože by se tam museli promítnout věci, který vymyslim pozdějš, ale je to mnohem plodnější podklad, než otázka kolik planet má sluneční soustava...


ale berte to jenom jako podnět :)

__________________________
trochu mimo téma mého příspěvku - k jazyku - vytvářet nejdřív jazyk je určitě děsně zajímavá věc, ale mě by se do toho nechtělo... obecně nemám moc rád vymyšlený jazyky v literatuře, připadá mi, že jsou většinou dost křečovitý.. víc se mi líbí, když se jako mrtvej jazyk učenců a starobylejch spisů, kterýmu má každej tak trochu rozumnět použije prostě latina a pro obecnou řeš čeština (který se snadno vytvářej dialekty - ať už třeba moravský nebo jiný regionální, tak slovenčina, polština, vybraný slova nebo prvky z jinejch slovanskejch jazyků) nebo angličtina/nějaká pidžin. V tomhle bych se přiklonil k JULIANNE