PAN_X: problém je spíše v tom, že většina lidí má stále potřebu hledat analogie. Představovat si neznámé věci v podobenství ke známému. A problém je, když to pak nefunguje, případně to je taková věc, kterou nelze k ničemu připodobnit.
Osobně jsem na gymplu zjistil, že jsem asi hodně divnej, když mi nedělalo žádné problémy uvažovat o čtyřrozměrném prostoru (přičemž ten čtvrtý rozměr nebyl čas, ale skutečný rozměr jako délka či hloubka). Přitom takovou představu nemohu nijak připodobnit k čemukoli, co kolem sebe vidím, prostě beru jako fakt, že čtyřrozměrná krychle bude mít z každého bodu čtyři hrany. Spíše tedy matematická abstrakce než vyloženě představa, jak ji běžně chápeme.
Stejně tak nemám problém si tímto způsobem představit nekonečno i nic. Nemám pro ty pojmy potřebu srovnávacího objektu, jsou to abstrakty fungující samy o sobě. A snadno pak také mohu přijmout ideu času s pevným počátkem, před kterým není nic. Je jako přirozené číslo, u kterého také nemá smysl uvažovat o záporných hodnotách (zase přirovnání).
Každopádně pro mne v tu chvíli ztrácí smysl hledat jakékoli analogie k vesmíru jako jiného organismu či jiného světa s jiným měřítkem. Ne, že bychom na škole takové úvahy nevedli, je to rozhodně lákavé a koneckonců třeba základní představa atomu coby analogie sluneční soustavy se přímo nabízí. Nicméně to tak není. Klidně si mohu představit, že jde ještě o jiná měřítka, ale na základě současného poznání nevidím nic, co by se dalo nějak "fraktálně" vykládat - směrem dolů jsou kvanta, směrem nahoru zase chybí pevné vazby (vidíme jen krátký časový výsek, který po zmenšení sice připomíná třeba neuronovou síť, ale měli bychom to vnímat spíše dynamicky a hlavně v měřítku miliard let - pak by to začalo spíše připomínat odrazy na neklidné vodní hladině, struktury by se měnily).
Osobně je mi bližší spíše představa nějaké konečně malé nejzákladnější struktury, která bude velmi jednoduchá a komplexnost vesmíru je dána jen kombinacemi vzájemných vztahů. Když si pomohu nějakým přirovnáním, byť kulhajícím, tak bych to přirovnal k paměti počítače, která nabývá pouze hodnot 0 a 1, ale díky její velikosti a komplexnosti vztahů může vytvářet nepřeberně složité "světy". Ale je to fakt přirovnání velmi kulhající a zavádějící.
Navíc vidím jako výhodu i to, že nemám problém se srovnat s jakoukoli novou hypotézou, která by nějak nabourávala má analogie. Stačí mi, že ta hypotéza bude vnitřně konzistentní, bude dobře odpovídat popisu toho, co známe a bude schopna dobře predikovat blízké objevy. Že bychom někdy našli univerzální pravdu celého universa nepokládám za reálné a ani potřebné. Možná by mne to dokonce zklamalo, protože právě to objevování neznámého a neustálé změny jsou to, co mne na vědě celý život fascinuje.