MORKANT: Ale ani ne. Spíš jsem otrávená z těch lemplů, co se snaží přidružit ke stádečku a vytvářet si alibi :-D (Ale v dobrém, po pravdě - jenom je obrovský rozdíl, jestli "zjištění diagnózy" vede k úlevě "už vím proč a dušička má pokoj" nebo "už vím k čemu se napřít, abych na tom mohl zapracovat".) Jednoho hyperáče mám doma a druhého (už dospělého) v nejbližším příbuzenstvu - porucha je jedna věc, povaha, vliv prostředí a výchovy a aktuálního stresu atd další. Je exaktně ověřeno, že hodně "hyperáčů" je velmi překvapeno, když pak potká nějakého opravdového ;-)
Ale tak je to asi u všech nemocí. Ono to hodně směřuje k tomu, že za chvíli budeme každou neoptimální skladbu lidských vlastností a uvažování považovat za nemoc.
Nicméně to nevylučuje vůbec, o čem jsem tam níže nahlas uvažovala. Pořád si myslím, že řada neurologických poruch podobného typu by se dokázala během vývinu, a hlavně v pubertě, srovnat "sama" - on mozek není blbej, taky mu vyhovuje víc, když funguje optimálně - kdyby byly vhodnější podmínky :-) A taky si pořád myslím, že ve výsledku to bude pro skutečné hyperáče výhodnější, protože osvěta napomůže diagnostice i výzkumu. :-)

AXTHEB: Psycholog by ale neměl být autorita - vidím tam prostor spíš pro nějaký druh... hmm... kouče? Míra skepse, které k tomuto "povolání" cítím je obrovská, ale něco takového rozumného by bodlo zdaleka nejvíc :-D

ECLECTICA: Já vlastně pořád úplně nevím, co si o tom myslet. U dlouhé řady lidí je tahle diagnóza zcela viditelně následkem nedisciplinovanosti a slabého ducha; 'nezbytnost' a větší míra obecné sebekázně (která je ale u nás hodně nízko na žebříčku obecně vyžadovaných hodnot) by ty lepší z nich donutila se vzchopit (protože schopní jsou) - jenže stále se dá dostatečně pohodlně žít a pracovat a bavit se, takže ta motivace není dostatečně silná. Určitě je tu hezkých pár takových, kteří skutečně AD(H)D trpí a podporu by potřebovali - můj osobní odhad je tak do 10% z těch, kteří se na to cítí. Mám pocit, že ta diagnóza není tak úplně otázkou medicínskou, jako spíše sociální... neumím to úplně dobře vyjádřit.
Možná bych to přirovnala ke schopnosti uběhnout maraton. Lidé se s tím nerodí, ale když od malička budete utíkat před vlky, skoro určitě to zvládnete líp. Dá se to natrénovat, lehce, nebo si to naopak vydřít - ale proč vkládat nesmyslné úsilí, když tu žádní vlci nejsou, a mám jednu nohu kratší? Kde k tomu vzít dost motivace a čím si ji racionalizovat?
Řada adhd lidí by neměla vůbec žádné problémy, kdyby žila na správném místě správným způsobem. Pro někoho by to klidně mohla být armáda, pro jiného statek, či kdo ví co - podle toho, který druh vnitřního řádu jeho já vyžaduje. Ale tohle informacemi přehlcené rozmělněné urbánní prostředí je pro mozek nezdravé, nedospívá správně, míra a druh podnětů ho během vývinu nestimuluje optimálním způsobem. Kdo nemá ideální dispozice, má problémy a prostě ho stojí více úsilí vytrénovat si všechny kompenzační mechanismy (zvlášť když často dlouho trvá, než si uvědomí, co má vlastně kompenzovat a proč, a jestli to vůbec za to stojí).
Když shrnu tento osobní dojem: adhd bude přibývat prostě proto, že člověčí mozek jako takový není dostatečně motivován se s ním vypořádat. Pro skutečně postižené je to dobré, protože pozornost většinou přinese nové diagnostické a léčebné postupy. Středně těžcí získají berličku. Ti, u kterých je to kosmetická vada - protože míra osobního utrpení nesouvisí tak docela se závažností postižení - budou odsouzeni k věčnému brblání a mají smůlu, že si vylosovali nešťastnou kombinaci osobních vlastností. "-) A dost možná to ani vada není, jenom nepohodlí. Stejně jako nemůžeme být všichni nejkrásnější, nemůžeme být ani nejsoustředěnější :-D

ECLECTICA: Na to je nejlepší, aby i ten binec měl nějaký určený místo. Takový to nevim kam s tim, takže to patří na hromadu věcí, u kterých jsem jindy nevěděl kam s tím. Výsledek je velkej binec, ale jen na jednom místě. Když něco nemůžu najít, jdu tam :))))

Pro všechny: zajímaly by mě takovýhle fígle, který vám fungujou a pomáhaj. Pro inspiraci :)