KOLLUCHA: tohle je složitý a počítám, že to lidi co sestavovali DSM a podobně mají nějak srovnaný. Ale nevím, jestli by mělo být klíčové, komu to vadí nebo nevadí. Třeba o toxoplazmóze člověk neví, akorát statisticky průkazně ovlivňuje chování ne zrovna zdravým způsobem (zvyšuje toleranci k riziku a zpomaluje reakce - protože toxoplazma potřebuje, aby hostitele sežrala kočkovitá šelma, ve které pak může dokončit svůj životní cyklus). Tady je to ale jenom o určení diagnózy, tj. jestli člověk je nebo není infikovaný, protože léčit se to nedá.
Jestli něco léčit proto, že to vadí někomu jinému je otázka. "Vůbec tě nezvládáme tak musíš brát léky" je třeba dost pitomý důvod a jak to tak vypadá, nemálo rodičů to takhle staví. Já si třeba myslím, že taková léčba nemůže moc fungovat. Třeba odvykačky taky nefungujou, pokud to ten člověk fakt sám nechce.
Další věc je, jestli to, že to považuju já nebo někdo v okolí za problém znamená, že by se to mělo léčit. Pro spoustu lidí může být problém třeba homosexualita a to ani nemusí žít někde, kde by je za to kamenovali. Mnozí by to i chtěli léčit. Ale je to důvod dělat z toho diagnózu?
Když se na věc podívám čistě prakticky, tak kritérium "jak moc to dělá to problémy" by dávalo smysl spíš při rozhodování, jestli to léčit nebo ne. Protože pokud mám nějaký medicínský problém, který mi nevadí a ani nehrozí, že by z toho byl větší průser, tak není důvod to řešit ani v případě, že se to nějakým způsobem diagnostikuje. Každá léčba může napáchat nějaké škody, takže pak je to o rozhodnutí, jestli je to takový problém, aby stálo za to to řešit a při tom třeba pokazit něco jiného. Je to dost běžná situace třeba s nezhoubnými nádory, u psychických záležitostí to bude asi měkčí kritérium, ale i tak. Stačí si u těch prášků přečíst vedlejší účinky a četnost výskytu.
Mno, ale to je jen takové nedělní zamyšlení na okraj.