JANOCKA: a jinak díky moc, že se ptáš.

JANOCKA: Kromě toho, co napsala Majka, se prosim zeptej na to samé jeho. Otázka, Co potřebuješ? je za mě úplně nejvíc. A pak taky respekt k tomu, co ti řekne. Mám dodnes problém věřit realitě. Pokud řekne že se snaží, tak i když to není vidět, tak se fakt snaží a potřebuje někoho, kdo mu to bude věřit. Přijmout ho s tím, co je. Jede si svůj vlastní závod, ale velmi pravděpodobně zvládne všechno to, co ostatní, ale treba mu to bude trvat dýl a občas to nevyjde napoprvé a nestihne se to v termínu. To dávám čisté za sebe. .

JANOCKA: pochopení, a později podporu, když se s tím člověk snaží poprat.
(možná i pomoc se získáváním informací a chápáním toho, co a proč se mi děje, ale to je tak daleko od mojí reality, že nevím jestli je to možné.)

MAJKA: jo, to jo, dyt tehdy toto vsechno bylo ve skatulce LMD. ja teda mela primo jeste cerne na bilem poruchu soustredeni a dyslexii a vim, ze rodice uz od detstvi pouzivali i slovo hyperaktivita, nekdo jim to musel rict. zkusim nekde u rodicu vyhrabat ten papir z poradny pro zakladku, tata si delal vzdy od vseho kopie a vim, ze to nekde doma budou mit.

JANOCKA: tak především - posílám ti velkého srdcosmajlíka za to, že se takhle ptáš. Už to svědčí o tom, že se svému dítěti snažíš rozumět a to je skvělý. Já budu mluvit čistě za sebe. Jako ADHD člověk mám a i jako malá jsem měla extrémní denodenní pocit failu. V kombinaci s extrémně kritickými rodiči je to pro sebevědomí totální smrt. Zpětně bych si přála především více pochopení a méně kritiky. Rozhodně ne nějaké omlouvání a úlevy, jsem zpětně dost pyšná, co jsem dokázala. Ale chtěla bych méně toho pocitu, že jim nikdy nic ode mě nebude dost dobré, že jsem svéprávná bytost jejíž názor má váhu a je vnímán.


POZITRON: Hele já to nechápu, máti prostě muselo bajt jasný, že nejsem úplně cajk. Doted se spolužačky navěj vzpomínkami na telefonáty od máti, co bylo dneska za úkoly, mejma projevama roztržitosti, atp. Kdysi jim akorát psycholožka řekla, že mám LMD, tak jim to asi stačilo. Nevím.

PAKOBYLKA_: KOLLUCHA: Holky, chapu vas argument. U nas je to dedicne, projevy ma babi a tata. babi je pres 80, tak leda s nim. Mamu do toho tahat nechci, to bych opravdu byla nakonec jen ja frustrovana, ta tyhle veci ignoruje s pristupem "musis se vic snazit".

Já jsem zažila zvláštní efekt tohohle neříkání u sebe v práci. O ADHD jsem řekla akorát na našem malém oddělení šéfovi a kolegovi. Ani jeden o tom neřekl nikomu dalšímu. O rok později mi diagnostikovali ještě Aspergera. To jsem řekla jen šéfovi. Ten vážně pokýval hlavou a mlčí jako hrob. Žádné efekty to v podstatě nemělo, oba se ke mně chovají naprosto stejně jako předtím :-))

KOIRA: Tak zas já si říkám, že to od někoho máš. Třeba by to rodičům pomohlo. Navíc to můžou nediagnostikované různé děti, strýčci, neteře, dědečci a podobně... :-)

PAKOBYLKA_: Uuh, to je dobré, to ti přeju takový prostředí. V takovou chvíli se pracuje dost jinak :) když jsem to řekla v minulé práci, aby chápali, že se snažím ale okolností jsou trochu proti mě, tak mi řekli, že si mám rozhodnout, jestli tu práci chci dělat. Tak jsem pochopila že to fungovat nebude.

V rodině jsem se rozhodla to neříkat, pokud by to naši pochopili, tak bych jim jen způsobila pocit viny, že nic neudělali a pokud ne, tak bych jen prohloubila svůj pocit nepochopení. A se zbytkem příbuzenstva - Horší už to nebude, jen by z toho byli zmateni a já frustrovaná. Blízký kamarádi to ví, teď v praci o projevech mluvím, ale na plno jsem to neřekla.

DICK85: Nemam zadny postoj. Proste to za sebe nesirim. Kdyz i vlastni matka mi rekla, ze nic takovyho nemam, at nevymejslim (a to resila cetne dutky za zapominani, denne telefonaty rodicum spoluzaku, co ze je za ukoly a pod.). V okoli byly reakce az moc casto spis ala “to ma dneska kazdej”.
A treba dost prekerka je to na pohovorech: v my profesi radi davaj ukoly a ja kvuli svemu ADHD takhle pod casovym omezenim ocekavanim proste vypnu mozek a nedam ho. Overeno vicekrat. Totez mam pri dulezitych pisemkach, prijimackach apod. Ale rict to na pohovoru = temer jiste me nevezmou. Pritom v beznych pracovnich podminkach ve stresu zvladam pracovat. Doted nevim spravne reseni :)

MAJKA: Ahoj, jen mě zaskočil postoj, že se to nešíří. Mě je 35 let a to že mám ADHD, dyslexie a tak celkově jsem trochu kripl šířím kde to jde, práce kamarádi. V rodině to ví všichni a to jak v rodině mojí tak manželky. U spousty lidí mě překvapilo, že nikdo vlastně reálně netušil co to znamená a co to obnáší. Povídání o biofeedbacku a všech dalších tricích a "léčebných terapiích" všechny dost kolem mě zajímalo. O tom kdy to vypadalo na zvláštní školu a nakonec je ze mě "normální" člověk to také dost lidí překvapilo. Díky "osvětě" jsem spousty lidem vzal mraky špatných, nesmyslných a nepodložený předsudku.

KOIRA: Uplne v pohode. Prvni, kdo mi neodpovedel v duchu “to mame vsichni”. Ale podotykam, ze je to alterna zalozena mimo jine i na respektu jeden k druhemu + je tam X adhd deti a “problemovych” rodicu. Ve statni skole nebo v “normalni” praci bych s tim ven nesla. Ucitelky, i relativne mlady, mluvily o adhd detech jako o “tech hlupych”. Ten system je prave pro nas hrozne nepratelskej per se.

A kdyz jsem ucila soukrome (v jazykovkach) a nenapadne jsem to natukla, tak podle reakci jsem vzdy couvla, jelikoz to bylo spis smerem na velky spatny a vedel to jen jeden kolega, Brit, kterej se furt o me bal, ze specham a jestli jsem ok. :) A pak jeden student, kterej vykazoval priznaky adhd a ja to riskla a navrhla jsem jinej zpusob uceni. A dobry.

A treba, pro srovnani, v rodine to bere/chape vicemene jen mama a muj muz. Ale jeden az po přirovnani k fyzickemu neduhu dolozenemu v dospelosti (kdy mnohe zapadlo a dalo smysl) a druhy po predlozeni nejakych holych faktu a po shlednuti par vysvetlujicich videi.