I aspergeri a nadane deti (i dospeli) maji priznaky/projevy, ktery se daji zamenit za adhd. Ja si deti opatrne testuju. Jsem ve skole fakt jedna z mala (bohuzel, kurva bohuzel), ktera pozna a umi s tim pracovat, ale nemuzu kazdyho posilat do poradny. Ono plno deti fici na TikToku a jsou “jen” vycukané. Dalsi kupa decek do nocnich hodin cumi na YT nebo hrajou. (Rodice neresi/nevedi/zapiraji/nefunguji/pari taky.) Aspik, nadany a adhd bez komorbidit maji jine projevy a da se to pomerne slusne vypozorovat. Akorat to malokdo vi a umi. (Nevytahuju se, desne me to frustruje, protoze ucitelek, ktery nemaj u deti co pohledavat, jsou plny skoly.)

Trochu tím reaguju na předchozí post, že přibývá lidí s ADHD. Ono, žijeme ve společnosti která je přesycená vjemy. Neustále nás něco někde bombarduje. Stovky televizních kanálů, internet (zejména sociální sítě), ale i rychlá online komunikace, všude přítomný hluk a vizuální smog, důraz na výkon. Je možné, že tohle dohromady souvisí.

Teď jsem se potkal s pojmem hypersensitivní. Podle knihy, kterou na to téma čtu, mohou být některé příznaky hypersensitivity podobné ADHD. Hypersensitivita ovlivňuje to jak nás vyčerpávají vjemy. Zejména tedy třeba interakce s lidmi apod. Jsou lidi kteří po expozici většího množství vjemů kolabují, ale většina hypersensitivních lidí se prostě jen cítí unaveně a zapomíná, nemyslí jim to, mají problém se soustředí, zmatkují, snadno se na ně přenáší emoce jiných lidí a atmosféra prostředí atd. Hypersensitivita se snad nepovažuje za poruchu i když nemalou mírou zasahuje člověku do života a lze ji vnímat i jak potíž. Je to vlastnost, která měla v minulosti zásadní výhody. V moderní společnosti to může komplikovat život. Hypersensitivitu má prý cca 20% populace.

nemam pocit ze to kdy se muj mozek rozhodne usnout a vzbudit mam nak pod kontrolou.
muj mozek povazuje zjevne za nutne kazde usinani prolozit aspon 90m totalnim terorem co vsechno sme posrali a co jsme zapomneli ze mame udelat a jak ta fronta je tak dlouha ze se nikdy nedostaneme k nicemu za co bychom se mohli mit radi.

PAKOBYLKA_: Jo, přesně. Hlavně to pozdní spaní je problém. Pak je to jako začarovaný kruh. Ráno jsem unavená

AXTHEB: No jo, je to těžký. Před osmou jsem si dal na klín noťas, že promyslím zítřejší cestu, kde zaparkuju a tak. Ok, to jsem vyřešil asi tak za 15 minut. Teď koukám, že je skoro deset a já jenom projíždím zprávy a hledám, co jsem ještě nečet a jestli náhodou něco zajímavého. Balím (noťas) teď! :)

PECA:Hele, mně se stává. že do toho skrolování zapadnu, v duchu si říkám pomoc, pomoc a nejde přestat.

PECA: telefon v noci na nabijecce ve vedlejsi mistnosti

Ja som včera prišla vyčerpaná do penny a zistila som, že to tam celé reorganizovali a chytila som menší záchvat paniky. Chodila som tam ako idiot a narážala do ľudí lebo som nevedela spracovať, či mám najprv hľadať jogurt alebo lučinu. Ako zalagovaná postava v hre. Do toho to ich šílené rádio a nasraná pani čo vybaľuje tovar a prekážam jej.
Ako tá prepracovanosť to celé hrozne zhoršuje.

PECA: Ja se to ucim pres limity, ktery se snazim neignorovat. A ventilovat pretlak sportem a uklidem. Ale nejde to tak, jak bych si prala.

PAKOBYLKA_: Znám (endless scrolling). Je dobré, jakmile si to uvědomíš, ten mobil odložit. Brutálně to vysává energii - oslabuje volní mechanismy. Prý "levný" dopamin.
Zvykám si, jde to ztuha. No, večer to je horší, držím se toho, že v posteli jen spánek, sex a knihu, nikdy nic jiného. Telefon do letadla, spustit monitor spánku a dobrou noc.

Nejhorší je, že nemám problém si dát mobil stranou. Ale potom potřebuji (chci) něco rychle ověřit (kalendář, napsat zprávu někomu...), ale jak ten telefon vezmu, kouknu na displej, něco mě vykolejí a jsem v hajzlu. Za chvíli to zjistím, a už nevím, co jsem vlastně původně chtěl. Takže odložím telefon, snažím se pracovat, vzpomenu si, vezmu telefon... Fokinlaif.
Většinou to napodruhé či napotřetí zvládnu vyřešit správně. Je potřeba si to opakovat a soustředit se na to. :)

KOIRA: Taky to mivam, kdyz je veci vic najednou a citim se zahlcene. Misto cteni si pustim nejakej film, kterej znam zpameti a scroluju a hraju na telefonu. A spat jdu nesmyslne pozde, ac jsem unavena a sotva drzim oci.