ZUZKAOU: Už jsem narazil na pár úspěšných lidí, kteří o své neurodiverzitě mluví jako o daru a výhodě. Naposledy teď nedávno se Casey Neistat na YouTube doznal ke svému ADHD (nevím jestli to má diagnostiované). Elon Musk zase k aspergru.

Taky se mi líbí označení orchideové versus pampeliškové děti. Vystihuje to podstatu problému. Orchidej je krásnější a zajímavější kytka (ovšem ne nutně užitečnější), ovšem ohromně náchylná na podmínky prostředí kde má růst. Oproti tomu je Pampeliška nezmar, který vyroste kdekoliv. Je škoda, že každý kraj nemá alespoň jednu školu svou výukou uzpůsobenou pro neurodivergentní lidi. Myslím si, že by z toho společnost čerpala. A jestli je neurodivergentní řekněme pětina populace a trend stoupá, tak si myslím, že je na místě začít hledat řešení.

ZUZKAOU: a patologie plynoucí z neompenzovaných poruch kde tedy rodiče to moc nedali a škola klasicky drtila, jaksi vedou k reálným problémům bio-psycho-sociálním a je potřeba je řešit na všech třech úrovních.

Vhledy/porozuměí jsou zde užitečné, zejména pro nalezení odvahy na první kroky, ale fakt nestačí.

Poruchy pozornosti, jak jak jsou v současnosti definovatná v DSM-V samy o sobě nejsou nemoc a nedají se vyléčit. Je to neurodiverzita, která je součást evoluce lidsého druhu. Stejně jako třeba PAS.

Jen jaksi fugujeme ve společnosti, která pro lidi s takovýmhle nastavením je natolik problematická, že bez hledání kompenzačních mechanismů se patologizují.

Ostatně pravidla pro nějaké fungování výuky či výchovy, která je fajn pro neuronetypické lidi ve skutečnosti je fajn i pro všechny ostatní. Jen je to náročnější pro vychovatele a prostě to nejde dělat a nezměnit přístup.

A to že zrovna přibývá nějakých diagnstikovaných kódů souvisí s osvětou jak běžné, tak odborné populace. Vyvozovat pouze z taového údaje z toho něco dalšího znamená špatně pracovat s daty.

TILIO: složitě. Příznaky které spadají pod poruchy pozornosti může mít víc příčin a tyto se navíc velmi radostně kombinují. Opravdu to není buď a nebo.

Poruchy pozornost, nadání, zvýšená citvloist, metabolické či neuroloické obtíže, postrauma, poruchy attachementu, autistické spektrum...


Ano, člověk lkidně může být hypersenzitivní PAS s poruchou pozornosti, šrámem v attachementu a s traumatem vedoucím k složitějšímu vztahu k vlastní identitě a ještě s latentní celiakií a IQ mimo spolehlivě měřitelné hodnoty. A v příapdě krizové situace k tomu může mít psychotické stavy s halucinacemi. Není to úplně vysoce pravděpodobné, ale jednu taovou holku znám.


Ve své podstatě, zejména z pohledu rodiče či pedagoga není zas až tak podstatné mít přesnou nálepku, ale hledat takové cesty jak s osobou svěřenou do péče komunikovat, jak rozumět potřebém, jak nastavit bezpečné hranice, jak dát dohromady denní rytmus, aby to vedlo k dobrému růstu.


V případě dospělého, co má obtíže kterým nerozumí a narušují mu běžný život, tak se nediagonstikovat po netu, ale kombinovat psychiatra/u a psychoterapii a hledat takový způsob denního rytmu, kokmunikace, péče o sebe, řešení konfliktů a kompenzace příznaků, tak aby to vedlo k dobrému růstu.

Mnohdy s tím mohou pomoci léky. Léky mají spolehlivější účinek a méně vedlejších efektů než to, co většinou člověk používá k sebemedikaci - alkohol, kratom, stimulanty z černého trhu atd.

PAKOBYLKA_: To je hodně dobré. Jen bacha, ne každé ADHD dítě je neposedné. Když si tak vzpomínám na své dětství, tak já jsem byl třeba vzorový chováním, ale o hodinách jsem si často kreslil nebo koukal jak se větrem houpou větve na stromě za oknem. Jediný příznak nějaké hyperaktivity byl mimo hodiny, kdy jsme se s kamarádkou hodně smáli. Pořád jsme vymýšleli nějaké vtipy. Učitelka nám přezdívala "parta hic", protože jsme se smáli kolikrát až do ruda. Je pravda, že na to že jsem se vůbec neučil jsem zvládal procházet s trojkami/čtyřkami. V zásadě co jsem pochytil ouškem během toho co jsem si kreslil nebo jsem si to nějak odvodil logikou. Intuici mám do dneška velmi silnou. Svou třídu jsem z poloviny neznal jménem asi tak do 7, 8 smé třídy. Učitelky jsem nikdy nepoučoval a neměl jsem pocit, že se ve škole nejde dohloubky. Bavilo mě doma tvořit z lega, následně jsem asi ve 12ti vyměnil lego za programování, které jsem se naučil během roku na kroužku. Je fakt, že z 8mi dětí, které na kroužek docházeli jsem byl jedinný, kdo se naučil solidně programovat a už v pololetí jsem byl diametrálně pokročilejší než zbytek. Ale je pravda, že jednou, asi v sedmé třídě se na mě jedna učitelka zaměřila a často mě okřikovala a to i když jsem nic nedělal. Po čase mi ruply nervy, řekl jsem doslova "Jděte do prdele", sbalil se a odešel ze školy domu. Byla z toho tenkrát ředitelská dutka. Ale to byl jedinkrát kdy jsem se učitelovi postavil. Stejně jako ADHD lidi (ale možná jsem jen přecitlivělý) se mi děje, že jsem schopný se na něco hypefocusovat a dát do toho 200-300% a pak po týdnu, max třech se vypnu a nejsem schopný ničeho. Dokonce ani odepisovat na zprávy kolegů z práce. Kolegové popisují, že spolupráce se mnou je zvláštní. Chvíli hrdina, chvíli nefunguju vůbec. A je pravda, že co jsem ze školy pryč, tak se učím jedna báseň. Jen se neumím učit na povel. Moje manželka byla jako dítě diagnostikovaná jako vysoce inteligentní. Vedle ní si ale kolikrát připadám jako primitiv. Cokoliv ji prolétne kolem hlavy tak si o tom zjistí všechno a je jak encyklopedie. Teď po porodu měla mánii šneků. Během pár měsiců se naučila jejich kompletní biologii včetně genetiky. Takovýhle výkon asi nemám.

TILIO: ADHD dite je neposedne, mluvi bez ptani mimo tema, nevsimne si, ze jsme zrovna otevreli ucebnici, nejlip se uci v pohybu, nedava veci na rychlost, nepotrebuje ritualy a pokud ma dusledne a laskave hranice zaroven, funguje velmi dobre, NADANY jde po smyslu, neutahnes ho na vareny nudli, v tom, co ho zajima, jde do hloubky (13lete dite se znalosti Japonštiny vcetne pisma - samouk) a ty zajmy jsou jiny. Casto je frustruje, ze ve skole nemaji moznost jit do hloubky nebo nemaji dost casu, tak to radsi nedelaji vubec nebo to osidej co to jde. Nekdy jsou taky v cekacim modu a kdyz vi, ze by to nestihli, nedelaji, jen cekaji na konec. Nebo to udelaji sup sup a pak uz je nedonutis. Radi pomahaji tvorit ukoly, testiky, pracovni listy, rebusy - malokdo z ucitelu je ale necha. OBA zapominaji. OBA jsou emocne pozadu. Socialne casto trochu mimo. Nadany kdyz se bude nudit, bude skodit. Hledat zabavu. Rusit. ADHD dite na to vetsinou nema cas - to uz si rovnou maluje, nebo hraje, nebo nekam kouka. ASPER. jsem potkala nejmene, tam nebyl zadny ocni kontakt. U vyse zminenych je omezeny, ale je. Pripadne zirali, fakt zirali. Ritualy, kyvave pohyby, vsechno braly ty deti uplne doslova. Zacleneni do kolektivu nula. Ale ne vzdy. Jeden chlapec fungoval velmi dobre i mezi detmi, v hodinach doplnoval/opravoval ucitelky, ale jinak idelani zak, peclivy, vzorny, pozorny. Vse doslova zapsane, vse presne podle pokynu. A drtiva vetsina ze vsech zminenych byla velmi citliva. Jeden ADHD klucik nedaval septani treba. Jinym vadily pachy. Snadna unavitelnost u vsech. ADHD byvaji velmi nemotnorni, maji derave ruce. Nedavaji vice pokynu za sebou. A ADHD dite cumi skrz. Neumi se “vratit zpet”. Ztrati se a blouma. Nadane zase to, co ho nezajima, udela halabala, aby se nereklo a pak nekde vysvihne pojednani o Palackem nebo namaluje obraz, ze z nej kazdej sedne na prdel. Casto velmi problemove deti. (Ale nemusely by byt - ucitelky je posazuji dozadu, asistentky jsou na ne zle nebo delaji praci za ne. Vylucujou je z tridnich akci. Nechvali za nic, jen vypichuji chyby. A tak dal.) Ty deti jsou taky casto inteligentnejsi nez vetsina asistentek a umi obcas i slusne manipulovat a zneuzivat/vyuzivat svyho postaveni. A vsichni tri v ruzne mire nedavaji cokoliv, co je nefer. Haji ostatni. Sami ale casto delaji nefer veci. Vetsinou nelzou, ale pali ostrejma. Rikaji naplno svy nazory, nefiltrujou. Kdyz lzou, tak maj duvod - aspon to tak zatim vzdy bylo. Obrana, obrana nekoho, strach. A vedi, co dospeli chteji slyset. A vsichni, od prvnaku - to je hodne smutny - umi maskovat. Aspici mene a specificky. Ovsem neuveritelne dobre. (Mladsi asi taky, ale ty jsem mela jen na krouzcich.)

PAKOBYLKA_: Moje ironická superschopnost je excelentní sluch v kombinaci s misofonií a APD – takže sice slyším fakt všechno, ale spousta zvuků mi spouští fight or flight reflex a hodně špatně rozumím mluvenýmu slovu, když kolem není absolutní ticho. Až s pandemií a maskama jsem si začal uvědomovat, že velkou část komunikace odezírám lidem z úst.

I aspergeri a nadane deti (i dospeli) maji priznaky/projevy, ktery se daji zamenit za adhd. Ja si deti opatrne testuju. Jsem ve skole fakt jedna z mala (bohuzel, kurva bohuzel), ktera pozna a umi s tim pracovat, ale nemuzu kazdyho posilat do poradny. Ono plno deti fici na TikToku a jsou “jen” vycukané. Dalsi kupa decek do nocnich hodin cumi na YT nebo hrajou. (Rodice neresi/nevedi/zapiraji/nefunguji/pari taky.) Aspik, nadany a adhd bez komorbidit maji jine projevy a da se to pomerne slusne vypozorovat. Akorat to malokdo vi a umi. (Nevytahuju se, desne me to frustruje, protoze ucitelek, ktery nemaj u deti co pohledavat, jsou plny skoly.)

Trochu tím reaguju na předchozí post, že přibývá lidí s ADHD. Ono, žijeme ve společnosti která je přesycená vjemy. Neustále nás něco někde bombarduje. Stovky televizních kanálů, internet (zejména sociální sítě), ale i rychlá online komunikace, všude přítomný hluk a vizuální smog, důraz na výkon. Je možné, že tohle dohromady souvisí.

Teď jsem se potkal s pojmem hypersensitivní. Podle knihy, kterou na to téma čtu, mohou být některé příznaky hypersensitivity podobné ADHD. Hypersensitivita ovlivňuje to jak nás vyčerpávají vjemy. Zejména tedy třeba interakce s lidmi apod. Jsou lidi kteří po expozici většího množství vjemů kolabují, ale většina hypersensitivních lidí se prostě jen cítí unaveně a zapomíná, nemyslí jim to, mají problém se soustředí, zmatkují, snadno se na ně přenáší emoce jiných lidí a atmosféra prostředí atd. Hypersensitivita se snad nepovažuje za poruchu i když nemalou mírou zasahuje člověku do života a lze ji vnímat i jak potíž. Je to vlastnost, která měla v minulosti zásadní výhody. V moderní společnosti to může komplikovat život. Hypersensitivitu má prý cca 20% populace.