SUK: ne.

Nic takového fakt není potřeba.

ano umi to psychiatr.

ramcove jde po trech vecech, doklady o neklidu behem skolnich let, ze te poslali k psycholozce atp..
pripadne dokumentace ze neco takoveho zachytila detska doktorka
a finalne svedectvi rodicu o letech detskych a teenage.

problem je ze estli ses jako ja, tak skolni zaznamy tyhle veci neobsahujou, detska psycholozka nebo skolni je po xx letech skartuje, u detskych se to nehledalo pac si byl "živé" dítě .. atd

ale jako furt lepsi nez cekat pet let v poradniku vis jak

PULNOC: změň psychiatriču, primárně diagnsotikuje psychiatr. Odpoveď "to já nedianostikuju" znamená - velký špatný, vůbec nevím co dělám.

Tak jako tak příčetnější psychatr bude schopný najít vhodnou kombinaci léků.

Psycholog ti pochopitelně může udělat diagnstiku - v dospělosti se to řeší primárně anamnestickým pohovorem. Take nejspíš když přineseš papír od psychologa, možná ti něco napíše. No akosi. Zároveň tak jako tak potřebuješ dobrou diferenciální diagnostiku a v tom jsou lepší psychiatři, než psychologové.

Tak jako tak, pokud jsi dlouhodobě v péči psychiatra, tak chceš i psychoterapii.

PULNOC: Je to přesně tak. Jsou na to testy, psychous tě otestuje a dá ti papír, s tím jdeš k psychiatrovi

Pro odlehčení. :)

Jinak profesne se zameruju na ty, co propadaj sitem. Jednickari, dvoji vyjimecnost, add, ruzne dys, co nejsou uplne patrne nebo jsou ty deti dobre kompenzovane. Je to teda boj, ale ja se nevzdam!

ZUZKAOU: Už jsem narazil na pár úspěšných lidí, kteří o své neurodiverzitě mluví jako o daru a výhodě. Naposledy teď nedávno se Casey Neistat na YouTube doznal ke svému ADHD (nevím jestli to má diagnostiované). Elon Musk zase k aspergru.

Taky se mi líbí označení orchideové versus pampeliškové děti. Vystihuje to podstatu problému. Orchidej je krásnější a zajímavější kytka (ovšem ne nutně užitečnější), ovšem ohromně náchylná na podmínky prostředí kde má růst. Oproti tomu je Pampeliška nezmar, který vyroste kdekoliv. Je škoda, že každý kraj nemá alespoň jednu školu svou výukou uzpůsobenou pro neurodivergentní lidi. Myslím si, že by z toho společnost čerpala. A jestli je neurodivergentní řekněme pětina populace a trend stoupá, tak si myslím, že je na místě začít hledat řešení.

ZUZKAOU: a patologie plynoucí z neompenzovaných poruch kde tedy rodiče to moc nedali a škola klasicky drtila, jaksi vedou k reálným problémům bio-psycho-sociálním a je potřeba je řešit na všech třech úrovních.

Vhledy/porozuměí jsou zde užitečné, zejména pro nalezení odvahy na první kroky, ale fakt nestačí.

Poruchy pozornosti, jak jak jsou v současnosti definovatná v DSM-V samy o sobě nejsou nemoc a nedají se vyléčit. Je to neurodiverzita, která je součást evoluce lidsého druhu. Stejně jako třeba PAS.

Jen jaksi fugujeme ve společnosti, která pro lidi s takovýmhle nastavením je natolik problematická, že bez hledání kompenzačních mechanismů se patologizují.

Ostatně pravidla pro nějaké fungování výuky či výchovy, která je fajn pro neuronetypické lidi ve skutečnosti je fajn i pro všechny ostatní. Jen je to náročnější pro vychovatele a prostě to nejde dělat a nezměnit přístup.

A to že zrovna přibývá nějakých diagnstikovaných kódů souvisí s osvětou jak běžné, tak odborné populace. Vyvozovat pouze z taového údaje z toho něco dalšího znamená špatně pracovat s daty.

TILIO: složitě. Příznaky které spadají pod poruchy pozornosti může mít víc příčin a tyto se navíc velmi radostně kombinují. Opravdu to není buď a nebo.

Poruchy pozornost, nadání, zvýšená citvloist, metabolické či neuroloické obtíže, postrauma, poruchy attachementu, autistické spektrum...


Ano, člověk lkidně může být hypersenzitivní PAS s poruchou pozornosti, šrámem v attachementu a s traumatem vedoucím k složitějšímu vztahu k vlastní identitě a ještě s latentní celiakií a IQ mimo spolehlivě měřitelné hodnoty. A v příapdě krizové situace k tomu může mít psychotické stavy s halucinacemi. Není to úplně vysoce pravděpodobné, ale jednu taovou holku znám.


Ve své podstatě, zejména z pohledu rodiče či pedagoga není zas až tak podstatné mít přesnou nálepku, ale hledat takové cesty jak s osobou svěřenou do péče komunikovat, jak rozumět potřebém, jak nastavit bezpečné hranice, jak dát dohromady denní rytmus, aby to vedlo k dobrému růstu.


V případě dospělého, co má obtíže kterým nerozumí a narušují mu běžný život, tak se nediagonstikovat po netu, ale kombinovat psychiatra/u a psychoterapii a hledat takový způsob denního rytmu, kokmunikace, péče o sebe, řešení konfliktů a kompenzace příznaků, tak aby to vedlo k dobrému růstu.

Mnohdy s tím mohou pomoci léky. Léky mají spolehlivější účinek a méně vedlejších efektů než to, co většinou člověk používá k sebemedikaci - alkohol, kratom, stimulanty z černého trhu atd.

PAKOBYLKA_: To je hodně dobré. Jen bacha, ne každé ADHD dítě je neposedné. Když si tak vzpomínám na své dětství, tak já jsem byl třeba vzorový chováním, ale o hodinách jsem si často kreslil nebo koukal jak se větrem houpou větve na stromě za oknem. Jediný příznak nějaké hyperaktivity byl mimo hodiny, kdy jsme se s kamarádkou hodně smáli. Pořád jsme vymýšleli nějaké vtipy. Učitelka nám přezdívala "parta hic", protože jsme se smáli kolikrát až do ruda. Je pravda, že na to že jsem se vůbec neučil jsem zvládal procházet s trojkami/čtyřkami. V zásadě co jsem pochytil ouškem během toho co jsem si kreslil nebo jsem si to nějak odvodil logikou. Intuici mám do dneška velmi silnou. Svou třídu jsem z poloviny neznal jménem asi tak do 7, 8 smé třídy. Učitelky jsem nikdy nepoučoval a neměl jsem pocit, že se ve škole nejde dohloubky. Bavilo mě doma tvořit z lega, následně jsem asi ve 12ti vyměnil lego za programování, které jsem se naučil během roku na kroužku. Je fakt, že z 8mi dětí, které na kroužek docházeli jsem byl jedinný, kdo se naučil solidně programovat a už v pololetí jsem byl diametrálně pokročilejší než zbytek. Ale je pravda, že jednou, asi v sedmé třídě se na mě jedna učitelka zaměřila a často mě okřikovala a to i když jsem nic nedělal. Po čase mi ruply nervy, řekl jsem doslova "Jděte do prdele", sbalil se a odešel ze školy domu. Byla z toho tenkrát ředitelská dutka. Ale to byl jedinkrát kdy jsem se učitelovi postavil. Stejně jako ADHD lidi (ale možná jsem jen přecitlivělý) se mi děje, že jsem schopný se na něco hypefocusovat a dát do toho 200-300% a pak po týdnu, max třech se vypnu a nejsem schopný ničeho. Dokonce ani odepisovat na zprávy kolegů z práce. Kolegové popisují, že spolupráce se mnou je zvláštní. Chvíli hrdina, chvíli nefunguju vůbec. A je pravda, že co jsem ze školy pryč, tak se učím jedna báseň. Jen se neumím učit na povel. Moje manželka byla jako dítě diagnostikovaná jako vysoce inteligentní. Vedle ní si ale kolikrát připadám jako primitiv. Cokoliv ji prolétne kolem hlavy tak si o tom zjistí všechno a je jak encyklopedie. Teď po porodu měla mánii šneků. Během pár měsiců se naučila jejich kompletní biologii včetně genetiky. Takovýhle výkon asi nemám.