AXTHEB: takže jsem normík s poruchou odhadu zvanou časový optimismus.
Ale brutálně. Práci na tři dny si naplanuju na tři hodiny. A když ji dělám třetí den, řeknu si, že to je moje chyba, že dělám pomalu, a příště zase tři hodiny.

AXTHEB: A nemajú potom výčitky, ktorými sa zžierajú tak, že ich to prakticky na niekoľko dní vypne. Ale toto je asi spôsobené traumou z detstva, kde vás rodičia bičovali za to, že ste neschopní a NEVIETE NIČ DOKONČIŤ.

MAR_TINA: Odmítám se s tebou o Stratteru dělit!

ALONSY: No je fajn sa vykecat. Chodím každých 14 dní a učí ma byť k sebe hodná.

ALONSY: Chodis na terapiu? Mne pride, ze mas typicky adhd loop - naplanujem si v casovom optimizme/manickej fazi milion aktivit, z ktorych sa NEDA v danom casovom intervale stihnut ani zlomek, urobis z toho onen zlomek co sa da stihnut a za nestihnuty zbytok sa sebamrskas, si down, zvednes se a cele znovu.
Go big or go home.
Akurat to big je novy zivot obtyzden. To proste nejde.
To sa mi radi, co? :D

„kašlu na to, jdu na jídlo." Je to rozum nebo brutální nezodpovědnost? Nikdo neví. :-)))
Jé, ještě v prosinci jsem byla normálně schopná chodit běhat a starat se o sebe s tím, že práci udělám a neuteče a že jsem taky důležitá. A teď se neodtrhnu ani na tu nejmenší mentální hygienu, protože „když se zvednu od počítače, tak to už neudělám zcela jistě".

Občas si prostě zakážu sociální sítě. Včetně nyxu samozřejmě.
No. Jako hezký, stejně si člověk najde tisíc způsobů jak prokrastinovat. I kdyby to bylo čumění do zdi.
Doufám, že dneska zvládnu aspoň zajít na oběd. Zatím to moc nevypadá.

Po 11 dnech mám pocit, že mám znatelně menší chuť k jídlu, a snížila se moje večerní žravost, s čímžs bojuju celej dospělej život.
Přijde mi, že jsem o hodně víc v pohodě, a nemám v hlavě takovej úl jako dřív, resp. neskáču jako kokot od jedný činnosti ke druhý, i když nekonceptuální chaotik jsem furt (to se ale nejspíš nezmění).
Beru 40mg Atomoxetinu, obvykle ráno před snídaní. Ani jednou mi nebylo jakkoli blbě. Jediná negativní věc, která ale nevím, jestli s tím souvisí, jsou poslední týden fakt pošahaný sny.

Vlastně se bojím, že to funguje, protože 1800Kč na míň než měsíc je fakt raketa, a teď už mi diagnózu tuplem nikdo nedá.

Já mam paradoxně pocit, že je mi bez prášků líp. Jsem pomalá, práce mě sere, jsem ve stresu, mám nějaké menší resty a nemůžu se dokopat k věcem, co dělat opravdu chci.
Ale... Zase zapomínám i na ten Brintelix. A hlavně se bojím, že se to rozjede.
A doktorce jsem samozřejmě nenapsala.
A fakt mě sere, že nikdo neřešil moje problémy dávno, mohlo to být o tolik lepší.
Protože jako to, co se mi dělo v dětství a pubertě prostě už tenkrát nebylo normální, ale byla jsem prostě "líná" a trochu na to trpím do teď, že jo.
Nevadí, nevšímejte si mě, nejhorší, co se mi s nebraním prášků zhoršilo je oversharing a zmatený psaní. Já to vnímám, jen mi s tím nejde moc přestat. :D

WOLFGAR: Hele tohle je špatně, takhle se v tom akorát utápíš. Dokud se nenaučíš s koncem pracovní doby práci zavřít (vypnout pracovní komp, služební mobil, prostě komplet), tak ti tenhle dluh bude akorát narůstat, až ti z toho mrdne.
Vem si na zítra volný den, během něj dodělej co mělo být dneska.

A pak už nikdy nedodělávej práci mimo pracovní dobu, protože pak v průběhu příštích tří pracovních dnů uděláš v souhrnu míň práce, než normálně za dva.

Když to nebude včas, tak to prostě bude o den později, svět se neposere. A pokud na tom něco shoří, není to tvoje chyba, ale toho, kdo dělal harmonogram.
Jakmile si osvojíš tenhle mindset, začneš práci dodávat mnohem konzistentněji (tzn. sice vždy trochu pozdě, ale ne nějak moc). Což sice nadřízené bude trochu srát, ale ve skutečnosti míň než současný stav, kdy občas něco dodáš pozdě a občas ta práce stojí za hovno, protože ve čtyři ráno dost pravděpodobně za hovno stát bude.

Jo to ja se uz davno naucil fakt jit ven a dejchat svet, ale nepomaha to ani pocitu viny(bezbrehy a vecny) ani ty praci. Ale aspon sem udelal neco pro svoji pricetnost. Problem je ze cim.vickrat to udelas tim vic uvidis nesmyslnost byti v jobu