AXTHEB: nebo by měl člověk normální kariéru, bydlení, nepro*ebal by částky peněz, na které se ani nemyslí, vyhnul se problémům s návykovými látkami a...
No tak. :D

MARWIN: no co by, byl bys nudnější osoba a většinu věcí co teď víš bys nevěděl. Některé věci bys uměl víc do hloubky a měl bys kolem sebe úplně jiné lidi. A asi bys měl v dětském pokoji víc uklizeno:)

EADENN: takého doktora bych asi poslal kam slunce nesvítí. Mám štěstí že moje "obvoďačka" i když o tom moc neví to aspoň akceptuje. Ostatně diagnózu jsem dostal ve věku 43 let poté co mi chtěla napsat antidepresiva a já ji poprosil aby mně radši poslala na vyšetření.

Diagnóza hezky vysvětlila proč jsem v životě tam kde jsem a jakou mám vlastně kliku že uživit se není problém. (Úvahy jak by bylo kdyby adhd nebylo se snažím nedělat, tam leží deprese.)

Teď když vím co vím že s tím snažím pracovat. A akceptovat že nejsem kachna (eNTe) ale žiju v kachním světě. Stejně jako UNREALONE.

EADENN:
EADENN:
Od té doby co jsem zjistil, že existuje ADHD jsem asi v průměru spokojenější a ty kompenzace tvořím víc s vědomím toho, že hlavní problém není to že jsem lemra. Snažím se to brát tak jak to je a chválit se za úspěchy. Bohužel to nic nemění na tom, že mě to stojí hodně energie a hlavně spoustu ztraceného času, promarněných příležitosti. Občas mívám depky a úzkosti a pocity paniky že nedělám dost, nestíhám a že vlastně asi nějaký důvody pro to si něco vyčítat jsou. Taky tomu nepomáhá, že nemládnu a že celej svět jde poslední dobou tak nějak do prdele. A co si budeme povídat když je člověk vyšťavenej tím jak moc energie vydává na normální provoz tak má občas náladu jen ležet na gauči, koukat do zdi a doufat, že ten černej mrak vítr někam odfoukne a asi být chvilku trochu lemra než dobije baterky.

Ale má to i různý pozitiva. Spoustu věcí mě baví a celkem mi i jdou i když těch zájmů mám příliš moc najednou.

PAKOBYLKA_: na moje adhd se přišlo až ve chvíli, kdy se na něj přišlo u dcery a je pravda, že to zrcadlení je hodně funkční mechanismus. Člověk pomáhá dítěti a tím zpětně pomáhá sobě, když má pro něco pochopení u něj, tak je pak nelogické aby ho neměl i pro sebe. Celkově nám to zlepšilo a uklidnilo vztah. A u ní se na to taky přišlo na dnešní poměry pozdě, takže máme za sebou pár let toho velmi nesprávného zrcadlení.

Ale Vandráka v červenci normálně adoptuju jako role model, to je skvělý sousloví (pokud ho oddělím od toho že to měla být nadávka, sorry)

EADENN: Terapie a přerámovávání. Nejvíc mě nakoplo uvědomění, že to nechci přenášet na syna. Trvá to +- 9? let vědomý práce a výsledky mám, ale propady taky a asi nikdy nepřejdou.
Po celym tom dětství plnym nálepek typu lajdák a líná jako vandrák v červenci tohle prostě nepřepereš asi nikdy. :(
Ale já jsem taková palice tvrdá, když si něco vezmu do hlavy, jdu si za tím a dítě je strašně silnej hnací motor.
Mám navíc podporu partnera a věnuju se tomu i v práci s dětma a těm nemůžeš říkat: “dělej to tak a tak” a sama to nedělat.
Zní to kdovíjak, ale ani po letech nemám moc velký sebevědomí a mám extrémní RSD.

Většina mých klientů s ADHD má problém se sebevědomím a spousta z nich si internalizovala tu představu, že jsou líní :(
Začínám být na to slovo citlivá a jak slyším něco o lenosti, hned čmuchám pozdě diagnostikovaný ADHD…

Russell Ramsay to popisuje tak, že lidi s ADHD musí dát dvojnásobek úsilí pro poloviční výsledek, a to člověka prostě postupně ubíjí.

ALEXIS: to je hezký :))

Měl jsem po diagnóze fázi sjíždění affirming memů na téma Žijeme ve světě který je stavěný podle někoho jiného a Naše geny kdysi umožnily lidstvu přežít, jen dneska se víc cení stabilní a konzistentní, i když třeba úplně průměrný pracant.. Pak jsem spadl do nory o tom že naprostá většina umělců byli nejspíš adhd a bez mecenášů buď umírali v chudobě (když si dopřáli tvořit podle sebe) nebo v depresi (když byli nuceni se živit podle někoho jiného) (to už je méně povzbudivé)...

Jako ano, obrovský posun bylo už jen přestat se vyloženě nenávidět :D Ale kdybyste měl někdo návod jak přece jen nějak v životě uspět a nevyhořet a úplně se nezničit při tom (zase)...? Nebo je prostě nutné předefinovat si, co znamená Uspět?

EADENN: roky terapie mi umožnily se od toho z většiny oprostit. Jo, z pohledu okolí jsem líná lemra, která nedosahuje svého potenciálu, ale já si říkám, že jsem spíš takový španělský/jižanský typ. Nějak bylo, nějak bude. A když mě zas chytí úzkost, proberu to se svou terapeutkou nebo to za pár dní přejde samo, zatímco budu vymýšlet další vzdušné zámky zaručeně proveditelných opatření, která tentokrát už určitě zvládnu dodržet.

EADENN: Nesnáším to, reaguju na to napřed snahou o vysvětlení a pak to vzdám a nesnáším i sebe. Tak, jak to popisuješ s malováním, to mám s psaním.

EADENN: Posledne jsem mela zajimavy zasek u sveho obvodaka.

>Neco noveho?
> mam diagnostikovane ADHD
> mne na to prijdete nejaka klidna
> mam tu nepozornou verzi, spis mam uzkosti nez hyperaktivitu
> ty mam taky, treba mam adhd!
> byste si vsiml kdybyste mel tendenci odchazet do prace v papucich... ;)

Nasledovala litanie o tom jak to dneska ma kazdej druhej a at si proboha nenechavam predepsat ritalin, ze ti lidi konci na perniku a k tomu kotel dalsich mytu... Asi zmenim lekare.

A jo, posledne jsem vysvetlovala spolubydlici proc jsem zase pripalila kavu a pripadalasi u toho jako totalni vemeno co se malo snazi a vymlouva se na ADHD. Nesnasim kdyz lidi zacinaji vycitky otazkou proc...

(koukám že jsem použil 4x slovo absolutně a teď mám chuť se smazat, tak se omlouvám)

Sleduju debatu ve Zjištění a mluví tam hodně lidí s adhd, s jejichž příspěvky souzním. Tady bych chtěl rozjet debatu z toho našeho úhlu pohledu.

Jak snášíte a jak reagujete na postoj okolí, že jste nejspíš jen líné lemry? Že se to prostě nedá vysvětlit, že jsou lidé, pro které je adhd diagnóza vždycky jen výmluva? A zejména jak jste se zbavili toho, že si to internalizovaně myslíte o sobě taky?

Já mám štěstí, že moje adhd mě nehendikepuje natolik, abych se nedokázal uživit. Ale absolutně to je "pod můj potenciál" a stojí mě to dost sil, které zvenku nejsou absolutně vidět. Když odevzdám práci v termínu, nikdo nevidí, že jsem ji dělal v noci předtím a ještě předtím mě čtrnáct dní paralyzovala. Když namaluju obraz a slyším, jak absolutně nechápou, jaktože s tím talentem dávno umění neprodávám, tak je mi úplně zle, protože ta kombinace snadnosti (když už maluju) a absolutní neschopnosti se k tomu měsíce dokopat mě samotného dovádí k šílenství. Tohle se opakuje celý dlouhý život u čehokoliv co se naučím, co začnu, v čem se stanu dobrým - stane se to prokletím.

Veškerou exekutivní energii spotřebuju na to abych měl v pořádku trvalé příkazy a nevisely mi nikde žádné pokuty apod a na nějaké rozvíjení svých talentů a budování kariéry zbývá nula až minus...