EADENN: ADHD je relativně řešitelný, když máš správnou podporu. Nedá se samozřejmě vyléčit, ale dá se pracovat s těma nepříjemnejma věcma okolo. Neztrácej naději!

Mně pomáhá ještě jedna věc. A je to hrozně smutný.
Moje máma má ADHD taky. Ale nepřipouští, že by to tak mohlo bejt a na žádný vyšetření nepůjde a neni žádnej blázen, aby šla k psychologovi.
(Na otázku, zda jsem blázen já, rázně řekne, že samozřejmě ne.)
Letos jsme s ní strávili 3 týdny.
Neustále něco mění. Časy odjezdu na výlet, plány, doktory…
V nějakým dodržení termínu je absolutně nespolehlivá - ruší ty schůzky na poslední chvíli, banality všeho druhu přesouvá, dělá random věci, zapomíná a nemá snahu to měnit.
“Já to tak mám.”
Je to náročný, člověk je furt ve střehu. Mám opravdu na skoro všechno záložní plán když jsem s ní, někdy dva a když jí to řeknu (proč proboha zase mění něco, co bylo domluvený), čertí se.
Když vidim, jak moc jsem cílenou prací dokázala změnit tohle chování u sebe a především, jakej dopad to mělo a má na syna (a jakej dopad to mělo v jeho věku na mě), nemůžu bejt na sebe zlá.
Jsem vděčná, že tenhle pattern jsem dokázala identifikovat a u sebe změnit.
A i když mám pochopení a rozumím, proč to tak má, je to na fungování hrozně náročný.

Na mě teda deprese přichází s myšlenkou, že to teda asi "nevyřeším" už nikdy. Že nepřijdu na nějaký ultimátní způsob jak se změnit, nějaký hack díky kterému ještě stihnu být tím kým bych chtěl být, že nejspíš mi do toho adhd bude házet vidle až do okamžiku, kdy se překlopit v alzheimera.
S minulostí jsem už jen trochu ukřivděnej, ale tu budoucnost nějak odmítám přijmout. To bych pak asi spadl do nedobrých kompenzací.

AXTHEB: nebo by měl člověk normální kariéru, bydlení, nepro*ebal by částky peněz, na které se ani nemyslí, vyhnul se problémům s návykovými látkami a...
No tak. :D

MARWIN: no co by, byl bys nudnější osoba a většinu věcí co teď víš bys nevěděl. Některé věci bys uměl víc do hloubky a měl bys kolem sebe úplně jiné lidi. A asi bys měl v dětském pokoji víc uklizeno:)

EADENN: takého doktora bych asi poslal kam slunce nesvítí. Mám štěstí že moje "obvoďačka" i když o tom moc neví to aspoň akceptuje. Ostatně diagnózu jsem dostal ve věku 43 let poté co mi chtěla napsat antidepresiva a já ji poprosil aby mně radši poslala na vyšetření.

Diagnóza hezky vysvětlila proč jsem v životě tam kde jsem a jakou mám vlastně kliku že uživit se není problém. (Úvahy jak by bylo kdyby adhd nebylo se snažím nedělat, tam leží deprese.)

Teď když vím co vím že s tím snažím pracovat. A akceptovat že nejsem kachna (eNTe) ale žiju v kachním světě. Stejně jako UNREALONE.

EADENN:
EADENN:
Od té doby co jsem zjistil, že existuje ADHD jsem asi v průměru spokojenější a ty kompenzace tvořím víc s vědomím toho, že hlavní problém není to že jsem lemra. Snažím se to brát tak jak to je a chválit se za úspěchy. Bohužel to nic nemění na tom, že mě to stojí hodně energie a hlavně spoustu ztraceného času, promarněných příležitosti. Občas mívám depky a úzkosti a pocity paniky že nedělám dost, nestíhám a že vlastně asi nějaký důvody pro to si něco vyčítat jsou. Taky tomu nepomáhá, že nemládnu a že celej svět jde poslední dobou tak nějak do prdele. A co si budeme povídat když je člověk vyšťavenej tím jak moc energie vydává na normální provoz tak má občas náladu jen ležet na gauči, koukat do zdi a doufat, že ten černej mrak vítr někam odfoukne a asi být chvilku trochu lemra než dobije baterky.

Ale má to i různý pozitiva. Spoustu věcí mě baví a celkem mi i jdou i když těch zájmů mám příliš moc najednou.

PAKOBYLKA_: na moje adhd se přišlo až ve chvíli, kdy se na něj přišlo u dcery a je pravda, že to zrcadlení je hodně funkční mechanismus. Člověk pomáhá dítěti a tím zpětně pomáhá sobě, když má pro něco pochopení u něj, tak je pak nelogické aby ho neměl i pro sebe. Celkově nám to zlepšilo a uklidnilo vztah. A u ní se na to taky přišlo na dnešní poměry pozdě, takže máme za sebou pár let toho velmi nesprávného zrcadlení.

Ale Vandráka v červenci normálně adoptuju jako role model, to je skvělý sousloví (pokud ho oddělím od toho že to měla být nadávka, sorry)

EADENN: Terapie a přerámovávání. Nejvíc mě nakoplo uvědomění, že to nechci přenášet na syna. Trvá to +- 9? let vědomý práce a výsledky mám, ale propady taky a asi nikdy nepřejdou.
Po celym tom dětství plnym nálepek typu lajdák a líná jako vandrák v červenci tohle prostě nepřepereš asi nikdy. :(
Ale já jsem taková palice tvrdá, když si něco vezmu do hlavy, jdu si za tím a dítě je strašně silnej hnací motor.
Mám navíc podporu partnera a věnuju se tomu i v práci s dětma a těm nemůžeš říkat: “dělej to tak a tak” a sama to nedělat.
Zní to kdovíjak, ale ani po letech nemám moc velký sebevědomí a mám extrémní RSD.

Většina mých klientů s ADHD má problém se sebevědomím a spousta z nich si internalizovala tu představu, že jsou líní :(
Začínám být na to slovo citlivá a jak slyším něco o lenosti, hned čmuchám pozdě diagnostikovaný ADHD…

Russell Ramsay to popisuje tak, že lidi s ADHD musí dát dvojnásobek úsilí pro poloviční výsledek, a to člověka prostě postupně ubíjí.

ALEXIS: to je hezký :))

Měl jsem po diagnóze fázi sjíždění affirming memů na téma Žijeme ve světě který je stavěný podle někoho jiného a Naše geny kdysi umožnily lidstvu přežít, jen dneska se víc cení stabilní a konzistentní, i když třeba úplně průměrný pracant.. Pak jsem spadl do nory o tom že naprostá většina umělců byli nejspíš adhd a bez mecenášů buď umírali v chudobě (když si dopřáli tvořit podle sebe) nebo v depresi (když byli nuceni se živit podle někoho jiného) (to už je méně povzbudivé)...

Jako ano, obrovský posun bylo už jen přestat se vyloženě nenávidět :D Ale kdybyste měl někdo návod jak přece jen nějak v životě uspět a nevyhořet a úplně se nezničit při tom (zase)...? Nebo je prostě nutné předefinovat si, co znamená Uspět?

EADENN: roky terapie mi umožnily se od toho z většiny oprostit. Jo, z pohledu okolí jsem líná lemra, která nedosahuje svého potenciálu, ale já si říkám, že jsem spíš takový španělský/jižanský typ. Nějak bylo, nějak bude. A když mě zas chytí úzkost, proberu to se svou terapeutkou nebo to za pár dní přejde samo, zatímco budu vymýšlet další vzdušné zámky zaručeně proveditelných opatření, která tentokrát už určitě zvládnu dodržet.

EADENN: Nesnáším to, reaguju na to napřed snahou o vysvětlení a pak to vzdám a nesnáším i sebe. Tak, jak to popisuješ s malováním, to mám s psaním.