ANNA: Ano, základní problém je vztah k životu, a ten se nedá vyřešit technologicky vůbec nijak.
Je to v tom postoji "po mně potopa" (a taky "kolem mně potopa", kdy člověk řeší svůj domek, ale jak vypadá a smrdí potok za ním je mu úplně fuk, a v lese za ním nikdy nebyl).
Ano, současné "alternativy" jsou pořád většinou, až na světlé výjimky, orientovány na člověka, jeho pohodlí a úspory, nikoliv na ohleduplnost k životu.
A ano, i když člověk fakt chce, tak doopravdy těch možností nezapojovat se do destrukce má fakt málo, nebo žádné (v zásadě bez účasti nemůže fungovat ve společnosti, a reálná soběstačnost neexistuje). V zásadě mi přide, že jde jen zvolit si tu svou úroveň, co je pro mě přijatelné a co potřebuju, a co chci na světě dělat, a s tím co na té úrovni musím řešit skrz systém, se smířit....
Kladu si otázku, jestli existuje něco, co by se dalo udělat nebo mohlo stát, co by ten postoj k životu nějak hromadněji změnilo. Ani katastrofy to neřeší, pokud nejsou spojeny s pochopením, s uvědoměním, že všude kolem nás jsou živé bytosti, které kvůli nám trpí, a TO je ten problém.
Existuje spousta skvělých lidí, kteří to vidí, napsali o tom spoustu knih, dělají všechno možné, ale většinu to nezasahuje.
A spousta lidí to má tak napůl, že sice přemýšlí a dělají dobrý věci, ale to šílenství, co se kolem nás děje, doopravdy nevidí.
A když o tom člověk začne příliš jasně a konkrétně a jednoduše mluvit, většina lidí reaguje odporem nebo tím, že se uzavřou.
V podstatě cokoliv sdělovat se dá většinou jen oklikou, přes témata, která tolik "nebolí".
Ale má to dostatečnej efekt?
Zdá se mi, že globálně nemá dostatečnej efekt nic. Jen u jednotlivých lidí probíhá pozitivní změna, jen tam probíhají pokroky. To zase ano, to je úplně úžasný a krásný, co se děje s konkrétníma lidma.
Zvláštní paradox. Totální a nezastavitelná destrukce, a vedle toho krásný probouzení.
Fakt je mi záhadou, co a proč se to děje, a jak to má dopadnout ;)