CONTINUITY: Atome, ještě tři praktické věci k tomu.

Můžeš kouknout na to, kolik času trávíš na netu, činnostmi, které nevedou k tomu, co chceš. To je docela past, člověk se tam může ztratit na roky.
A pak - jíš bílou mouku a cukr? Pokud pravidelně a často, může být zajímavé zkusit tyhle systémové drogy vynechat - podporují právě ten pocit měkkosti a bezmocnosti. Pro člověka, který je rázný a akční a věří si, to nemusí být podstatný problém, naopak, můžou mu poskytovat uvolnění. Ale pro člověka, který se s tímhle potýká, může být velmi pozitivní změna nahradit je kvalitními bílkovinami, kvalitními celozrnnými obilninami a zeleninou.

Tyhle změny nejsou řešením samy o sobě, ale můžou tě velmi podpořit, stejně jako ten pohyb.

---------

A pak ještě k té minulosti: co mi předali někteří dobří učitelé, a opravdu mi to pomohlo a pomáhá:
Vyprávěj sám sobě jiné příběhy.
Místo abys vyprávěl o tom, co je špatně, co nemáš, a co se ti nepovedlo, můžeš vyprávět o tom, co ti bylo dáno, co máš, a co jsi dokázal. Je toho určitě taky hodně, u každého člověka. Až jsem se divila, kolik jsem toho našla ve vlastním životě. Hodně. Moc.

CONTINUITY: imho to souvisí s určitou vulnerabilitou (nedostatečnou resiliencí - obranyschopností), která vysvětluje jaktože jeden sourozenec z nefunkční rodiny dosáhne svého snu a druhého to rozdrtí...někteří lidí jsou křehčí a v kombinaci s dalšími nepříznivými faktory se jim pak těžko věří tomu, že svět může být bezpečné a smysluplné místo...

já jsem se něčeho hluboko uvnitř mě kdysi dotkl na dvou zážitcích s vyšší dávkou MDMA. Když jsem byl na vrcholu a padaly veškeré hranice a obrany a vše pohlcoval absolutní pocit klidu, lásky a bezpečí, tak k tomu finálnímu rozpuštění nikdy nedošlo. Někde tam vzadu totiž zůstal schovaný kousek mé osoby, malé ustrašené dítě, které nehodlalo připustit, že je něco takového možné, nevěřilo tomu, bránilo se. Zároveň byl ten okamžik velice bolestný, kdy se objeví pozitivní pocity takové intenzity a najednou čelím poznání, že ani něco tak silného nedokáže rozpustit určitou bazální nedůvěru ve svět a sebe...

ATOMINATOR: Přece jen to napíšu, jak to na mně všechno působí.

Přijde mi, že tvoje myšlení je velice "systémové". Připomíná mi to, jak mluví třeba máma.

Takové to, že všechno jde dělat jen jedním způsobem, například musíš mít práci, na tu musíš mít určité vzdělání, že všecko je dáno tím, kdo jsou a jak se chovali tví rodiče nebo jaké měli kontakty.... Takovým věcem věří máma, a taky z nich vyvozuje pocit bezmocnosti, a pocit že svět je nespravedlivej a nic v něm nemůže. A tomu taky odpovídá život, kterej měla a má, plnej těžký práce za málo peněz, a nikdy nic, co chtěla.

A na druhou stranu znám spoustu lidí, kteří taky nejsou vybaveni ani penězi, ani "zázemím", ani specifickým vzděláním, ale prostě důvěrou ve svět a život a sebe, a světe div se, ono se jim neustále daří vymýšlet všechna mozná fascinující kreativní řešení, jak v tomhle světě prakticky žít. V zásadě je to o tom, že věří, že obecně mohou dělat to, co je baví, a tak, jak jim to vyhovuje, a tak se otevřou možnostem. A možnosti jsou. Mnoho lidí dělá úspěšně práci, na kterou nemají oficiální vzdělání, nebo kombinují různé aktivity způsobem, který jim dává prostředky, čas a prostor na to, na čem jim záleží. Mohla bych ti vyjmenovat 200 různých alternativ, ale vím, že to už lidé v minulosti zkoušeli, a tys jim odpovídal důvody, proč to a to nejde.

Problém podle mě není ani v minulosti, ani v nespravedlnosti světa, ale v tom generování těch důvodů, proč to nejde, v tom nedostatku důvěry ve vlastní schopnosti a vlastní štěstí.

Jsem přesvědčená, že jsi člověk, kterej přišel na tenhle svět s určitým posláním, pro který máš kombinaci úžasných schopností, a až si to uvědomíš, všechno ti půjde samo, a všechno co potřebuješ k tobě přijde.

Ale aby to šlo, asi je nejdřív potřeba léčit právě tu důvěru v život. Uvědomit si, že život a svět je opravdu mnohem, mnohem větší, než ty uzoučké vyjeté dráhy systému, na které věříš. A je docela normální, že do nich nezapadáš.
Na svoji minulou a současnou zkušenost se můžeš dívat taky tak, že tě mnoho věcí naučila a učí. Naučil ses, jaké je to je žít v neharmonické rodině, a naučil ses to přežít, a máš okolo toho mnoho pochopení. Poznal jsi život mladýho člověka bez zázemí v tomhle světě, a teď řešíš výzvu, jak si s ním poradit, a když to vyřešíš, i to bude veliký plus a zkušenost, a přidá se to ke tvému potenciálu, ze kterého můžeš dávat dobré věci světu.

INK_FLO: Rozumim. Na druhou stranu ale duchovno ti muze dodat nejaky zdroje aby ses mohl podivat na situaci jak je a naklusat k psychologovi (pricemz v obdobi pred duchovnem bys toho absolutne nebyl schopen).

mne treba hodne pomohlo - bod obratu - dostat se do situace, ktera byla mnohem mnohem horsi, nez moje obvykla situace. Najednou jsem byla schopna videt svoje bezne vymluvy a "problemy" jako smesny. Muj bracha si myslim prosel necim podobnym, v jeho pripade bohuzel nevratne: zjistilo se ze se mu tezko chodi ne proto ze je liny a tlusty, ale proto, ze ma nevylecitelnou nemoc, ktera se bude uz jen zhorsovat :-(. Hodne ho to zmenilo, prestal resit kraviny, a zacal delat veci ktery povazuje za podstatny a uzivat si to, co mu zivot umoznuje si uzivat. Jenze to asi nejde si naordinovat, nechat se zavrit do kriminalu nebo tak.

Muzu psat ve stylu Atome, halooo!!, mas nadhernou krasnou zenu ktera te miluje, jses zdravej, jses chytrej, zijes v luxusni casti sveta, nezpusobil si nikomu vaznejsi utrpeni, hmotne se mas tak ze si muzes dovolit internety, mas v sobe kreativni impulsy, ... posli apatii do prdele! Je to jen zdedeny program, kterej prudi ze nejsi jinej nez jsi. Tvoje prave ja ale nejsou programy v hlave, je to tvurci prazdnota/potencial/buh/jasne svetlo prostoru, whatever. Mimochodem meditujes? :)

(rikala jsem ze uz prudit nebudu, ja vim, ... )

CONTINUITY: jo, mam to nejak jinak a zrejme to tak ma i vic lidi, proto jsem mel potrebu to jen takto doplnit :) nekomu to proste tak jak to funguje tobe nefunguje. on se nezbavi toho premysleciho aparatu, v hlave mu muze slapat nekolik protichudnych myslenkovych toku a on si treba muze jen obtizne vybrat ktery z nich uprednostni. muze byt porad zklicovan svou minulosti, protoze jeho naturou je byt zameren spise na minulost/budoucnost nez na aktualni pritomnost, a jednoduse to ze dne na den zmenit nejde. alespon zezacatku, kdy se s treninkem zacina, kdy ten trenink boli, to nejde, vysledky se dostavi az casem.

pokud tobe staci lusknout prsty a je z tebe okamzite jiny clovek, alespon co se tyce emocniho a myslenkoveho prozivani a celeho mindsetu, tak zavist. vaz si toho, ale neber to jako samozrejmost ;)

ATOMINATOR: budu trochu opakovat co uz napsali ostatni, ale:
srovnavani a porovnavani je fajn dokud nejsi v uvazovani o sobe samem napul cesty venku smerem k nekomu. Pak si totiz neuzijes proces, ergo. vidis cil, ktery jeste nenastal (a ve finale v tomhle mind settingu nastat nemuze, ale tak daleko aby sis tohle uvedomil ani nedojdes, protoze to vzdas "pet minut po startu"). Pokud te bavi strihani videa, tak to proste delej, uc se z chyb a nechavej se inspirovat, ale projektovat si cestu jako primku, na ktery uz nekdo jede pred tebou je mind killer ;) U fotografie je tohle uplne typickej problem napr.

ATOMINATOR: Tolik energie věnované rozebírání toho, co se v minulosti nepovedlo, tobě nebo rodičům. Není jí škoda házet svou energii do takové černé díry? Používat vlastní intelektuální kapacitu na rozvíjení pořád dalších takových myšlenek?

Kdybys tuhle energii věnoval kterémukoli ze svých nápadů, jsem přesvědčená, že už by na nich byl udělanej velikej kus práce a bylo by to vidět.

Vlastní zkušenost, roky jsem takhle ztrácela energii. Teď se snažím používat intelektuální kapacitu k tomu, rozvíjet myšlenky, které vedou lepším směrem, a pokud se přistihnu při nějaké takovéhle staré písničce ("rodiče kdesicosi....kdybych jen bývala mohla...apod"), což se jednou za čas ještě stane, tak se zarazím: "STOP, tahle myšlenka fakt nepatří do roku 2012, to už teda fakt stačilo", opravím ji (dobře funguje třeba poděkovat za všecko dobré, co mi rodiče do života dali), a pak změním téma a obrátím myšlení k něčemu konstruktivnímu....tohleto si letos dávám vyloženě jako projekt, tak nějak kolem vánoc jsem si uvědomila, že už je fakt čas tenhle druh myšlenek. Vymýtit je a nahradit jinými je pak otázka tréninku.... Naštěstí tohleto už mám vyzkoušené se spoustou druhů mentálních programů

Ale samozřejmě, to je věc volby, kdo chce, má naprostou svobodu věnovat stížnostem na minulost čas a sílu až do konce života.
(btw, ty jsi o hodně mladší, představ si, pokud bys je ukončil třeba teď, kolik toho můžeš vytvořit za příštích 10 let......:)

ATOMINATOR: toto mi pripomenulo 4 dohody s J. Duskom aneb - "musis to nekam dotahnout aby z tebe neco bylo" oplati sa vypocut je to niekde na nete - aspon ja som si uvedomil a konecne sa na tom aj zasmial ako strasne chcem dokazovat okoliu, ze za nieco stojim a pritom sam seba som videl ako loosra - a ako velmi nas kultura a spolocnost tlaci do roli v ktorych castokrat ani nechceme byt.

Robim co bavi mna a po com moje srdce bazi - kaslem na to co mi radia druhi - to ja zijem tento zivot nikto iny to za mna nezisti :)

ATOMINATOR: takove pocity jsou imho zcela normalni, v pripade ze se srovnavas opravdu s temi lepsimi a nejlepsimi. ale cilem prece neni byt stejny jako oni (to se nakonec stoprocentne nepovede nikomu kdo neco takoveho chce). ty si proste mas jit za svym, delat co te bavi, a byt v tom svym vlastnim smrdlani dobry. ostatni ti maji byt uzitecni k tomu, aby ti ukazali ze neco fakt jde, kdyz se fakt chce, ale nemusis s nimi prece nutne soutezit v jedinem parametru. nemusis s nimi soutezit vubec.

smysl imho nema nic, smysl tomu teprve musis dat ty, coz vyzaduje alespon trochu te bojovnicke aktivity. jo, mi se to radi :) obcas takovou beznadej pocituju taky, ale clovek se nesmi vzdavat. zivot lidi, kteri se vzdaji, vubec nijak neodmeni.