HELA: Pro mě je meditací psát.
A co se koncentrace týče, dobrý hukot zažívám v našem minisboru (6 bab a sbormistryně). Neuletět na svém hlase a nezpívat moc potichu. Počítat rytmus (horor!). Sledovat sborvedoucí. Přiladit se k ostatním a k houslím. Ignorovat falešné tóny a pokračovat. Nezakuckat se. Nadechnout se včas. Vyslovit koncovku. Udržet tón na pět dob, nese ostatní hlasy. U výšek přejít plynule do vyššího rejstříku. U hloubek nemutovat. Poslouchat se. Když to zvořu, vrátit se do melodie. Nerozsypat se, když sborvedoucí rupnou nervy. Zapomenout na hádku doma a zítřejší zkoušku z dějin.
Napřed to zní jako kakofonie. Pak se kakofonie objevují v místech, kde nám mozek nebere strukturu melodie. Stokrát omíláme jeden takt a nic. Nervy. A pak nám to najednou dojde, to, že ta pauza musí být delší, a melodie se usadí. A sálem zní akord, na kterém by člověk uletěl. Což samozřejmě NESMÍ, protože jinak by to celé zkazil.
Podobné je to u simultánního tlumočení, ale tam je člověk v kabině sám a musí stíhat. A vydržet ten stres. Být co nejpřesnější, nenechat se rozhodit nemožností být tak přesný, jak touží. A když se objeví chyba, nepřestat, zůstat v klidu, jít dál, protože pauza by zrušila celý text. Naštěstí jsem z obliga, koreanisti simultánně tlumočí pouze pokud zešíleli, nebo pokud nám dají šílenou zálohu. Nevratnou.