EVA_: No ne, ja jen ze ty tady najednu stranu castecne pritakavas a na druhou stranu pak vypisujes duvody, proc to nejde, ze ty to mas postaveny tak a tak...:-) Inu, intelegince je nekdy spis fakt prokleti. ;-)))

DARUMA: Houby.:-) Ty s tím pracuj.:-)

EVA_: Tak s tim pracuj. ;-)

YMLADRIS: Jeste mozna zbytecne doplnim :)

Pokud ti sousedka ublizuje = voda ti bere barak, je to proto, ze ses rozhodla zit pospolu s lidma, kteri maji proste svoje cesty kudy tect, a zpravidla za sebou maji spoustu zkusenosti jak je zivot tezky a ublizuji, aby si uzili chvilkovy pocit moci nebo neco. Frustrace tece shora dolu. Budhista rekne, kdyz ti voda bere barak, postav hraz, uklidni vodu, udelej cokoliv co muzes (pokud ti to vadi), ale neni nutne se trapit a neni nutne vodu nenavidet atd. Je to jeji prirozenost, proste dementni voda. Z pozice Ok zijem v zatopove oblasti se zije uvolneneji nez z pozice Proc ja??? atd. Tak nejak je to mineno s tim ze trapeni si delas sama...

EVA_: jeste mne k te chandre napadlo, ze nekdo by s tim pracoval tak, ze by 1) uznal suverenitu jeji 2) navazal s ni kontakt 3) snazil se diplomaticky zalezitost posunout. Zalezi jakou mas povahu, muze ti to pripadat jako z cvokhausu, pouze nabizim. Chandra (pokud te chapu co pises) je jako babka, ktera neustale sklizi z dosahu veskera cukratka, protoze jako svuj ukol chape uchranit pred zavislosti na sladkem - az sladke dojde, nastoupi abstak, auu. Coz ma logiku. Muzes se s ni pokusit si promluvit, pobrat co ona presne dela a proc (nechat ji mluvit samu za sebe, neodhanet ji), rict ji ze ji rozumis a dekujes. Ale ze ted uz je situace trochu jina a ze poctive a opatrne nejaka glukoza je potreba, pac jsi totalne bez emocni energie. Treba to pobere. Podprogramy, ktery jsou v nas, se proste chteji opakovat. Chandra chce aby chandra pokracovala. Ale je v tobe i silnejsi program - to, co ma rado Evicku a chce pro ni to nejlepsi - a kdyz nechas promlouvat to, provizorni podprogramy postupne uhnou.
Cili zase jako u vsech cest jsme u "mit se rada", rozvijeni tohoto fakt resi strasne moc. A my jako zenske jeste "delat si dobre"; nejak si zpusobuj ruzny slasti, pristupuj k sobe jak bys jednala s deckem v rekonvalescenci po traumatu.

ad budhismus - ja to chapu jinak. Kdyz ti barak vezme povoden, nezpusobila sis tuto udalost "sama" jako ze se nekdo (ty) rozhodl a rekl vode at sebere barak. K teto udalosti se pricinila velmi davno zalozena karma a to, ze lidsky druh se rozhodl zit v udolich u rek, protoze je to pohodlnejsi nez na kopcu, i za cenu ze obcas to vezme voda. Uceni o karme je po nasem proste jen uceni o kauzalite. Nema to znamenat ze jsi byla zla holka a realita ti za to ted sebrala barak. Prave naopak. Je to odpoved na vyklady sveta, ktere by ti rekly, ze a) o vsem rozhoduje nejaka nadmocnost, takze kdyz chces prezit povoden, mas mocnosti obetovat a modlit se k ni b) pripadne ze svet je naprosta nahoda se kterou nemuzes nic delat. Tehdy v te Indii predstava ze veci se deji hlavne kauzalne asi byla docela nova.

Cili to je k situaci. Proc se dejou veci. Je to jeden fakt dlouhy retezec zavisleho vznikani - obrovska chemicka reakce, miliardy let.

'Trapeni' je ale mineno neco jineho. Trapeni neni ze ti voda vzala barak. Ztrapenost je tvuj postoj k teto situaci. Muze treba byt, ze nekdo zivot v tom dome nenavidel a ted se citi osvobozen ze konecne muze jit jinak. Postoje k udalostem nejsou pevne nadiktovany. Ano, kdyz neco "mas" a pak uz to "nemas", naskoci bolest ze ztraty. Je to jak signalni mechanismus kdyz se fiknes do ruky, tak to boli, aby se mobilizovaly sily a celek se zameril na znovunabyti integrity - neprislas o ruku. Jenomze. Co rika budhismus je, ze zivot je v principu pomijivej. Nakonec o ruku prijdes :). A ze mir a vyrovnanost a radost z pobyvani na svete primo souvisi s tim, jak jsi schopna opoustet co pomiji a prijimat co nastava. 'Trapeni' je jak pise Daruma emocni reakce na situaci a to podle budhismu opravdu dela tvoje mysl, nic vnejsiho. A s mysli se da pracovat (kdyz nemas iq 50)

EVA_: co pises o braneni se radosti mi zas pripomnelo mamu. ona ma 1) lepsi je vseho se bat, pac kdyz budes mit nadeji a duveru, o to hur pad dopadnes 2) radej se moc netesit, zklamani boli

Rozumim uplne, jak pises ze to dela podvedomi a k cemu mu to je.

Budhismu je plno druhu. Spolecny je asi prave tento duraz: trpime, protoze nase mysl tak reaguje na realitu. Muzeme ale mysl naucit lepe. (strasne zjednodusuju)
Jake konkretni kroky ktery budhismus ordinuje, to se lisi jak v doktrinach tak v pristupech jednotlivych ucitelu.

Ja osobne uz od malinka vim/verim, ze trapeni si delam sama a v podstate moje motivace je tu svou mysl jako by precurat. A k tomu pouzivam jakoukoliv metodu, ktera se namane. Jdu po malych krocich, protoze jsem zbabela. Kdyz bych se pristihla jak si kazim/rozmlouvam radost z obavy ze o ni prijdu, asi bych zkousela nejak pomalinku si dopravat radost abych si zvykla ze pad na drzku nasledne neprijde.. jako kdyz decko kousne pes a pak ho ucis prekonat strach z dalsiho kusu. Ty to asi mas slozitejsi s tim steskem po mysticke etape, asi se to v tobe mele "vse nebo nic"? Jako bylo to super, ale pak jsi dostala strasne po drzce. Je logicky se bat tam lezt znovu...

YMLADRIS: Nevím, jestli se to dá úplně posoudit z internetu, ale tvoje psaní ve mě vzbuzuje dojem, že máma může odvést parádní kus transformační práce, i když sama měla dětství nic moc.:-)

Pokud se dětí týče, snad OK. Jsme s nimi. Máme je rádi, dáváme jim to najevo. Já vím, že to u mě nebylo v pořádku, takže když jsem nejistá, letím pro radu k někomu, komu věřím.

Vypozorovala jsem, že když je člověk bolavej a neví o tom, brání se radosti. Aby svojí chandru unesl, musí ji podvědomí nějak institucionalizovat, vnímat jako cosi, co "tak má být", co je v pořádku, jako normu. A skutečná radost jakoby tu existenci bolesti připomínala, takže dopřeje-li si jí, cítí se vlastně všelijak a bojuje proti ní; jako by mozek říkal "přijít o tohle bude bolet míň".
Mě se tenhle paradox, ten oprávněný strach postavit se "tomu", zdá být v transformaci dost důležitý. Počítá s ním buddhismus? Křesťani se bičovali, možná proto, aby tělo bylo připraveno na to to "unést"? Nevím...formulovala jsem to srozumitelně?

INK_FLO: jj...nedráždit hada bosou nohou


KUATO: Poslední dobou u tebe často zaznamenávám termín smrt...copak?

YMLADRIS: Předtím jsem bydlela v Praze a chvíli v Seoulu, bylo to jiné, lepší, sem jsem šla dobrovolně, dluhy a podvědomí, to vše mě hnalo si to s tou minulostí prostě rozdat.
Někdy si říkám, že jsem to přešvihla, někdy ne.
Ne, když v našem "hudebním tělese" přijdeme na to, jak zazpívat nějakou těžší písničku čistě.
Ne, když pošlu sousedku A rozhodně a elegantně do háje, protože nechutně nátlakuje, abychom pokáceli stromy.
Ne, když jsme u sousedů B, děti si hrajou a je nám dobře. Spřátelený soused je totiž jiná kategorie, než přítel. Je spíš jako váženej příbuznej.
Ne, když se sejdeme my, co tu spolu kamarádíme, pustíme si pusu na špacír a víme, že se to nedostane ven.
Jsme tu osm let.
Podíl těch extrémních zkušeností...těžko říct. Záleží na tom, jak si naložím, jestli s dětmi jdu na hřiště, nebo ne. Taky jde o to, jak se vyspím. Koho potkám. Jak to vyberu, dá se to odpálit nějakou fakt vtipnou hláškou, nejlíp si z toho nic nedělat, poslat to dál v takové formě, že to ty, kdo poslouchají, zboří smíchy. To bych se chtěla líp naučit a předat dětem. On totiž kdekdo zkouší, co člověk vydrží.

Všichni drbou. Každej ví líp, jak má ten druhej žít. Z počátku našeho života tady jsem se obrnila Colgate úsměvem a bylo to "fajn". Ale pak jsem ho najednou neunesla. A zjistila, co bylo pod tou potřebou "být zadobře se všemi". Což je to dílo posledních pár měsíců, předtím jsem si nic z těch svých strachů neuvědomovala. Všechno to bylo v nevědomí a zakopávala jsem o to. Tak teď vím víc o sobě.
Věřím, že ten strach nějak přelezu, když už o něm vím, a zjistím víc o ostatních lidech. Si myslím, že v mém případě je tenhle strach to, co mě od nich pomyslně dělí.
Tak začnu poslouchat ty drby. Příběhy, které jsem strachy neposlouchala, a proto na sebe byla tak přísná. Netušila jsem, že má "máslo na hlavě" každej. To je o lidech na vsi fakt dobrý vědět. Člověk je na sebe pak míň přísnej.
Náš rod je tu po generace, praděda byl šikovnej, nadělal majetek, starostoval, padesátá léta nás pak úplně sešrotovala. Všechno znárodnili, dědovi zakázali práci (právník), všichni dřeli na zahradě, aby z ní vyždímali kus žvance, babičce ze všeho asi trošku hráblo, ale nebyla sama. To podle mě nebyl úplně důvod, proč jsme byli vyoutovaní. Uvidím. Mám teorii, že jsou děti, které jsou nějak jiné, učitelé je "nemusejí" a děti, které jsou na tom druhém konci pomyslného "spektra", tj. ty agresivnější, tohle učitelovo chování vezmou jako povolení ono dítko řezat. Na pár případech v místní škole vnímám: Dítě je jiné, výrazněji uřvané, upozorňující na sebe, hooodně chytré, učitel mu odsekává, reaguje s nelibostí...a ve družině sajgon, protože ten prcek prostě agresivní není, vůbec ho nenapadne, že by měl zrudnout vzteky a rozbít někomu držku, nebo to říct doma a nechat rodiče to řešit. Nějak tak to mohlo být u nás.

EVA_: no jo, to je stinna stranka pobytu na vesnicich. clovek to musi asi ignorovat, bo by se zblaznil. my jsme teda tak extremni detstvi nemeli, ale u nasich uz se necitim, na to tam maji moc bordel (v mnoha zapomenutych koutech) a kde bydlim ted se taky moc necitim. proste jako bych nemel zadny domov, stejne jako to mas asi ty. cloveku se aspon bude lip umirat :o).

jj, to mě taky fascinuje, že u nás stačí chvíli sedět u stánku na pivu a skoro pokaždé se přimotá nějaký starousedlík, dá se s vámi do řeči a postupně se dozvíte "špínu" skoro na půl vesnice, o kterou se s vámi ochotně podělí i přesto, že vás vidí poprvé v životě. Takže si stejně tak moc nedělám iluze o tom, co si vykládají o nás. I z toho důvodu volím strategii říkat toho pokud možno co nejmíň, hlavně věci typu za kolik tu máme ten nájem atd. to jsou taková vděčná témata plodící závist.

Stejně tak je potřeba se někdy i ostřeji vymezit proti takovým těm typům, kteří si myslí, že když na té ulici bydlí nejdéle, tak jim celá patří a žádná náplava na tom nic nezmění a podle toho se k vám chovají. I když to je to třeba za cenu, že vás pak nebudou chvíli zdravit (což konkrétně naší herdekbábu stejně vždycky přejde, protože je splachovací :-)

KUATO: Pro mě je tou extrémní situací život tady na vsi. Magie, náboženství a to ostatní je z mýho pohledu asi spíš relax.
Doklad:
Sedíme na lavičce, dcera si mi lehne na klín, pohladím ji a co nevidím, hnida. A druhá...Temno, instinkty, opičí rodinka. Pár jsem jich vytáhla. Nebyli jsme sice v pralese, ale nádraží se zdálo být prázdné.
Následujícího dne volám do školky: "Nechávám kluka doma, holka má vši." Odpověď: "Tak jí je, prosím, nevybírejte na nádraží." A smích.

A vylez z domu. Big Brother je všude.
Všichni se tu známe. Všichni to vědí.

Každý ráno, když mám jít mezi místní, je mi šoufl. Chodíme po místech, kde mě řezali, kde se mnou nemluvili, potkávám ty lidi a jejich děti. Bydlíme v domě, kde jsem byla hrozně nešťastná, naštěstí zmizely stromy, u kterých jsme bývali přivázaní. A vychovávám v tom děti. Nepodělat se při tom strachy je fakt úkol. A nemůžu pryč, hypotéka, krize...Není kam. Tak že jako odpouštím, ale vlastně asi furt hledám nějaký důvod, proč se mi to stalo, něco, co potřebuju naučit děti, aby je to takhle nesešrotovalo. Utíkat, když je potřeba, když je potřeba, vyškrábat oči....
Největší zbraň je asi humor.
Ale vylez na skálu, kde si z tohohle vystřelíš.

DARUMA: presne, presne to si taky myslim. Tvoje hlavni muzska zbran je zlikvidovat cokoliv co neni nejhlubsi pravda, orezat vsechno az na dren, totalne to soustredit az k dokonalosti. To vy delate i se svetem i v nauce, je to muzska prirozenost. Dosahnout miru tim ze vyhrajes valku.

A zenska prirozenost je roztahovaci, preklenout, spojit, premostit, prijmout, prestat se branit, otevrit, akceptovat; dosahnout miru tim ze se na valku vyflaknes.

oboji ma vyhody i problemy :)