YMLADRIS: Předtím jsem bydlela v Praze a chvíli v Seoulu, bylo to jiné, lepší, sem jsem šla dobrovolně, dluhy a podvědomí, to vše mě hnalo si to s tou minulostí prostě rozdat.
Někdy si říkám, že jsem to přešvihla, někdy ne.
Ne, když v našem "hudebním tělese" přijdeme na to, jak zazpívat nějakou těžší písničku čistě.
Ne, když pošlu sousedku A rozhodně a elegantně do háje, protože nechutně nátlakuje, abychom pokáceli stromy.
Ne, když jsme u sousedů B, děti si hrajou a je nám dobře. Spřátelený soused je totiž jiná kategorie, než přítel. Je spíš jako váženej příbuznej.
Ne, když se sejdeme my, co tu spolu kamarádíme, pustíme si pusu na špacír a víme, že se to nedostane ven.
Jsme tu osm let.
Podíl těch extrémních zkušeností...těžko říct. Záleží na tom, jak si naložím, jestli s dětmi jdu na hřiště, nebo ne. Taky jde o to, jak se vyspím. Koho potkám. Jak to vyberu, dá se to odpálit nějakou fakt vtipnou hláškou, nejlíp si z toho nic nedělat, poslat to dál v takové formě, že to ty, kdo poslouchají, zboří smíchy. To bych se chtěla líp naučit a předat dětem. On totiž kdekdo zkouší, co člověk vydrží.
Všichni drbou. Každej ví líp, jak má ten druhej žít. Z počátku našeho života tady jsem se obrnila Colgate úsměvem a bylo to "fajn". Ale pak jsem ho najednou neunesla. A zjistila, co bylo pod tou potřebou "být zadobře se všemi". Což je to dílo posledních pár měsíců, předtím jsem si nic z těch svých strachů neuvědomovala. Všechno to bylo v nevědomí a zakopávala jsem o to. Tak teď vím víc o sobě.
Věřím, že ten strach nějak přelezu, když už o něm vím, a zjistím víc o ostatních lidech. Si myslím, že v mém případě je tenhle strach to, co mě od nich pomyslně dělí.
Tak začnu poslouchat ty drby. Příběhy, které jsem strachy neposlouchala, a proto na sebe byla tak přísná. Netušila jsem, že má "máslo na hlavě" každej. To je o lidech na vsi fakt dobrý vědět. Člověk je na sebe pak míň přísnej.
Náš rod je tu po generace, praděda byl šikovnej, nadělal majetek, starostoval, padesátá léta nás pak úplně sešrotovala. Všechno znárodnili, dědovi zakázali práci (právník), všichni dřeli na zahradě, aby z ní vyždímali kus žvance, babičce ze všeho asi trošku hráblo, ale nebyla sama. To podle mě nebyl úplně důvod, proč jsme byli vyoutovaní. Uvidím. Mám teorii, že jsou děti, které jsou nějak jiné, učitelé je "nemusejí" a děti, které jsou na tom druhém konci pomyslného "spektra", tj. ty agresivnější, tohle učitelovo chování vezmou jako povolení ono dítko řezat. Na pár případech v místní škole vnímám: Dítě je jiné, výrazněji uřvané, upozorňující na sebe, hooodně chytré, učitel mu odsekává, reaguje s nelibostí...a ve družině sajgon, protože ten prcek prostě agresivní není, vůbec ho nenapadne, že by měl zrudnout vzteky a rozbít někomu držku, nebo to říct doma a nechat rodiče to řešit. Nějak tak to mohlo být u nás.