DARJEEL: Na mě moc černá vize odkazu našich rodičů...co jsou tedy ty "pevné kořeny" ... Nevím, jaká jsi generace, já vidím odkaz ve smyslu "žít, přestože je válka a systém takový, jaký je". Nevidím jen ty "vlky" a zlovůli teda. Sice vratkejma nohama, velmi zkresleně v důsledku dětské deprivace, ale stojím na odkazu "stavět vlastníma rukama z toho, co je; žít, co to dá; milovat, i když to bolí; pomáhat sobě i druhým, vypěstovat si co nejvíc ovoce a zeleniny sami, navařit z ní zavařeniny, vyhnat bažanty ze hnízd, aby je nepřejel kombajn...jasně, bylo spousta nepravosti, nevidět je je blbost, ale hodlám se učit z toho, co se povedlo a to, co ne, si zkusím pamatovat, abych to neopakovala.
Práce a povinnosti jsou prostředek a ne cíl - to je hezký a beru. Stejně jako hodně hlubokou studnu. Kalašnikov nechám na manželovi, ale i ten se může hodit, nevylučuju.
Nerozumíme si ale v tom, že bych svým dětem něco chtěla slibovat. To ne. Spíš mi jde o vědomí si vývojových stádií, jejich přechodů, rovnováhy mezi přibývajícími povinnostmi a benefitů a schopnost jimi děti provést.
YMLADRIS: Vize super. Předpokládá matku, která miluje svoje povinnosti a užívá si benefitů, respektive si je dovede nastolit. Otce, který je ochoten také přiložit ruku k dílu a z matky před dětmi nedělá prudnou. Případně koriguje logický vzdor dětí tím, že na plnění povinností trvá také. Mluvím o pidipovinnostech, např. jednou týdně vyklidit myčku, uklidit si po sobě nádobí ze stolu, jednou týdně zalít hadicí skleník, ostatní činnosti jsou ryze dobrovolné.
Ovšem konkrétní příklad u našeho kluka: mě pomáhá většinou nerad. Ale ... jakmile napadne sníh, vezme sám od sebe lopatu a jde na to. Odhází ho. Už tři sezony. Pokud totiž něco dělá můj muž sám od sebe, tj. vyloženě chlapskou práci, jde do toho i syn. Včetně spaní pod širákem v dešti, dvacetikilometrových pochodů a stáčení piva. Ovšem ve zbytku času, kdy můj muž držkuje, že prudím, když chci aspoň přinést konve (prosím, přines mi je, jsi tak silný, já je unesu těžko) držkuje syn úplně stejně.
Holka zas jede v panenkách. Pořád miminkuje a "mami neruš, miminko usíná". Jsou jí tři, chci po ní odnést si po sobě talíře ze stolu, vidí to u mě, docela samozřejmě talíře a příbory sklízí.
Čili, jdou-li rodiče spolu, stejným směrem, pak bych řekla, že lze. Ale pořád jsou zřejmě primární oni a to, nakolik je naplňuje sekání trávy, mytí nádobí, nebo pečení buchty. Přes obrovskou únavu z každodennosti, probděných nocí a podobně. :-)