Legenda o spoutání vlka Fenrira (Fenrise)
(opět jedna z mnoha verzí)

Odin znal budoucnost dostatečně na to, aby věděl, že jeden z Aesiřanů se projeví jako zrádce. Sedě na Lidskialfu a přehlížeje svět, Odin upřel svou pozornost daleko do zemí Jotunheimu a spatřil Lokiho, jak si hraje se třemi monstry. Odin k sobě Lokiho bez prodlení povolal a na tuto událost se ho zeptal. Prohnaný Loki se nenechal bouřlivým hlasem Odinovým zastrašit a pravil, že se zamiloval do obryně jménem Angeborda, a tři podivné děti že se zrodily z jejich svazku.
Odin vyčetl Lokimu jeho svazek s obryní a povolal k sobě do Asgardu jejich tři děti. A tak se k němu dostavily. Hel. Jormungand, had. A Fenris, vlk. Jelikož si nepřál jejich smrt, která by vedla k Ragnaroku, poslal Odin Hel, aby se stala královnou Podsvětí, hada Jormunganda hodil do moře, kde rostl, dokud neobkroužil celý svět a stal se znám jako Midgardský had, a nakonec se rozhodl řešit úkol spoutání Fenrise, o kterém věděl, že se má stát Odinovou smrtí. I uložil tento úkol ostatním bohům.
Aesir vyrobil silný řetěz, pojmenovaný Laeding. Poté Tyr vyzval Fenrise, aby řetěz roztrhl. Fenris řetěz očuchal a dobrovolně výzvu přijal. A Fenris řetěz roztrhal na tisíce kousků, které se rozletěly po zemi. Druhý řetěz se jmenoval Dromi, a byl Fenrisovi nabídnut podobným způsobem. A s podobnou lehkostí byl také vlkem roztrhán.
Když si uvědomil, že nedokáže vyrobit řetěz dostatečné síly, obrátil se Aesir na trpaslíky, kteří souhlasili, že pro něho vyrobí řetěz nový. A skutečně ukuli lehký a jemný řetěz, Gleipnir, vykovaný z tak nepostihnutelných věcí, jako zvuk kočičích tlapek, vousy ženy, kořeny skály, medvědí šlachy, dech ryb a ptačí sliny. A tehdy přišli za Fenrisem potřetí.
Fenris, který vycítil temnou magii Gleipniru, odmítl nechat se spoutat řetězem, dokud někdo nevloží ruku do jeho mocných čelistí coby zástavu čestnosti. Jediný Tyr statečně vystoupil a nabídl se k této oběti. A bohové přistoupili ke spoutání vlka.
Ať se Fenris snažil sebevíce, řetěz Gleipnir se neroztrhl, jen jej potal stále silněji a těsněji. Když si bohové uvědomili, že Fenrise konečně spoutali, propukli ve vítězný smích. Všichni až na jednoho. Statečný Tyr se ani nepokoušel vytrhnout ruku z vlčích čelistí a toho dne ji ztratil.
Bohové připoutali Fenrise k pevné skále a vnořili do hlubin samotné Země. Thor umístil na vlčí tlamu meč, aby mu zabránil kousat a výt. A tam Fenris setrval, dokud nenadešel den Ragnaroku.

Jedna z mnoha verzí legendy o Fafnirovi (nikoliv nutně nejsprávnější), součást Ságy o Nibelunzích.

Ódin, otec všech bohů, přikázal obrům, aby postavili most, spojující Vallhalu a Zemi. Obři jako odměnu požadovali bohyni krásy, Freyju. Po dostavení mostu chtěli bohové Freyju zachránit před obry, ti však vznesli vcelku rozumný požadaven na výkupné - poklad rýnského zlata, shromážděný Nibelungy - trpaslíky. A tak bohové poklad ukradli trpaslíkům a předali obrům, kteří poklad uložili do jeskyně hlídané drakem Fafnirem.
Mimi, jeden z trpaslíků, byl nesmírně zoufalý, jelikož proti drakovi trpaslíci nic nesvedli, a když se doslechl o smrti hrdinného krále Sigmunda na bitevním poli, ujal se jeho osiřeleho syna Siegfrieda. Trpaslík se stal princovým učitelem a vychovával jej jako statečného válečníka, který jednou získá zpět trpasličí poklad.
Když Siegfried dosáhl věku osmnácti let, předal mu Mimi úlomky otcova meče, kouzelného Gramu (jinde Balmungu) a naučil jej, jak ho znovu skout. A když byl meč opět celý, řekl trpaslík Siegfriedovi o pokladu a Fafnirovi.
Přesvědčen vhodně volenými slovy svého učitele vyrazil Siegfried bez váhání k jeskyni, kde drak střežil poklad Nibelungů, a hlasitě naň zavolal. Fafnir přišel, s jasným úmyslem sežrat hloupého vetřelce, ale Siegfried se bystře vyhnul jeho útoku a sám zaútočil otcovým mečem, a smrtelně zranil draka na krku. Několik málo kapek dračí krve přitom smočilo rty Siegrieda a dalo mu schopnost rozumět řeči ptáků.
Díky tomu se od ptáků, přilákaných smrtí draka, Siegfried dozvěděl o zradě svého vychovatele, pro kterého byl jediným důležitým cílem poklad, střežený drakem, a o vlastnostech dračí krve, ve které se vykoupal, aby získal nezranitelnost - s vyjímkou jediného místa na rameni, kde se mu na kůži přilepil list lípy (jinde dubu).
Siegfried potrestal Mimiho za jeho chamtivost, a vybaven otcovým mečem, helmou, jež svému majiteli propůjčovala neviditelnost, a prstenem Nibelungů se vydal hledat nová dobrodružství...

Jedna krátká a úsměvná legenda z Japonska, o tom, proč medůza nemá kosti.

Kdysi dávno mořská královna, manželka mořského krále, vážně onemocněla. Stonala a stonala a nikdo jí neuměl pomoci, dokud mořský král, její muž, nepřišel na to, že lékem na královninu nemoc jsou opičí játra. I vyslal svoji služebnici medůzu k pobřeží, aby mu přivezla opičáka.
Medůza doplavala k pobřeží a brzy našla i opičáka, který si hrál ve větvích a odpočíval na sluníčku. Pěkně ho pozdravila a pozvala ho na projížďku po moři. Opičák, který se zrovinka trochu nudil, nadšeně souhlasil. Nasedl medůze na hřbet a vyrazili na moře.
Jenže po nějaké době, břeh dávno v nedohlednu, přiznala medůza opičákovi, že ho veze k mořskému králi, který potřebuje opičákova játra pro svoji královnu. Opičákovi, to dá rozum, ihned došlo, že bez jater se mu tuze zle povede. Chytil se za hlavu a povídá medůze: Ó, že jsi to neřekla hned! Zrovinka dneska jsem si játra vypral v potoce, teď visí na šňůře a suší se! Ale když mě odvezeš zpátky, doběhnu pro ně a potom je odvezeme mořské královně!
Medůza, nedovtipa, ochotně změnila směr a odvezla opičáka zpět na břeh. Opičák vyskotačil na pláž a z bezpečné vzdálenosti se pak hloupé medůze vysmál. Smutná a nešťastná medůza se vrátila k mořskému králi s prázdnou. Mořská královna se sice medůzině historce zasmála a opičákovi se nijak nemstila, protože se prostě vyléčila jinak, ale mořský král medůze palicí za trest všechny kosti v těle roztloukl tak, že už se nikdy nezahojily...