V rámci blbnutí a krácení si dlouhé chvíle předkládám Vám „malou mýtickou abecedu“, mix z různých koutů světa, mix bohů, bájných tvorů, hrdinů a předmětů. Snad pobaví, snad poučí, i když je spíše heslovitá a stručná.
Malá Abeceda Legend
A – Achilleus: Kdo by neznal jednoho z nejslavnějších hrdinů Trojské války. Syn krále Pélea a říční bohyně Thetys dostal od matky jako dar nezranitelnost. Podle některých jej vykoupala v řece Styx, podle jiných natřela ambrózií a zakalen v ohni. Každopádně mu po této kůře zůstala jako jediné zranitelné místo pata. Matka se jej snažila uchránit před Trojskou válkou, jelikož podle věštby měl být Achilles buď hrdinou s krátkým životem, nebo průměrným vladařem s dlouhým životem. Ukryla jej v ženském klášteře. Ale všichni víme, že tato lest nevyšla – pro Achillea vyslali jiného hrdinu, Odyssea, a ten použil svůj důvtip (před zahalené dívky naskládal hromadu šperků a mezi ně jediný meč, poté způsobil poplach a do války odvedl jedinou „dívku“, která se chopila zbraně), aby Achillea odvedl. Ve válce Achilleus zářil jako hrdina, v souboji zabil největšího z trojských hrdinů, Hektora, ale nakonec – po devíti letech války - zemřel s Paridovým šípem v oné pověstné patě. Dodnes je Achillova pata příslovečná jako označení slabiny.
B – Bastet: Staroegytská bohyně, zobrazovaná jako lvice, později jako kočka, případně žena s hlavou lvice/kočky. Jako bohyně byla spojována především s ochranou a s královským majestátem, později se ochrana vyvíjela v ochranu mateřskou. Byla bohyní velmi oblíbenou a všeobecně považována za laskavou a mírnou. Zároveň zosobňovala ženskou rafinovanost a stejně jako kočky obecně i jistou nepředvídatelnost a nevyzpytatelný temperament. V okamžiku hněvu mohla být strašlivá – docházelo k jakémusi splynutí s bojovnou Sachmet. Bastet je považována za ideální ženu a matku. Její popularitu dokazují četné nálezy mumifikovaných koček.
C – Cockatrice: Rozhodně není nejznámějším bájným tvorem, ale právě pro svou relativní neznámost získala své místo v této abecedě. Jedná se o příšeru z legend severní afriky, jakousi obdobu baziliška. Cockatrice není veliká, základním rozdílem od příbuzného baziliška je krk a hlava kohouta, nevelké tělo, křídla a ocas podobné hadím. Stejně jako bazilišek byla Cockatrice smrtelně jedovatá, mohla zabít oběť (podle některých verzí jen paralyzovat) pouhým pohledem. Pouze krev kohouta byla protijedem, a tam, kde kohoutí kokrhání údajně zabíjí bazilišky, Cockatrice zahánělo na útěk. Občas se se v legendách vyskytuje popis, kdy měla Cockatrice druhou hlavu (hadí) na konci ocasu.
D – Draci: Nejslavnější tvorové bájí a legend. Nejčastěji zmiňovaní v různých obdobích, kulturách a oblastech. Někdy jsou draci moudří, inteligentní a laskaví. Jinde jsou krutí, zlí, nebo jen zvířata s chutí na lidské maso. Draci jsou silní, mají obrovský ničivý potenciál a utkat se s nimi mohou jen ti největší z hrdinů (sv. Jiří, Tristan, Siegfried, Cadmus, …). Ale rozhodně se nedá říct, že by draci byli lidem jednoznačně nepřátelští. Známější jsou sice právě ti draci, kteří hlídali poklad, terorizovali lid, a nebo se jen postavili do cesty hrdinům na jejich cestách, ale legendy znají i takové draky, kteří lidem pomáhají a radí. Asi nejhojněji jsou draci rozšíření v mýtech staré Číny.
E – Elfové: Humanoidní tvorové ze skandinávských legend (popisovaní jako hubení, vysocí a dlouhovlasí) žili především v lesích a s lidmi se moc nestýkali. Pokud ano, většinou jednali přátelsky, pokud nebyli vyprovokováni. Anglo-Saské mýty znají dva druhy elfů – Liosalfar (Světlé) a Svartalfar (Temné). Germánské mýty nazývají elfy Schrat a Švédské Elvor. Dánskou variantou jsou Elen nebo lid Elle, a ti jsou k lidem nepřátelští. Elfové jsou obvykle přátelští, většinou šprýmaři a taškáři, občas ale zlomyslní a zákeřní. Bez výjimky dokáží být velmi nebezpeční a důrazně se doporučuje je nedráždit. Přes fyzickou podobnost nejsou jejich způsoby způsoby lidí a jejich myšlenky se ubírají po úplně jiných cestách. I když chápou věci jako vděk nebo naopak pomsta, láska nebo žárlivost, projevují se u nich jinak a jednat by se proto s elfy mělo s tou největší obezřetností!
F – Fenris: Jistě nepřekvapí zařazení skandinávského bájného vlka, syna boha Lokiho a obraně Angebordy. Fenris byl bohy spoután a uvězněn (přičemž bohu války, Týrovi, ukousl ruku) a během Ragnaröku zabil (zabije?) samotného Ódina. Fenris je zosobněním divokosti, zuřivosti a síly vlka. Do jisté míry také temné stránky vlka, protože chybí kladné vlastnosti, typicky vlků přičítané. Je jedním z reprezentantů zla, i když na rozdíl od svého otce zla přímočarého, brutálního a zřetelného, ne zákeřného, skrytého, a zrádného. Po smrti Ódina Fenris buď sežere slunce a zničí svět, nebo padne rukou Vidara, Ódinova syna.
G – Gryf: Bájný tvor s mnoha variacemi jména a mnoha variacemi v popisu, i když nejobvyklejší je kombinace lva a orla (orlí hlava, přední nohy a křídla, lví tělo, zadní nohy a ocas). Gryfové se objevují v Mezopotámii, Egyptě, i Řecku. Bývají spojováni s nebesy a leckdy fungují jako strážci nebes nebo poslové bohů. Valná většina příběhů ukazuje gryfy jako relativně inteligentní a přátelské tvory, jejichž vlastnosti odpovídají těm, které se obvykle připisují lvům a orlům (čestnost, odvaha, majestát, síla, rychlost, vůdcovské schopnosti). Pro tyto charakteristiky se stal gryf i v mnohem pozdějších dobách oblíbeným symbolem a heraldickou figurou (dodnes ve znaku například u pluku finské armády, u polského vévodství Západní Pomařany, v názvu i znaku sportovních týmů, maskot Cambridge School of Weston – a mnoha dalších škol -,…) a to celosvětově. Svou popularitou v oblasti dekorací, heraldiky a symboliky jako snad jediný může gryf konkurovat i drakům.
H – Hanuman: Hindský opičí král, který prosákl i do čínské mytologie. Šprýmař, taškář, jedna z hlavních postav Ramayany, generál a král vanarů, opicím podobné rasy žijící v lesích. Je znám pod mnoha dalšími jmény. Zejména v hinduismu je velmi uctívaným božstvem s mnoha chrámy. Hanuman je ústřední postavou mnoha legend a disponuje obrovskou silou a mocí (v jednom příběhu při hledání léčivé byliny nadzvedl celou horu, pod kterou se mu schovala), je znám jako ochránce před zlou mocí a vítěz nad mnoha démony a jinými bytostmi temných (negativních) sil. Tento zabiják démonů nikdy nepodléhal ničímu vlivu a je také symbolem nezlomné, byť trochu lehkovážné a s autoritami nevycházející vůle.
I – Incubus: Méně známá verze ženské bytosti/démonky, vyskytující se v evropských legendách, sucuby. Zatímco sucuby sváděly muže a převyšovaly svou přitažlivostí lidské ženy, incubové sváděli ženy. Podle některých pramenů nevycházela atraktivita incubů a sucub jen z fyzického vzhledu (někdy byly tyto bytosti dokonce napohled odpudivé), ale byla jim dána nadpřirozenou mocí. Dokonce koluje i pověst, podle které je Incubus otcem čaroděje Merlina. S největší pravděpodobností se incubové a sucuby objevili až v době rozšíření křesťanství, kde byli považování za pekelné démony-pokušitele.
J – Jinshin-Uwo: Obrovský úhoř z japonských mýtů. Dosahoval údajně délky 700 mil, jeho hlava byla položena pod Kyótem. Jeho pohyby a svíjení se způsobovaly na japonských ostrovech zemětřesení a potopy. Celé Japonsko nesl na svém hřbetě. Obdobným tvorem byl Jinshin-Mushi, brouk s pavoučíma nohama, šupinatým tělem a dračí hlavou, který vyvolával svým hrabáním pod zemí zemětřesení. Svou velikostí se Jinshin-Uwo řadí mezi behemoty.
K – Kukuweaq: (heslo patřilo původně Kitsune, ale ty už mají svůj příspěvek) Inuité vyprávějí příběh o sobeckém muži, který měl k jídlu v těžkých dobách mrože. Jeho soused, Kucriak, tak šťastný nebyl. Proto se musel vydat na lov, aby nakrmil sebe i svou rodinu. Nakonec nalezl jeskyni, ve které přebýval Kukuweq – desetinohý polární medvěd. Kukuweaq napadl muže, který ho probudil, a Kucriak ho bodl do oka. Pak lovec utekl a rozzuřená, oslepená šelma ho pronásledoval. Nakonec se podařilo lovci Kukuweqa zabít a donesl domů dostatek jídla. Jeho sobecký soused se zastyděl a od té doby již nikdy nebyl sobecký.
L – Leónidás: Konkrétně tedy Leónidás I. Spartský král, odvozující svůj původ od samotného Herkula. Dodnes považován za jednoho z největších (ne-li největšího) hrdinů mezi lidmi. Vládl v období válek mezi Persií a Řeckem. O jeho vládě se moc neví a jeho vláda také není tím, čím se proslavil. Král Leónidás se proslavil jako vůdce řeckých sil v bitvě u Thermopyl. Tam vedl odpor proti mnohonásobné přesile Peršanů a týden udržel průsmyk, jehož obrana mu byla svěřena (z toho tři dny trvala samotná bitva). Posledního dne bitvy zachránil většinu řeckých vojsk tím, že je poslal pryč a sám se zadní stráží (čítající legendární 300 sparťanů a pár set dalších řeckých bojovníků) zdržel nápor jednotek perského krále. Obránci průsmyku do jednoho padli a jejich odvaha a odhodlání, jejich hrdinství, je dodnes inspirací pro mnoho umělců i těch, kdo chtějí kráčet ve stopách hrdinů od Horkých bran. Xerxes I., král Peršanů, nechal po jeho smrti zhanobit Leónidovo tělo – utnout hlavu a narazit ji na kůl. Ovšem namísto aby Xerxes podkopal odhodlání Řeků, posílil je Leónidův příklad natolik, že perská invaze byla nakonec drtivě poražena. Poté, co získali tělo hrdinného krále zpět, jej Helénové zpopelnili se všemi poctami a uložili ve Spartě. Na Leónidovu monumentu, památníku u Thermopyl, jsou dodnes vyryta slova, která prý král dal jako odpověď perskému poslu, který jej první den vyzval ke kapitulaci.
M – Mixcoatl: Slunce a Matka Země stvořili čtyři sta potomků – hvězd. Jejich chování ale bylo tak špatné, že potom stvořili Mixcoatla, aby vše napravil. Ten namísto toho pobil všechny své „sourozence“. Jiná verze příběhu praví, že Mixcoatl byl legendárním bojovníkem svého kmene (Tolteců), po smrti byl pozdvižen mezi bohy. Jeho sférou vlivu jsou válka a lov, stará se také o Mléčnou dráhu. Mixcoatl je zobrazován s lukem, rituálním nožem a ve válečných barvách. Zajišťuje úspěch přepadů, bojovníků i lovců v lesích. Byla mu obětována zvířata i lidé.

FJERTIL: Inu ano, jsou to opravdu oni dva. Nevím proč, ale tahle pověst mi nikdy nepřirostla k srdci. Ale nediskriminuji :)))

FOSSY: Inu, tenhle "mix" Bajajy a Zlatovlásky nese silné ostrovní (keltské - tedy alespoň dle mistra Sapkowského) rysy a měl by to být Tristan a Isolda.

KID_MCHUTT: Tohle mi připmíná dost japonské duchy - nic nedělají, jen tak se zjevují a živí pak zemřou hrůzou.

A na víkend zase jedná lehčí pověst k hádání:

Jednoho krále se snažili jeho rádci přesvědčit, aby se oženil a pořídil si dědice. Králi se do toho moc nechtělo, mládenecký život se mu zamlouval, a navíc na všech dámách shledával nějaký nedostatek. Nakonec, jen aby měl na chvilku pokoj, řekl rádcům, že jim do půlnoci řekne, koho si vezme. Zavařil si pěkně, ale tehdy zasáhl osud. Na římse okna královské komnaty usedly dvě vlaštovky a jedna upustila dlouhý zlatý vlas. Král hned podivnou náhodu využil ve svůj prospěch a řekl, že si vezme dívku, které patří.
Rádcům pořádně zamotal hlavu, protože nikdo netušil, čí vlas by to mohl být. Ale jeden mladík se ozval, že tu dívku zná. Poznal ji v převleku, protože se jednalo zrovinka o dceru nepřátelského krále za mořem. A když mu ostatní vmetli, že se jen snaží zabránit králově svatbě, přísahal mladík, že nevěstu pro krále získá sám. Opět v převleku se s několika věrnými vydal do nepřátelské země. A byla to od něj odvaha, protože nedávno v souboji zabil nepřátelskému králi bratra.
Hned po přistání se mladík i se svým doprovodem dostal do proudu uprchlíků. Po krátkém vyzvídání zjistil, že v oblasti řádí drak. A že král slíbil ruku své dcery tomu, kdo obludu skolí. Mladík si řekl, že to je ještě docela jednoduchý způsob, jak princeznu získat pro svého panovníka, sedl na koně a vyrazil za obludou.
Těsně před střetnutím s drakem se mladík minul s rytířem, který před obludou prchal. Nenechal se zviklat a vyrazil do útoku. Za mnohého řevu, mávání mečem, bodání kopím, sekání drápy a chrlení plamenů nakonec mladík draka opravdu dostal a zasadil mu smrtelnou ránu mečem. Napůl mrtvý vyřízl podle starého loveckého zvyku jazyk, ten si schoval, a odplazil se najít vodu. Cestou ale omdlel, protože i on dostal od draka pořádně zabrat.
Rytíř, který mladíka potkal cestou, ale podle zvuků poznal, že drak je mrtvý, a vrátil se ke zdechlině. Když našel mrtvého koně a rozbitý štít, a nikde neviděl toho zbrklého mladíka, usoudil, že drak ho sežral, než chcípnul, a rozhodl se z toho něco vytěžit. Vzal dračí hlavu a všude rozhlašoval, že ho skolil sám.
Na hradě o rytířových slovech pochybovali. Koneckonců ho tady znali. A král na naléhání princezny svatbu odložil. Princezna s matkou a komornou šla omrknout místo boje s drakem a po nějakém tom hledaní našli i mladíka v bezvědomí.
Dámy se o mladíka postarali a ošetřovali ho. Sice ho málem zabili, když zjistili, že zabil králova bratra, strýce princezny, ale i to se vysvětlilo – jednalo se přeci jen o souboj a ne o vraždu – a tak mladíka vyléčili. Navíc samozřejmě, jak to tak bývá, mezi princeznou a chrabrým mladíkem přeskočila jiskra.
Nadešel den slyšení u krále. Nic netušící rytíř se opět vychloubal dračí hlavou, ale náhle přišel mladík, který vytáhl z kapsy dračí jazyk a uvedl vše na pravou míru. Rytíř skončil s ostudou. Když mladík řekl, že chce ruku princezny pro svého krále, všichni se zaradovali, že takový svazek ukončí dlouhé nepřátelství. Všichni, krom princezny, která by radši mladíka samotného. Moudrá královna se snažila dceru uchránit utrpení a namíchala pro ni silný nápoj lásky, který měla služebná podle instrukcí dát vypít novomanželům po svatbě.
Jenže zase zasáhl nepředvídatelný osud a nešťastnou shodou okolností služebná popletla lahve a nechala nápoj lásky vypít princeznu a mladíka. Princezna se sice provdala za mladíkova krále, ale tragédie její nezdolné lásky k mladíkovi tím teprve začala. Protože žádná lidská síla jejich lásce nemohla zabránit.

FJERTIL: Rozdíl mezi upírem a vlkodlakem byl myslím vždy. Alespoň co jsem byl schopen dohledat (přinejmenším v tom, že upírovi nezbývalo nic jiného, než parazitovat na vitální síle jiných - ať již reprezentované krví, nebo bez hmotné složky -, zatímco vlkodlak sám disponoval až nadbytkem životní síly a byl "jen" drvacem, chovajícím se povětšinou podle zvyků běžných pro zvířata). A jen specifický druh čarodějnic byl považován za upíry (svým způsobem). Jinak ano, při volnějším řazení druhů je upírem možno nazvat hodně druhů monster (nejen obvyklé nemrtvé, po smrti se zvedající). Společným jmenovatelem je pro upíry právě hlad po energii/krvi/životní síle jiných bytostí. A obvykle je jejich zdrojem potravy člověk. Vlkodlaci se v mýtech chovali odlišně, lidé pro ně nebyli primárním zdrojem potravy, spíše - stejně jako zvíře - se museli na člověka "naučit". A zatímco u starších legend se dají najít příklady vlkodlaků, kteří páchali i dobré skutky a neohrožovali vše a všechny okolo, hodného upíra jsem nenašel.

FOSSY: Jen bych dodal, že takhle zeširoka se do upírů dají zahrnout i naše mory.
Ostatně ona je otázka, jak moc to naše škatulkování na upíra a vlkodlaka je původní - jestli původnější nebylo (pro Evropu) sloučení této bytosti. A splývá ještě s jednou bytostí (i zde zmíněno): čarodějnice.

SHADY: Jsem říkal, že je to dnes jednoduché. :)

Ale přidám ještě jednu "hádanku" o jedné legendární postavě, snad trochu složitější.
- původně léčil lidi
- poté, co sám smrtelně onemocněl, vyměnil nástroje léčení za nástroje zabíjení
- rozhodně neměl bezúhonný charakter, holdoval alkoholu a hazardu
- zemřel po boku jiné legendy v boji proti drtivé přesile za dobrou věc

SYLVAEN: Však u mě je to taky vidět. někdy měsíc nic, jindy čtyři jeden den. Prostě jak je čas a jak to vyjde :)

FOSSY: Legend by bylo v zásobě dost.. ale času na jejich sepsání není nazbyt. :(

SHADY:
Je to jenom hoby a to, co sem píšu, funguje většinou v módu:
- přemýšlím, co by mohlo být zajímavé
- vytáhnu z paměti nebo z internetu XY verzí a odkazů
- udělám z toho jeden celek, který dává smysl (překlady, výtahy,porovnávání)
- sepíšu to podle toho, jakou mám zrovna náladu do jednoho příspěvku a dám sem
Rád si přečtu klidně i od ostatních, od toho jsem zakládal veřejný klubík.

A odpověď klidně veřejně, když jsi nejrychlejší :)))

BATEAU: Doufám, že je :) Chtělo to trochu oživit :)

FOSSY: :D
cool, tohle je bozi napad.