BRENMCGUIRE: Templáři i Ilumináti zde již proběhli - FOSSY: a FOSSY: stejně jako Fafnir a několik různých zmínek o dracích - FOSSY: ; FOSSY: ; FOSSY: ; FOSSY: a další. Dokonce i kováře jsme tu probírali. Vyhledávání je docela šikovná věc.

Spojení Templářů s dalšími "řády"? Celkem často se považují za jejich pokračovatele, nebo se traduje, že byly založeny templáři/potomky templářů. Spojení templářů s Bafometem je celkem dobře možné považovat za konstrukci vzniklou z potřeby mocný a bohatý řád zničit, z nutnosti obrátit proti němu veřejnost a církev.

Co se draků a jejich odlišností v legendách týče, nediv se zlým drakům u křesťanů - dopadl stejně, jako většina pohanských mýtů. I když pro Evropu bývali zpravidla (ne vždy) zlí i před křesťany :) A jinak i Asie a Amerika mají své zlé draky. Spojení draků s ohněm je sice nejčastější, ale draky dohledáš u všech elementů, draky všech barev, druhů a velikostí.

BRENMCGUIRE: Meč v podobě kříže... Troufám si tvrdit, že meč má nejpraktičtější možný tvar. Využití meče coby kříže vydím jako využití tvaru, nikoliv jako záměr při výrobě meče. U řádových bojovníků bývaly obvyklé meče s křížem v hlavici meče.

Durendal. Podobně jako u jiných legendárních zbraní si můžeš vybrat z mnoha verzí. Podle někoho to byl meč Hektora z Tróje, podle někoho ho přinesl anděl přímo pro Rolanda (a v rukověti byl hotový relikviář se zubem sv. Petra, krví sv. Basila atd.), nejostřejší meč všech dob (což je titul, který si nenárokuje zdaleka sám). Při pokusu ho zničit, aby nepadl do rukou nepřátel, Roland stvořil uderem do skály La Brèche de Roland, ale meč byl nezničitelný. I se svým rohem ho ukryl pod své tělo.

Nevím, kde se vzal Roland, nevím, jestli má vůbec hostorický podklad.
Jak už jsem psal, historické události Písni neodpovídají - Karel Veliký v tu dobu bojoval za saracény, ne proti nim, Zaragozu nedobyl, a bitvu kdesi v Pyrenejích svedl s Basky (křesťany). Epos byl formou i obsahem "propaganda" pravého rytíře božího a pěkně se hodil jako jedna z opor pro vyhlášení další křížové výpravy.

Padla zde zmínka o Diovi a jeho avantýrách, včetně únosu krásné Europé. Přímo s touto událostí souvisí legenda
Založení Théb
Když Zeus v podobě bílého býka unesl princeznu Europé, vyslal její otec, král Sidonský a Poseidonův syn, své tři syny, princezniny bratry, aby ji našli. I když však hledali dlouho a svědomitě, jejich úsilí nepřineslo žádné ovoce. Nakonec se Phoenix a Cilix usadili, první dal jméno Féničanům, druhý oblasti Cilicia (dnes jihovýchod Turecka). Třetí, Cadmus (Kadmos), odešel s matkou do Thrákie. Po její smrti vyhledal Cadmus proslavenou Delfskou věštírnu, aby zjistil, co by měl dělat dál.
Věštkyně prozradila princi, že pokračovat v hledání unesené sestry je holý nerozum, protože se jí nezmocnil obyčejný býk. Jeho osudem je setkat se na louce s jalovicí, která má na každém boku světlou skvrnu připomínající měsíc v úplňku. Tu pak musí následovat a na místě, kde kravka padne vyčerpáním, musí vybudovat město. Taková je vůle bohů.
Princ poslechl vůli bohů. Když na louce narazil na mladou krávu s kulatými skvrnami, připomínajícími měsíc v úplňku na bocích, vydal se i s družinou za ní. Následoval jalovici až na místo v Boécii, kde vyčerpaně ulehla. Potom Cadmus krávu připravoval k oběti bohyni Athéně.
Jelikož obřad vyžadoval očistu zvířete před obětí, vyslal Cadmus své muže pro vodu. Ti se však nevrátili. Princ za nimi poslal další muže. A další a další, jelikož se stále nikdo nevracel. Až do chvíle, kdy na palouku zůstal sám. Tehdy se k blízkému Áreovu prameni vypravil sám.
Ke svému překvapení nalezl Cadmus u Áreova pramene velmi spokojeného draka. Drak byl potomkem boha války a výjimečně spokojený byl díky bohaté a dobré kořisti – sežral celou princovu družinu. Rozezlený Cadmus nedbal na nebezpečí a vrhl se na draka. I přes jeho jedovatý dech, strašlivé spáry a dlouhé, ostré zuby dokázal Cadmus nestvůru porazit a zabít.
Poté konečně obětoval krávu bohyni Athéně a dostal za to od ní dobrou radu. Jelikož ztratil všechny své muže, poradila mu bohyně, aby polovinu dračích zubů zasadil do hlíny. Druhou polovinu daroval bohyni. Z každého zasazeného dračího zubu vyrostl během mžiku ze země plně vyzbrojený statný válečník (koneckonců drak byl potomkem samotného Área). Válečníci představovali hrozbu i pro samotného prince, ovšem i na to Athéna prince připravila. Cadmus sebral ze země kámen a hodil jej mezi válečníky. Zasažený bojovník se domníval, že jej napadl jeden z ostatních, a útok oplatil (podle jiných zmínek dračí válečníci prostě považovali kámen za kořist a pustili se do boje kvůli němu). Brzy bojovali všichni proti všem a zakrátko přežili jen ti nejlepší z nich. Posledních pět. (Podle některých se dochovala i jejich jména: Echion, Udaeus, Chthonius, Hyperenor a Pelorus)
Zbytek dračích zubů, polovina, kterou dostala Athéna, se později objevil v legendě o Iásonovi a Zlatém rounu).
S pěti posledními dračími bojovníky Cadmus založil pevnost Cadmeu a město Théby (existují různé teorie o pojmenování města – podle jedné Cadmus pojmenoval Théby podle města svého otce v Egyptě, podle jiných pojmenoval město Cadmea a jméno Théby dal městu až jeho pozdější vládce – Amphion, zodpovědný za stavbu sedmi thébských bran – podle své sestry). A jelikož Áres byl na něj stále rozezlen pro smrt draka, Cadmus k němu vstoupil na osm let do služby, aby si boha udobřil.
Po dlouhé službě bohu války se Cadmus vrátil do Théb a oženil s Harmonií (údajně dcerou Área a Afrodité). Svatby se prý účastnili i bohové a o hudbu se staraly Múzy. Možná, že se svatby bratra zúčastnila i sama Europé.
Se svou ženou měl Cadmus čtyři dcery. (Autonoe, Ino, Semele, Agave) Poté, co zestárli, proměnil prý Zeus Cadma a Harmonii v hady, svůj posmrtný život trávili na polích Elysejských. Ovšem jejich rod poté stíhala jedna pohroma za druhou. Jestli vinou Área, který si své odpuštění nakonec rozmyslel, nebo vinou Héry (jako pomsta za pletky jejího manžela s Cadmovou sestrou a potom i dcerou), nebo kvůli Artemis (proměnila Cadmuova vnuka v jelena), to těžko říct.

a co Inuité? :)

Duchové, kteří děsí lidi k smrti
Vypráví se o jednom duchovi, který přichází a děsí lidi k smrti, když pláčou malí sirotkové. Občas se stane, že se zjeví i zemřelá matka dítěte.
Jednou nechali naříkat malého sirotka a nikdo ho nekonejšil; náhle se ve dveřích zjevila jeho mrtvá matka a všechny vyděsila tak, že zemřeli.

na Inutech je zajimavé to, že téměř nemají epické příběhy, ale většinou jsou to různá poučení :)

Dobře, tak aby se nám chudák Fossy pořád nepotil jen tak pro nic za nic:

Van Hunks a ďábel

Tato legenda se vypráví v jižní Africe v okolí Čertova hřbetu (Devil's Peak), a místní si na ni vzpomenou pokaždé když se vrcholek této majestátní hory ukrývá do mraků.

Počátkem osmnáctého století byli nejen holandští obchodníci, ale i holandští piráti jedni z nejzdatnějších mořeplavců na světě. Jeden z nich, jistý Jan van Hunks, se tehdy na stará kolena vzdal pirátského života a usadil se v jižní Africe daleko od moře, na samotném úpatí Čertova hřbetu.

Jan van Hunks býval obávaným a zlým pirátem, ale - jak už to bývá - byl ženat. A jeho ženu, tu bych nepřál ani kapitánu Modrovousovi. Zlá byla, a nepříjemná až husí kůže naskakovala. Když se zlobila - a zlobila se často - nádobí v kredenci drnčelo a zvěři, zvyklá na hromové rány van Hunksovy pistole, utíkala daleko široko a hledala kde se ukrýt.

V takové domácnosti nenajde starý pirát chvilku klidu. Sotva si van Hunks nacpal fajfku svým oblíbeným tabákem, hned byla jeho žena u něj: "To si myslíš že ten smrad tady budu čichat? Kliď se pryč z domu, dědku starej plesnivej. Co já ubohá z tebe mám? Plavíš se roky na moři a mně necháš čekat kdy se milostpán uráčí zase se podívat domů, a když tě stáří dožene tak nepřineseš ani zlámanou grešli! Kliď se mi z očí ty ubohá výmluvo na piráta, ty špatně udělaný pytli kostí!"

No co měl van Hunks dělat? Zvedl se ze židle a šel před dům. I tam ale slyšel ječení své ženy: "To si myslíš že mi budeš vykuřovat do oken? To jsi se asi zbláznil! Marš odtud, ty smraďochu starej - dokud tě i vídím báňat, je to moc blízko!"

Van Hunks vztekle skousl troubel dýmky a vydal se vzhůru do kopce, mumlaje tisíc strašlivých kleteb. Ale dal při tom dobrý pozor aby ho jeho žena neslyšela.

Šel a šel, někdy šplhal, a nakonec vystoupal na samotný vrcholek Čertova hřbetu. Až tady ho jeho žena, která někdy měla až moc dobrý zrak, už opravdu vidět nemohla. Usadil se na kámen a zapálil si dýmku a spokojeně bafal celé odpoledne, a celý večer. Od tě doby chodil starý van Hunks kouřit dýmku na vrcholek hory, a že měl času dost, dokázal se svou starou dýmkou neuvěřitelné věci.

Jednoho dne - bylo to takhle na jaře, nebo možná počátkem podzimu, si ke starému van Hunksovi přisedl neznámý cizinec který - kde se vzal tu ze vzal - najednou se objevil na vrcholku hory. Požádal vysloužilého piráta o trochu tabáku a nacpal si dýmku. A tak tam seděli a dýmali, a společně mlčeli.

Náramně si rozuměli, a k večeru začali soutěžit kdo se svou dýmkou dokáže víc podivuhodných kousků. Nakonec cizinec vyjmul dýmku z úst a povidá: "Ty, Jane - já jsem ďábel. A že jsem ten ďábel, dokážu takové věci o kterých se ti nikdy ani nesnilo."

Starý van Hunks ušklíbl a potáhl tak že to hvízdlo až se z nedaleké prolákliny vyplašeně vzneslo hejno ptáků.

"Poslyš, Jane. Tak se mi zdá že by ses rád vsadil," povídá ďábel a oči mu zlomyslně svítí. Jan jen pokrčil rameny a bafal dál.

"Tak se podivej, vsadíme se. Když ty dokážeš zopakovat každý kousek co se svou pekelnou fajfkou dovedu, a přidáš něco navrch co nedokážu, vyhráls, a jedna stará pirátská loď i s pokladem je tvoje," povídá ďábel, "Ale když prohraješ, vezmu tě s sebou do pekla a navěky se tam budeš škvířit."

Jan se jen ušklíbl. Pekla se nebál, z ďábla strach neměl, a horší život než se svou ženou mu ani tenhle pekelník zařídit nemohl. Tak souhlasil, a vsadili se.

Jejich souboj trval celé dva dny. Ďábel se snažil. Opravdu se moc snažil. Dělal se svou pekelnou fajfkou takové věci že rozum zůstával stát, ale Jan pokaždé dokázal to samé. Po dvou dnech ďáblovi vypověděl dech, rozkašlal se, a vztekle roztřískal svou pekelnou fajfku o kámen.

"Sakra herdek krucihadr tisíc láter a hromů a třesků, ďábel aby to spral - teda já abych to spral!" zasakroval a vztekem se mu z uší kouřilo.

"Vyhráls, Jane. Ale že jsem ďábel, a nemůžeš mi věřit, tak žádnou loď s pokladem nedostaneš. A že jsi mě rozzuřil tak až jsem si svou pekelnou fajfku zničil, vezmu tě s sebou."

"V pořádku, ďáble. Nic co mi můžeš připravit tam u vás nemůže být tak strašné jako to s čím už posledních patnáct let tady pod horou žiju."

Ďábel nevěřil. Co může být tak strašného že se Janovi i peklo zdá příjemnou změnou? Jan ho poslal dolů pod horu aby na dveře srubu zaklepal a o korbel piva poprosil. I šel ďábel, a Jan mezitím nacpával další dýmku a tiše se chechtal.

Nevím co se tam tehdy stalo, jakými slovy Janova žena ďábla častovala, ba nevím ani proč se zpátky na horu vrátil s jedním rohem ulomeným, ale upaloval jako by mu za patami hořelo.

"Dobře Jane, i tentokrát jsi vyhrál. Nic co bych na tebe mohl vymyslet se ani zdaleka neblíží tomu co jsem viděl tam dole." povídá ďábel když konečně popadl dech a přestal se mu třást hlas.

"Ale do pekla s sebou tě vezmu abys mi mou fajfku mohl znovu vyřezat, a abych měl po večerech s kým kouřit a mlčky vyhlížet západ slunce."

A tak vzal Jana van Hunkse ďábel.

Od těch dob se vrcholek Čertova hřbetu občas ukrývá v hustých mracích. Ale nejsou to jen tak obyčejné mraky. Jsou to mraky tak husté jako by to byl tabákový dým. A nejvíc jich bývá vždycky před západem slunce.

Proto se o takových večerech v okolí Čertova hřbetu říká, "Van Hunks a ďábel už zase soutěží".

Jedna veselejší, ať to tu není tak ponuré, z Guyany.
O barevném peří
Kdysi dávno byli všichni opeřenci šedí, bezbarví, fádní. Na druhou stranu měli přátelské vztahy plné vzájemného respektu s místními domorodci. A celkem dobře a bezstarostně by se jim všem dařilo, nebýt hada. Samozřejmě to nebyl had jen tak nějaký. Byl obrovský a dlouhý a žil na dně řeky. Pokaždé, když se někdo nebo něco moc přiblížilo, vystřelila z vody obrovská, černá, klínovitá hadí hlava, chňap, čvacht, křup a bylo po odvážlivci. Jenže co naplat, k vodě pořád někdo chodil. Ne že by indiáni byli tak hloupí, ale potřebovali vodu, a potřebovali ryby.
Konečně to jednoho krásného dne přestalo všechny kolem řeky bavit. Tehdy se ptáci a indiáni domluvili a vyrazili na hada společně. Ne že by se jich snad had lekl, zezačátku si maximálně pomyslel něco o posvícení a hloupé kořisti, která mu leze přímo do chřtánu. Jenže ostré šípy a stejně ostré zobáky ptáků mu obratem vysvětlily, že dneska to tak snadné mít nebude. Trochu vystrašený, hodně podrážděný a hlavně zmatený had se stáhl zpátky na říční dno. Tohle tedy nepobral.
Jenže na břehu to nepobrali taky. Had pod vodou, to je pro lukostřelce i pro opeřence celkem tuhý oříšek. Indiáni tvrdili, že oni umí bojovat výhradně na zemi. Ptáci zase, že umí bojovat výhradně ve vzduchu. Obě strany tvrdili, že potřebují dýchat. Jednoduše řečeno, nikdo nechtěl za hadem pod vodu, do jeho prostředí, do jeho doupěte. Z pochopitelných důvodů. Jediné štěstí, že mezi ně had nevpadl během stále vášnivější hádky. Jak nikdo nechtěl přiznat, že má (obrazně řečeno) plné kalhoty, pouštěli se do sebe čím dál ohnivěji.
No, asi by si to nakonec vyříkali v hromadné rvačce a legenda by skončila vítězstvím hada, kdyby se nepochlapil jeden z ptáků. Jakoby nic suverénně zahlásil, že on si teda na hada došlápne. Že se potopí a tu šupinatou mrchu trochu popíchne, aby se vynořila. Všichni na něj koukali jako na zjevení, ale pak asi většina z nich řekla radši on, než já, a nechali to na něm.
Statečným (nebo hloupým?) hrdinou byl kormorán. Po hlavě to zalomil do řeky a na pár mávnutí křídly se ponořil ke dnu. Žádný problém, zrovna tohle kormorán umí dobře. Jenže pak se málem utopil překvapení. Dosud znali všichni z hada jenom jeho černou, odpudivou hlavu. Ve skutečnosti však hráli hadí šupiny na dlouhém těle všemi barvami duhy, až oči přecházely. Odlesky ve vodě byly obzvláště vypečené.
Jenže kormorán tady nebyl, aby obdivoval pestrobarevné plazí tělo. Hlavně od okamžiku, kdy si ho had všiml. Najednou kormorán bojoval o život, sekal zobákem a snažil se přitom vyjít se zmenšující se rezervou vzduchu. Nakonec ale kormorán sekl hada přes hlavu tak, že ho přizabil, a pak se vynořil na hladinu. Plazí příšera měla sílu akorát tak na to, aby se párkrát zazmítala a zcepeněla. Na břehu začínali pomalu slavit, jak se jim to pěkně povedlo.
Indiáni pak dlouhými háky vylovili hadí mršinu z vody a stejně jako prve kormorán zůstali všichni úplně paf z pestrobarevné hadí kůže. Brzy se ale vzpamatovali a indiáni začali hada stahovat. Jenže tehdy se ozval kormorán, že nesel všechna rizika a hada skolil on, a že tedy chce hadí kůži jako trofej pro sebe. Indiánům se do toho moc nechtělo, ale pak si nějaký práskaný filuta uvědomil, že kormorán je vlastně jen malý ptáček, a že si svojí kořist stejně neodnese, a tak mu kůži klidně můžou přenechat. Jakmile pak jednou kormorán odletí, bude kůže zase indiánů.
Tahle úvaha byla samozřejmě úplně zcestná. Kormorán hvízdl a v tu chvíli se na kůži snesli všichni ptáci, kteří táhli proti hadí obludě. Chopili se kůže a odnesli ji pryč od stále rozzuřenějších indiánů. Ti sice chvilku zkoušeli po ptácích střílet, ale moc platné jim to nebylo.
Opeření vítězové si pak celou kůži hada rozdělili. A od té doby mají v povodí Amazonky ptáci zvláště vypečené barvičky peří, od papoušků přes kolibříky, skřivánky a spousty dalších. Krom černého kormorána, tedy. Na hrdinného hadobijce při dělení zapomněli (no jo, ptačí mozek je ptačí mozek) a když si vzpomněli, měli pro něj už jen černou hadí hlavu. Ale že byl kormorán opravdu frajer, tak se nezlobil a i tuhle nevábnou trofej přijal s hrdostí a klidem.
Jo, a mimochodem, od té doby už ptáci s lidmi nemluví a vůbec nejsou takoví kamarádi, jako před výpravou na hada…

Ještě mám nachystánu jednu záležitost, pro mě osobně MOC pěknou, takže tady je:

Už jsme tady malinko naťukli legendární japonský meč, srovnatelný významem například s Excaliburem (Ve vztahu k zemi původu mýtu, samozřejmě). Podívejme se na něj malinko blíž.
Kusanagi-no-Tsurugi (Meč sečící trávu, Trávu sekající ostří, Ostří trav,…)
Původ meče, jenž je jednou ze tří součástí japonského královského pokladu, je zahalen do hávu legend a tajemství. Poslechněte si vyprávění o tom, jak se to kdysi stát mohlo (a samozřejmě nemuselo) podle Kojiky (nejstarší kroniky Japonska, která je ovšem brána jako soubor legend a mýtů, ne jako historický dokument):
Japonský bůh Susano-O-No-Mikoto zamířil do provincie Izumo, aby pomohl z utrpení rodině kunitsukami (menších bohů země), kterou vedl starý Ashinazuchi. Ze smutného vyprávění Susano vyrozuměl, že rodina je sužována strašlivým hadem Yamata-no-Orochi, osmihlavou zrůdou z Koshi (dříve provincie Japonska). Orochi již pozřel sedm z osmi dcer Ashinazuchiho rodiny a chystal se nakrmit i osmou, poslední hlavu (a pozřít osmou, poslední dceru). Susano-O se rozhodl rodině pomoci.
Poprvé se Susano-O střetl s Orochim neúspěšně. Ale získal cenné informace, podle kterých mohl vymyslet plán a nastrojit obludě řádné překvapení. A tentokrát si řekl i o odměnu, o ruku poslední nesnědené dcery Ashinazuchiho, půvabné Kushinada-hime. Dívka souhlasila, že si ho vezme, protože se jí tuze zamlouval.
Susano-O nechal postavit zeď s osmi otvory, zakrytými malými okenicemi. Ke každému z osmi otvorů nechal postavit sud se silným saké (rýžovým vínem). Kashinada-hime proměnil v hřeben (podle jedné interpretace naopak hřeben proměnil v Kushinada-hime), aby nebyl v bitvě sám a měl společnost. Když se potom Orochi blížil, Susano-O odklopil víka sudů. Vůně přilákala netvora, ale zeď mu překážela v cestě k vínu. Orochi protáhl svým osm dlouhých hadích krků otvory ve zdi a jal se chlemtat silné saké rozeklanými jazyky.
Susano-O využil opilosti i rozptýlení netvora a zaútočil na něj svým mečem Worochi no Ara-masa. Jednu po druhé usekal Susano-O všech osm obludných hlav. Poté zaútočil na stále se zmítající ocasy Orochiho, kterých bylo také osm. A ve čtvrtém ocase objevil Susano-O skvělý meč, který nazval Ame-no-Murakumo-no-Tsurugi (Meč z vesnice stahujících se mraků). Tento meč daroval na usmířenou bohyni Amaterasu, aby urovnal starý spor. Amaterasu byla sestrou Susano-O, která jej vyhnala před dlouhou dobou z nebes. Se svou ženou pak žil šťastně dlouhá léta.
Takto se tedy objevil meč, který se jednoho dne měl stát Kusanagi-no-Tsurugi. K tomu došlo až o mnoho generací později v oblasti Keikó. Ame-no-Murakamo-no-Tsurugi byl darován velkému válečníkovi jménem Yamato Takeru. Darovala mu jej jeho teta Yamato-hime jako jeden ze dvou darů, které jej měly ochránit před nástrahami a nebezpečími.
Tyto dary přišly Yamatovi vhod, když byl během návštěvy u jednoho z válečných pánů pozván na lov, během lovu nalákán do otevřené travnaté pláně a zrazen. Uprostřed travnatého moře, uprostřed otevřené krajiny, stal se mladý válečník cílem zápalných šípů, které kolem něho brzy padaly hustě jako déšť. Lučištníci zabili Yamatavi koně a uvěznili ho v plamenném kruhu, aby zemřel krutou smrtí upálením. To se ovšem Yamatovi příliš nezamlouvalo a v zoufalém boji o přežití tasil Ame-no-Murakumo-no-Tsurugi.
Namísto beznadějného útoku proti ohnivé stěně se Yamato mečem pustil do samotné trávy kolem sebe. To byla jeho jediná šance – vzít ohni potravu a vyčistit dost místa, kde by přečkal zuření živlu. Ovšem při všem tom mávání objevil zvláštní věc – máchnutí meče probouzelo vítr a nejen to, podle směru seku vítr i usměrňovalo! Yamato příliš nezaváhal, namísto hašení oheň rozfoukal ještě víc a pomocí meče jej hnal proti svým nepřátelům. Ty potom zastihla ta smrt, kterou plánovali pro něj.
Ve svém triumfu Yamato přejmenoval meč na Kusanagi-no-Tsurugi (Trávu sekající meč), jako připomínku svého těsného úniku z nebezpečí a slavného vítězství. Později se Yamato Takeru oženil, prošel mnoha dalšími boji, až jednou neposlechl radu své manželky a vyrazil do boje bez Kusanagi-no-Tsurugi. A v té bitvě zemřel.
Ještě později se Kusanagi-no-Tsurugi stal jedním ze tří korunovačních imperiálních klenotů Japonska, zde reprezentoval odvahu. Dnes skončím tím, že v bitvě u Dan-no-ura, námořní bitvě mezi dvěma klany, která skončila porážkou dětského císaře Antokua a klanu Heike, byl meč ztracen. Když se doslechla o neodvratné porážce, nařídila císařova babička jemu i jeho služebníkům sebevraždu. Poslušni posledního pokynu vrhli se do moře i s nejcennějším majetkem klanu, korunovačními klenoty. Posvátné zrcadlo bylo zachráněno – služebná se s ním nestačila vrhnout do vln. Stejně tak byl zachráněn i posvátný šperk – uložen v dřevěné kazetě vyklouzl po smrti z rukou utopence a vyplaval na hladinu. Jen Kusanagi-no-Tsurugi byl ztracen navždy.
Dnes už asi nikdo neřekne, kdy a kde se od té doby při zmínce o Ostří trav jednalo o repliku a kdy o skutečný originál Nebeského meče (jedna z alternativ původního jména).

Mám dneska trochu hravou a navíc začínám mít deprese, že nepřispěje prakticky nikdo jiný, takže další mýtus dostanete jako hádanku. Vynechám to nejpodstatnější (a zejména jména) a nechám vás hádat, a jakou legendu jde. Dnešní hádanka bude jednoduchá – známá legenda, profláknuté osoby a obsazení, četné nápovědy.

Bylo nebylo, dva bratři princové se po smrti krále příliš neshodli a ten mladší, ale připravenější, vyhnal právoplatného dědice ze země a sám se ujal vlády. Vyhnaný prvorozený syn se už pro sebe trůnu nedomáhal. Svého syna však nechal vychovat a vycvičit v horách tím nejlepším učitelem. A sotva mu bylo dvacet, vydal se mladík do otcova rodného města, aby si na strýci vyžádal zpět královskou korunu. Cestou do města pomohl přes řeku stařence a ztratil při tom botu.
Král, mladíkův strýc, se při jeho příchodu polekal, protože mu bylo prorokováno, že muž s jednou botou ho připraví o vládu i o život. Ale napůl obutý mladík si již stačil získat oblibu a navíc se všude šuškalo o tom, že trůn je vlastně po právu jeho. Vychytralý strýc mladíkovi trůn přislíbil, pokud mu přinese jednu vzácnou, ba legendární věc, střeženou podle pověstí (jak jinak) drakem.
Mladík vzal přípravu výpravy velmi vážně. Nechal si postavit skvělou loď a do její posádky získal ty nejlepší z nejlepších, hrdiny jiných příběhů, zahalené jejich vlastní slávou a proslulé nad jiné.
Mnoho dobrodružství čekalo na mladíka a jeho druhy už jen cestou za pokladem. Záchrana slepého věštce, plavba mezi pohyblivými skalami, utkání s obludami a bájnými dravci, mimo jiné. A další zkoušky čekaly na samotného mladíka, protože krom draka střežila poklad i vojenská moc místního krále a kouzelná moc jeho dcery. Tehdy mladíkovi pomohla láska – královská dcera v něm našla zalíbení a zamilovala se do něho, takže mu proti vlastnímu otci pomohla.
A tak nakonec mladík poklad získal a s pomocí své milované se i šťastně dostal domů. Jeho strýc mu samozřejmě trůn přenechat nechtěl a kvůli nedodrženému slibu zemřel. Ale i mladík se projevil jako křivopřísežník. Namísto princezny, která mu pomohla k trůnu a obětovala při tom vše – lásku otce, život bratra, možnost být v rodné zemi – si vzal jinou dívku.
Strašlivá byla pomsta zhrzené kouzelnice a tragicky zakončila příběh plný slavných a odvážných činů, i lásky a zrady.

Příběh Bathala, Filipíny (Stvoření světa):

Na počátku času žili ve vesmíru tři bohové nesmírné moci. Byli to Bathala, který se staral o zemi, Ulilang Kaluluwa (Osiřelý duch), obrovský had, který žil v oblacích, a Galang Kaluluwa (Putující duch), okřídlený bůh, který nade vše rád cestoval.
Bathala často snil, že vytvoří člověka. Ale země byla prázdná a pustá, a to jej vždy od jeho snu odradilo. Ulilang Kaluluwa rád navštěvoval na zemi svá oblíbená místa. Cítil se stejně osamělý, jako Bathala. Jednoho dne se oba bohové setkali, ale nedopadlo to právě nejlépe. Ulilang Kaluluwa byl pramálo potěšen, když spatřil jiného boha, který s ním mohl soupeřit. A tehdy vyzval Bathalu k boji. Vítěz se měl stát vládcem vesmíru.
Bohové spolu bojovali tři dny a tři noci. Pak byl Ulilang Kaluluwa zabit. Namísto toho, aby padlého protivníka řádně pohřbil, Bathala spálil jeho tělo.
O pár let později doputoval do končin, kde se zdržoval Bathala, i Galang Kaluluwa. Bathala přijal okřídleného boha laskavě a dokonce jej přizval, aby s ním žil v jeho království. Bohové se postupně stali skutečnými přáteli a oba byli po mnoho let šťastní.
Jednoho dne Galang Kaluluwa onemocněl. Onemocněl tak vážně, že věděl, že zemře. Před smrtí si přivolal Bathala k sobě a požádal ho, aby jeho tělo pohřbil na místě, kde spálil tělo velkého hada Ulilang Kaluluwa.
Bathala udělal přesně to, co po něm jeho přítel chtěl. Na hrobě dvou mrtvých bohů vyrostl vysoký strom s velkými, kulatými ořechy – kokosová palma. Bathala sebral ořech a oloupal ho. Ořech sám připomínal hlavu Galang Kaluluwa – měl dvě oči, plochý nos a kulatá ústa. Listy stromu pak připomínaly křídla Bathalova drahého okřídleného přítele. Ale kmen stromu byl tvrdý a ošklivý jako tělo jeho nepřítele, hada Ulilang Kaluluwa.
A tehdy si Bathala uvědomil, že je připraven stvořit na zemi život, který chtěl, a o kterém snil. Bathala stvořil vegetaci, potom zvířata a nakonec prvního muže a první ženu. Bathala jim postavil dům se stěnami z kmene kokosové palmy a střechou z listů kokosové palmy. Lidé používali kokosové ořechy k jídlu i k pití, brzy objevili, že z listů palmy se dobře vyrábí klobouky, rohože i košťata a mnoho dalších věcí, a stejně tak se z vláken dají vyrábět provazy, sítě a další užitečné výrobky.

A abychom to měli dnes opravdu geograficky i tematicky různorodé, přidám ještě jednu legendu:
Kitsune
Kitsune je japonské slovo pro lišku.
Lišky a lidé si byli ve starém Japonsku blízko a žili vedle sebe. Proto jsou lišky tak obvyklé v pověstech. Často byly vnímány jako poslové nebo společníci mocných duchů (například lesních) a tím byl dán jejich nadpřirozený význam. Vzhledem k jejich potenciální moci a vlivu jim mnohdy lidé předkládali obětiny jako božstvům.
Podle některých kitsune není původní japonský mýtus, ale je importovaný z Číny, Korey a Indie. Ovšem většinový názor tvrdí, že importovány byly jen negativní atributy liščích duchů.
V příbězích jsou lišky zobrazovány jako chytré, mazané bytosti. Často disponují magickými dovednostmi. Lišky jsou obvyklým stvořením v japonském folkloru. Jak už to u lišek bývá zvykem, mnoho lidových pověstí je popisuje jako velmi dovedné v umění podvádět, tropit si žerty a přechytračit lidi. Na druhou stranu jsou jinde popisovány jako věrní a poctiví společníci, strážci, milenci a dokonce manželky.
Význam lišky byl měřen podle množství ocasů. Legendy zmiňují, že liška může mít až devět ocasů. Čím více ocasů liška má, tím je starší, mocnější, moudřejší, ale i nebezpečnější. Srst lišky s devíti ocasy se stane bílou nebo zlatou a kitsune poté může vidět a slyšet cokoliv, co se stane kdekoliv ve světě. Výraz kitsune často znamená dlouhověkou, nadpřirozeně inteligentní a magií disponující lišku – liščího ducha.
Legendární kitsune disponovali mimo jiné dovedností měnit se do lidské podoby. Vyprávění od vyprávění se liší věk, ve kterém se lišky tuto dovednost učí (50 let, 100 let, 200 let…), a také pomůcky, které liška pro proměnu používá – rákosí, třtina, široký list, nebo dokonce lebka nasazená na hlavu. Lišky obvykle přijímaly podobu krásné ženy, mladé dívky nebo naopak staršího muže. Podle většiny příběhů dokázaly napodobit konkrétní osobu a podoba nebyla omezena jejich vlastním věkem nebo pohlavím. Obecně se věřilo, že osamělá krásná žena, kterou někdo zahlédl za úsvitu či při soumraku, může být jednou z kitsune. A právě ocasy se stávaly kamenem úrazu při proměně v člověka, protože proměněná kitsune je musela ukrývat. Ve chvíli, kdy se kitsune v lidské podobě opila nebo jinak ztratila opatrnost, hrozilo jí prozrazení při odhalení ocasu/ocasů. Jindy si i po proměně kitsune zachovávala i jiné liščí atributy – barvu vlasů podle barvy srsti, stín odpovídající lišce a podobně.
Kitsune dokonce ovlivnili japonský ideál krásy – úzká tvář, tenké obočí, vysoké lícní kosti a blízko u sebe usazené oči (tedy „liščí“ tvář). Mimo jiné podle příběhů obvyklá podoba kitsune proměněné v krásnou ženu.
Vypráví se příběh muže – mudrce, zbožného a moudrého, zběhlého i v magii, který žil v úctě své vesnice. Jednoho dne si nachystal koupel. V zamyšlení stoupl do vody, která však byla příliš horká, a v návalu bolesti vyběhl z lázně nahý a nechal se spatřit vesničany. Tehdy viděli, že jeho tělo pokrývá z většiny srst a že má i hustý liščí ohon. Mudrc se pak před zraky překvapených vesničanů změnil ve starou lišku a utekl do lesa.
Slabostí kitsune je strach a hrůza ze psů, a to dokonce i v lidské podobě. Často pak psí štěkot donutil lišku vzít na sebe v panice pravou podobu a uprchnout.
Mezi další magické, nadpřirozené schopnosti kitsune patří schopnost produkovat oheň nebo blesky (liščí oheň), obvykle skrze tlamu nebo ocasy, schopnost volně se manifestovat ve snech smrtelníků, přivést lidi k šílenství, brát na sebe roztodivné podoby (včetně třeba druhého Měsíce), mást čas i prostor. Někdy dokonce mají charakteristiky odpovídající spíše upírům nebo sukubám – parazitují na vitální nebo duchovní síle lidí, často ji získávají prostřednictvím sexuálního kontaktu. Podle některých kitsune mohly lidskou oběť posednout stejně jako zlý duch a ovládat její tělo.
Jak jsem řekl na začátku, jsou kitsune obvyklou součástí japonského (a nejen japonského, i když jinde jsou nazývány jinak) folkloru a lze dohledat velké množství zmínek a odkazů. Z těch nejnovějších jsou to i postavy z počítačových her, seriálů nebo RPG. Četností a variacemi výskytu bych kitsune přirovnal k českým čertům.