Ještě mám nachystánu jednu záležitost, pro mě osobně MOC pěknou, takže tady je:
Už jsme tady malinko naťukli legendární japonský meč, srovnatelný významem například s Excaliburem (Ve vztahu k zemi původu mýtu, samozřejmě). Podívejme se na něj malinko blíž.
Kusanagi-no-Tsurugi (Meč sečící trávu, Trávu sekající ostří, Ostří trav,…)
Původ meče, jenž je jednou ze tří součástí japonského královského pokladu, je zahalen do hávu legend a tajemství. Poslechněte si vyprávění o tom, jak se to kdysi stát mohlo (a samozřejmě nemuselo) podle Kojiky (nejstarší kroniky Japonska, která je ovšem brána jako soubor legend a mýtů, ne jako historický dokument):
Japonský bůh Susano-O-No-Mikoto zamířil do provincie Izumo, aby pomohl z utrpení rodině kunitsukami (menších bohů země), kterou vedl starý Ashinazuchi. Ze smutného vyprávění Susano vyrozuměl, že rodina je sužována strašlivým hadem Yamata-no-Orochi, osmihlavou zrůdou z Koshi (dříve provincie Japonska). Orochi již pozřel sedm z osmi dcer Ashinazuchiho rodiny a chystal se nakrmit i osmou, poslední hlavu (a pozřít osmou, poslední dceru). Susano-O se rozhodl rodině pomoci.
Poprvé se Susano-O střetl s Orochim neúspěšně. Ale získal cenné informace, podle kterých mohl vymyslet plán a nastrojit obludě řádné překvapení. A tentokrát si řekl i o odměnu, o ruku poslední nesnědené dcery Ashinazuchiho, půvabné Kushinada-hime. Dívka souhlasila, že si ho vezme, protože se jí tuze zamlouval.
Susano-O nechal postavit zeď s osmi otvory, zakrytými malými okenicemi. Ke každému z osmi otvorů nechal postavit sud se silným saké (rýžovým vínem). Kashinada-hime proměnil v hřeben (podle jedné interpretace naopak hřeben proměnil v Kushinada-hime), aby nebyl v bitvě sám a měl společnost. Když se potom Orochi blížil, Susano-O odklopil víka sudů. Vůně přilákala netvora, ale zeď mu překážela v cestě k vínu. Orochi protáhl svým osm dlouhých hadích krků otvory ve zdi a jal se chlemtat silné saké rozeklanými jazyky.
Susano-O využil opilosti i rozptýlení netvora a zaútočil na něj svým mečem Worochi no Ara-masa. Jednu po druhé usekal Susano-O všech osm obludných hlav. Poté zaútočil na stále se zmítající ocasy Orochiho, kterých bylo také osm. A ve čtvrtém ocase objevil Susano-O skvělý meč, který nazval Ame-no-Murakumo-no-Tsurugi (Meč z vesnice stahujících se mraků). Tento meč daroval na usmířenou bohyni Amaterasu, aby urovnal starý spor. Amaterasu byla sestrou Susano-O, která jej vyhnala před dlouhou dobou z nebes. Se svou ženou pak žil šťastně dlouhá léta.
Takto se tedy objevil meč, který se jednoho dne měl stát Kusanagi-no-Tsurugi. K tomu došlo až o mnoho generací později v oblasti Keikó. Ame-no-Murakamo-no-Tsurugi byl darován velkému válečníkovi jménem Yamato Takeru. Darovala mu jej jeho teta Yamato-hime jako jeden ze dvou darů, které jej měly ochránit před nástrahami a nebezpečími.
Tyto dary přišly Yamatovi vhod, když byl během návštěvy u jednoho z válečných pánů pozván na lov, během lovu nalákán do otevřené travnaté pláně a zrazen. Uprostřed travnatého moře, uprostřed otevřené krajiny, stal se mladý válečník cílem zápalných šípů, které kolem něho brzy padaly hustě jako déšť. Lučištníci zabili Yamatavi koně a uvěznili ho v plamenném kruhu, aby zemřel krutou smrtí upálením. To se ovšem Yamatovi příliš nezamlouvalo a v zoufalém boji o přežití tasil Ame-no-Murakumo-no-Tsurugi.
Namísto beznadějného útoku proti ohnivé stěně se Yamato mečem pustil do samotné trávy kolem sebe. To byla jeho jediná šance – vzít ohni potravu a vyčistit dost místa, kde by přečkal zuření živlu. Ovšem při všem tom mávání objevil zvláštní věc – máchnutí meče probouzelo vítr a nejen to, podle směru seku vítr i usměrňovalo! Yamato příliš nezaváhal, namísto hašení oheň rozfoukal ještě víc a pomocí meče jej hnal proti svým nepřátelům. Ty potom zastihla ta smrt, kterou plánovali pro něj.
Ve svém triumfu Yamato přejmenoval meč na Kusanagi-no-Tsurugi (Trávu sekající meč), jako připomínku svého těsného úniku z nebezpečí a slavného vítězství. Později se Yamato Takeru oženil, prošel mnoha dalšími boji, až jednou neposlechl radu své manželky a vyrazil do boje bez Kusanagi-no-Tsurugi. A v té bitvě zemřel.
Ještě později se Kusanagi-no-Tsurugi stal jedním ze tří korunovačních imperiálních klenotů Japonska, zde reprezentoval odvahu. Dnes skončím tím, že v bitvě u Dan-no-ura, námořní bitvě mezi dvěma klany, která skončila porážkou dětského císaře Antokua a klanu Heike, byl meč ztracen. Když se doslechla o neodvratné porážce, nařídila císařova babička jemu i jeho služebníkům sebevraždu. Poslušni posledního pokynu vrhli se do moře i s nejcennějším majetkem klanu, korunovačními klenoty. Posvátné zrcadlo bylo zachráněno – služebná se s ním nestačila vrhnout do vln. Stejně tak byl zachráněn i posvátný šperk – uložen v dřevěné kazetě vyklouzl po smrti z rukou utopence a vyplaval na hladinu. Jen Kusanagi-no-Tsurugi byl ztracen navždy.
Dnes už asi nikdo neřekne, kdy a kde se od té doby při zmínce o Ostří trav jednalo o repliku a kdy o skutečný originál Nebeského meče (jedna z alternativ původního jména).