Tak ještě jedna opravdu jednoduchá:
Král musel za svým otcem do války, při odjezdu opustil svého syna. Zanechal mu meč a obuv pod velkým kamenem. Když chlapec vyrostl, kámen zvedl, opásal se mečem, obul se, a vyrazil za otcem. Jako správný hrdina si vybral krátkou, ale nebezpečnou cestu a než dorazil do města, kde nyní jeho otec vládl, zabil několik obzvláště nebezpečných lupičů.
Nejenže jako hrdina dorazil už do města, ale ve slavné kariéře pokračoval. Válka se nevyvinula nejlépe a město muselo posílat pravidelné výkupné vítěznému králi - včetně lidských obětí pro jeho syna. Hrdina se připojil k vylosovaným. Získal si srdce dcery onoho krutého krále a s její pomocí zahubil jeho syna. Šťastně se vrátil do rodného města, kde po svém náhle zesnulém otci převzal vládu.

FOSSY: Ztím nic?

Nápověda: Kousků z kamenného bratra bylo mnoho, když napadaly do moře - mnoho menších pevnin, ostrovů...

SYLVAEN: No právě - jsem přemýšlel nad něčím biblickým a ono vůbec. ^_^

FJERTIL: V té době to bylo jedno z největších měst známého světa.. a nejstarší.. jak to vezmeš. Athény nebo Uruk to nejsou, ale pořád je pěkně věkovitá, ta naše Praha.. :D

SYLVAEN: Mě při tom nějak napadlo, že by bylo fajn sem hodit něco z pražských pověstí, ale dokonale jsi mne zmátl na začátku prohlášením: "v jednom z největších a nejstarších měst známého světa."

Tak snad to tentokrát bude o něco těžší. Jedná se o mýtus o stvoření světa (což je zřejmé), hlavně mě zajímá, odkud je. Jména by byla milá :)))

Na počátku všeho vzešli z vody a nebes dva nejmocnější z bohů. Ti spolu měli dvě děti, dceru a syna.
Ti spolu potom měli tři syny a dceru – jeden syn měl tělo z kamene, druhý ze zlata a třetí z mědi, dcera potom ze stříbra. Po smrti otce a matky (která bez svého muže nemohla žít dál) zdědil nejstarší a nejsilnější syn jeho moc nad větrem. A posedlý vlastní mocí se rozhodl, že svrhne svého děda, ačkoliv se o čtyři potomky svých dětí prarodiče dobře starali. Bratr s kamenným tělem přesvědčil i své bratry, aby mu pomohli.
Ačkoliv byly brány nebes silné, podařilo se je nejstaršímu bratru pomocí severního větru zbořit. A tehdy se objevil jeho rozzuřený děd a zasáhl jej bleskem. Tělo z kamene se roztříštilo na mnoho kusů, které popadaly do moře. Ačkoliv oba mladší bratři prchali, potkal je podobný osud – děd je oba zasáhl bleskem a roztavil jejich těla – zlaté i měděné. Poté přišla jejich sestra prosit o slitování, ale rozzuřený děd zasáhl bleskem i ji, roztavil její stříbrné tělo a rozbil jej na kusy.
Až později se podařilo babičce nešťastných dětí manžela uklidnit, ale bylo již pozdě. Ani on se vší svou mocí je nemohl vzkřísit. Ale z kusů skály v moři nechal vzejít pevninám, z těla zlatého vnuka, vždy veselého a šťastného, udělal slunce, z měděného vnuka udělal měsíc a ze stříbrných úlomků své vnučky hvězdy. A svým vnoučatům dal věčné světlo, krom jednoho, který celý útok na nebesa vymyslel.

FOSSY: Správně, je to pražská pověst o holiči z Karlovy ulice. :)

SYLVAEN: No jo no, pod svícnem (a v Karlově ulici) bývá tma X)

SYLVAEN: já to znám, ale skleróza je mou paní :)

No neříkejte mi že jsem zabrousil do naprosto netknutých, neprozkoumaných vod..

FJERTIL: Já na pověstech a bájích vyrostl.. zvlášť na těch řeckých a irských. :)

Ale aby ostatní nepřišli zkrátka, dám k lepšímu taky jednu pověst-hádanku.

Před mnohými staletími, v jednom z největších a nejstarších měst známého světa žil byl řemeslník. Měl ženu a tři dcery, a dařilo se mu dobře. Ale trpěl jednou posedlostí která pohlcovala každý okamžik jeho života. Chtěl se stát alchymistou, aby ze svého domku učinil panské sídlo, a aby už navždy mohl jezdit kočárem a závistí bledým sousedům jen blahosklonně kynout před očima.

Své vášni obětoval všechno. Svůj čas, své peníze, své umění... postupně za ním přestali chodit zákazníci, a začali se ho bát a šířilo se o něm mnoho divných historek. Ale on o nic nedbal, až musel prodat svůj krámek, svůj dům, a nakonec i jeho dcery musely jít potupně šlapat ulici pro pár drobných, a jeho manželka násilně ukončila svůj život skokem z hradeb tamního proslulého opevnění.

Když neměl už peníze ani na to aby se najedl, uvědomil si čeho se dopustil, zešílel. Vzal svůj řemeslný nástroj a vyběhl na ulici a pustil se do lidí. Nakonec ho chytili a ubili místní strážci pořádku.

Ale jeho nepokojný duch stále bloudí nočními ulicemi toho města, průsvitný a roztřesený, pouhá vyhublá a šílená troska svého někdejšího já, a hledá vykoupení ze svého nekonečného údělu. To vykoupení mu ale jen stěží někdo dá - kdo by se nechal dobrovolně obsloužit přízračným šíleným vrahem - holičem?

SYLVAEN:
Jasně, Filémón a Baukis (Filemon a Baucis). Stařečkové, co se měli celý život rádi a ctili bohy :)
FJERTIL: Chápu, já to musel taky dohledat - legendu jsem si pamatoval, jména ani náhodou X)

SYLVAEN: Já skončil u toho Řecka, ale za boha jsem si nevzpomněl na žádné jméno...

Jasně! Baucis a Filemon!

FOSSY: To mi něco říká ... nějaká řecká ... kruciš, na mysli mi vyskakuje jméno Filemona ... jdu hledat. :D

A hádanková pověst, i když se obávám, že dnes ještě bude jednoduchá (neb se mi nedostává času):
Stalo se to v dobách, kdy bohové chodili ještě mezi smrtelníky, aby viděli, jak se lidé chovají. Dva z nich procházeli z večera velikou vesnicí a hledali nocleh. A všude byli odmítnuti. Až v posledním domě, malé vetché chatrči, byli pohoštěni vším, co domácí měli. Když pak vyšla najevo pravá přirozenost hostů, vyvedli bohové své hostitele na kopec a ves, krom chtrče, zatopili. Poté se mocnější z návštěvníků zeptal, co může nabídnout jako odměnu za laskavé chování. A pokorní hostitelé si přáli, aby místo jejich chatrče byl chrám, ve kterém budou sloužit, aby zemřeli současně a nemuseli tak jeden pro druhého truchlit.
Nezvyklý host vyslyšel jejich prosbu, z chatrče udělal chrám a nechal je tam žít ještě dlouhá léta. Když potom nadešel jejich čas, proměnili se hostitelé ve stromy, jejichž větve se navždy dotýkaly v sebeslabším závanu větru.

REINITA: On ho sežehl vždy až po nějaké době :)

Ale jinak, nedalo mi to, a podle toho, co jsem našel, to vypadá, že babylonský příběh Ištar a Tammuze je opravdu naprosto odlišný od příběhu sumerského o Innaně a Dumuzovi.
První je v podstatě ta moje, romantická verze, druhý je to, co popsal FIN - Tedy Innana vyrazila neznámo proč na návštěvu sestry, prošla sedmi branami, přičemž skončila nahá, potom byla zahubena a pověšena na řeznický hák (případně kůl), bohové ji chtěli zpět, protože bez ní nebylo světlo a fyzická láska, Ekin vytvořil tři bytosti bez vnitřních orgánů a mozku a poslal je pro ni i s "živou vodou", ovšem z podsvětí ji dostali jen se souhlasem Ereškingal a příslibem náhrady, kterou poskytl Dumuz - neboli manžel, který nejenže manželku nehledal, ale místo toho usedl na její trůn a dokonce spával s jejími sestrami.

Může být?

FOSSY: s tou vnitřní logikou není ani ta romantická verze úplně v pohodě.

kdyby Tammuze sežehl Ištařin žár, co by z toho holka měla, kdyby si ho přivedla zpátky? nemohla by s ním být, to je zjevné, a táhnout se do podsvětí jenom proto, aby ho zachránila pro svůj dobrý pocit, to se jí moc nepodobá :o)