Koukám že irská mytologie je pro vás celkem kniha otevřená, tak si vás vyzkoušíme na něčem méně známém..

Kdysi dávno žila ve smaragdové zemi dívka nesmírné krásy. Její půvab očaroval až samotného velkokrále, který se rozhodl pojmout ji za svou. Leč její srdce patřilo jinému, a to nikomu jinému než královu synovci který měl další dva bratry. Oba milenci věděli že jejich láska by nikdy nedošla naplnění protože velkokrál mínil pojmout dívku za manželku, a tak se jedné noci sebrali a, doprovázeni oběma bratry, uprchli do sousední země kde nad nimi král neměl žádnou moc.

Po nějaké době se jich ale přeci jen dopátral, a kde mu nemohla pomoci jeho moc, pomohla sladká slova. Královi vyslanci přesvědčili milence aby se vrátili do své země. Tam se jich královi pochopové chopili, a bez meškání všechny tři bratry zabili.

Dívka se pak utrápila a uplakala k smrti.. a zajímá mě její jméno. :)

CHARLEZ: Správně. :) Slíbil kováři Culannovi že bude namísto jeho psa hlídat kovárnu dokud Culann nevychová nového hlídacího psa.. :)

SYLVAEN: Cú Chulainn ?

FOSSY: Ptej se Ira na irské legendy.. :)

Dobře, tak ještě jinak..

Žil byl jeden mladík který měl tak trochu závažný problém zvládnout svou prchlivou povahu. O jeho ranném dětství a zrození je několik verzí, ale ve většině z nich figuruje hejno vran. Tento mladík také byl nadšený sportovec, ale pro svůj malý vzrůst měl problém stát se členem sportovního týmu. Až jednoho dne prostě vběhl na hřiště, způsobil poprask a v následující bitce ve které se na něj společnými silami vrhlo jak domácí tak hostující mužstvo, kupodivu vyhrál. Ostudou bylo že se to stalo před zraky vládce té země, ale zároveň to bylo jeho štěstím, protože za svou prchlivost nebyl potrestán tak přísně, protože se "vrchnímu šéfovi" zalíbil.

Jeden z nadšených fanoušků sportu našeho mladíka pozval na oslavu která se konala u něj doma. I mladík se navečer vydal na cestu. Oslava už byla v plném proudu, ale pan domácí na něco zapomněl.

Na svého velkého, zlého válečného psa který mu hlídal stavení. I vrhl se velký zlý válečný pes na mladíka, a byl jím utlučen až z toho pošel. Když ten brajgl slyšeli hosté, vyhrnuli se ven a viděli mladíka nad mršinou velkého zlého psa ... a ... aby se vyhnul trestu, dospěl mladík k rozhodnutí které mělo nejen odčinit jeho prohřešek proti cennému majetku kterým pes byl, ale -což zatím netušil- mělo dát jeho životu zcela nový směr.

Takže.. kdopak byl ten mladík?

SYLVAEN: Minuta třináct... Není to rekord???
(Cajzle jeden pobóchanej!)
BTW, ano, Finn MacCool je správná odpověď.

FOSSY: Fionn Mac Cumhaill (MacCool)

Takže nová hádanka:
Tento náš hrdina to neměl jednoduché dokonce ještě dříve, než se narodil. Jeho otec unesl jeho matku, protože její otec byl proti jejich svazku. A tak se otec hrdiny dostal mimo zákon a byl zabit a na jeho místo vůdce lidu nastoupil muž, který jej porazil. Matka – již těhotná – měla být upálena, ale nový vůdce lidu se ji rozhodl ušetřit.
Jako chlapec studoval u zvláštního kněze – básníka, který se již sedm let snažil chytit rybu se zvláštními schopnostmi. Nakonec ji i ulovil (možná, že ji ulovil sám chlapec) a nechal si ji připravit. Při přípravě prskl kousek ryby chlapci na palec a on tak získal onu zvláštní dovednost (později si už pro její aktivaci musel cucat palec). Potom zamířil chlapec ke svému lidu.
Každý rok přilétala ohnivá potvora a mimo jiné spálila palác vůdce lidu na popel. Všechny muže uspala svou písní a tak proti ní byli bezmocní. Nyní už dospělý chlapec se však opřel čelem o špici svého kopí, takže mu bolest nedovolila usnout, a tím samým kopím obludu zabil. Poté mu muž, který zabil jeho otce, dobrovolně přenechal místo vůdce lidu a oba uzavřeli (možná trochu komplikované) spojenectví.
O činech tohoto chlapce se vypráví mnohé příběhy (zde je jen jakási kostra, aby to nebylo přespříliš jednoduché) a mnoho podob má i jeho jméno (anglická transkripce je opravdu výborná XD).

FOSSY: Pěkně, filipíny nastudované nemám, takže mi to nic neříkalo. :)

FOSSY: Tak, když to tady zevlí ještě po týdnu, tak to asi už nedopadne :)
Takto stvoření světa viděli obyvatelé visajského souostroví, což je část filipínských ostrovů. Nejvyšším bohem, bohem nebes, byl Kaptan, jeho ženou, bohyní vody, Maguayan. Jejich dětmi byla Lidagat, moře, a Lihangin, vítr. Tito božští sourozenci spolu měli čtyři děti. Synové byli Likalibutan se silným tělem skály, Liadlao, šťastný zlatý bůh, a měděný Libulan, a překrásná dcera Lisuga, celá ze stříbra.

Pěkně rozdělené na hlavní a vedlejší postavy :)))

théseus

V tom případě jeho sestra je Ariadna a toho kladáky nedám, mám okno.

GORGLIN: Ano, pěkně prosím.

FOSSY:
Zabitý syn byl Minotaurus?

Tak ještě jedna opravdu jednoduchá:
Král musel za svým otcem do války, při odjezdu opustil svého syna. Zanechal mu meč a obuv pod velkým kamenem. Když chlapec vyrostl, kámen zvedl, opásal se mečem, obul se, a vyrazil za otcem. Jako správný hrdina si vybral krátkou, ale nebezpečnou cestu a než dorazil do města, kde nyní jeho otec vládl, zabil několik obzvláště nebezpečných lupičů.
Nejenže jako hrdina dorazil už do města, ale ve slavné kariéře pokračoval. Válka se nevyvinula nejlépe a město muselo posílat pravidelné výkupné vítěznému králi - včetně lidských obětí pro jeho syna. Hrdina se připojil k vylosovaným. Získal si srdce dcery onoho krutého krále a s její pomocí zahubil jeho syna. Šťastně se vrátil do rodného města, kde po svém náhle zesnulém otci převzal vládu.

FOSSY: Ztím nic?

Nápověda: Kousků z kamenného bratra bylo mnoho, když napadaly do moře - mnoho menších pevnin, ostrovů...

SYLVAEN: No právě - jsem přemýšlel nad něčím biblickým a ono vůbec. ^_^

FJERTIL: V té době to bylo jedno z největších měst známého světa.. a nejstarší.. jak to vezmeš. Athény nebo Uruk to nejsou, ale pořád je pěkně věkovitá, ta naše Praha.. :D

SYLVAEN: Mě při tom nějak napadlo, že by bylo fajn sem hodit něco z pražských pověstí, ale dokonale jsi mne zmátl na začátku prohlášením: "v jednom z největších a nejstarších měst známého světa."

Tak snad to tentokrát bude o něco těžší. Jedná se o mýtus o stvoření světa (což je zřejmé), hlavně mě zajímá, odkud je. Jména by byla milá :)))

Na počátku všeho vzešli z vody a nebes dva nejmocnější z bohů. Ti spolu měli dvě děti, dceru a syna.
Ti spolu potom měli tři syny a dceru – jeden syn měl tělo z kamene, druhý ze zlata a třetí z mědi, dcera potom ze stříbra. Po smrti otce a matky (která bez svého muže nemohla žít dál) zdědil nejstarší a nejsilnější syn jeho moc nad větrem. A posedlý vlastní mocí se rozhodl, že svrhne svého děda, ačkoliv se o čtyři potomky svých dětí prarodiče dobře starali. Bratr s kamenným tělem přesvědčil i své bratry, aby mu pomohli.
Ačkoliv byly brány nebes silné, podařilo se je nejstaršímu bratru pomocí severního větru zbořit. A tehdy se objevil jeho rozzuřený děd a zasáhl jej bleskem. Tělo z kamene se roztříštilo na mnoho kusů, které popadaly do moře. Ačkoliv oba mladší bratři prchali, potkal je podobný osud – děd je oba zasáhl bleskem a roztavil jejich těla – zlaté i měděné. Poté přišla jejich sestra prosit o slitování, ale rozzuřený děd zasáhl bleskem i ji, roztavil její stříbrné tělo a rozbil jej na kusy.
Až později se podařilo babičce nešťastných dětí manžela uklidnit, ale bylo již pozdě. Ani on se vší svou mocí je nemohl vzkřísit. Ale z kusů skály v moři nechal vzejít pevninám, z těla zlatého vnuka, vždy veselého a šťastného, udělal slunce, z měděného vnuka udělal měsíc a ze stříbrných úlomků své vnučky hvězdy. A svým vnoučatům dal věčné světlo, krom jednoho, který celý útok na nebesa vymyslel.

FOSSY: Správně, je to pražská pověst o holiči z Karlovy ulice. :)

SYLVAEN: No jo no, pod svícnem (a v Karlově ulici) bývá tma X)

SYLVAEN: já to znám, ale skleróza je mou paní :)

No neříkejte mi že jsem zabrousil do naprosto netknutých, neprozkoumaných vod..

FJERTIL: Já na pověstech a bájích vyrostl.. zvlášť na těch řeckých a irských. :)

Ale aby ostatní nepřišli zkrátka, dám k lepšímu taky jednu pověst-hádanku.

Před mnohými staletími, v jednom z největších a nejstarších měst známého světa žil byl řemeslník. Měl ženu a tři dcery, a dařilo se mu dobře. Ale trpěl jednou posedlostí která pohlcovala každý okamžik jeho života. Chtěl se stát alchymistou, aby ze svého domku učinil panské sídlo, a aby už navždy mohl jezdit kočárem a závistí bledým sousedům jen blahosklonně kynout před očima.

Své vášni obětoval všechno. Svůj čas, své peníze, své umění... postupně za ním přestali chodit zákazníci, a začali se ho bát a šířilo se o něm mnoho divných historek. Ale on o nic nedbal, až musel prodat svůj krámek, svůj dům, a nakonec i jeho dcery musely jít potupně šlapat ulici pro pár drobných, a jeho manželka násilně ukončila svůj život skokem z hradeb tamního proslulého opevnění.

Když neměl už peníze ani na to aby se najedl, uvědomil si čeho se dopustil, zešílel. Vzal svůj řemeslný nástroj a vyběhl na ulici a pustil se do lidí. Nakonec ho chytili a ubili místní strážci pořádku.

Ale jeho nepokojný duch stále bloudí nočními ulicemi toho města, průsvitný a roztřesený, pouhá vyhublá a šílená troska svého někdejšího já, a hledá vykoupení ze svého nekonečného údělu. To vykoupení mu ale jen stěží někdo dá - kdo by se nechal dobrovolně obsloužit přízračným šíleným vrahem - holičem?

SYLVAEN:
Jasně, Filémón a Baukis (Filemon a Baucis). Stařečkové, co se měli celý život rádi a ctili bohy :)
FJERTIL: Chápu, já to musel taky dohledat - legendu jsem si pamatoval, jména ani náhodou X)

SYLVAEN: Já skončil u toho Řecka, ale za boha jsem si nevzpomněl na žádné jméno...

Jasně! Baucis a Filemon!

FOSSY: To mi něco říká ... nějaká řecká ... kruciš, na mysli mi vyskakuje jméno Filemona ... jdu hledat. :D

A hádanková pověst, i když se obávám, že dnes ještě bude jednoduchá (neb se mi nedostává času):
Stalo se to v dobách, kdy bohové chodili ještě mezi smrtelníky, aby viděli, jak se lidé chovají. Dva z nich procházeli z večera velikou vesnicí a hledali nocleh. A všude byli odmítnuti. Až v posledním domě, malé vetché chatrči, byli pohoštěni vším, co domácí měli. Když pak vyšla najevo pravá přirozenost hostů, vyvedli bohové své hostitele na kopec a ves, krom chtrče, zatopili. Poté se mocnější z návštěvníků zeptal, co může nabídnout jako odměnu za laskavé chování. A pokorní hostitelé si přáli, aby místo jejich chatrče byl chrám, ve kterém budou sloužit, aby zemřeli současně a nemuseli tak jeden pro druhého truchlit.
Nezvyklý host vyslyšel jejich prosbu, z chatrče udělal chrám a nechal je tam žít ještě dlouhá léta. Když potom nadešel jejich čas, proměnili se hostitelé ve stromy, jejichž větve se navždy dotýkaly v sebeslabším závanu větru.