FOSSY: tak alespon neco, když jinak se nechytam :)))

MAIKA: No jo, Midas :)

FOSSY: a to první je zlatej dotek

FOSSY: jéé to znam :) Midas a jeho oslí uši :)))

A něco lehkého na spravení chuti:

Byl jednou jeden král. Nepanoval nijak špatně, ale ani tak dobře, aby to stačilo na legendu. Ale ten král se dopustil dvou zásádních velmi špatných rozhodnutí.
- První rozhodnutí (asi především nemoudré) krále stálo život jeho dcery a málem i vlastní, zachránil se jen díky pokoře.
- Druhé rozhodnutí nebylo ani tak nemoudré, jako spíš nediplomatické a politicky nevýhodné. A král si zaň vysloužil kuriózní ozdobu hlavy.
Obě tyto příhody jsou těď součástí celkem populárního mýtu, první je, řekl bych, o něco známější.

FIN: Asi :)
Každopádně zrovinka svatojiřská existuje opravdu asi v milionu verzí, neshodují se v Jířího hodnosti a postavení v armádě, v počtu na víru obrácených po boji s drakem nebo po Jiřího odolávání mučení. Každopádně se z Jiřího stal (snad už 20 let po smrti!) světec a patron vojáků, rytířů (a koneckonců celé Anglie) a symbol odporu proti nezměrnému zlu. Drakobijec Jiří je mezi svatými na čelním místě popularity i proto, že je jaksi "světštější" a tím blíže obyčejným lidem.

FIN: Podle některých verzí legendy plival drak, se kterým Jiří bojoval, jed. Boj se odehrával poblíž pomerančovníku. Když byl Jiří zasašen jedem a zraněn, srazil ho drak pod strom. A tam Jiřímu jeho jed nemohl uškodit, navíc se Jiří v blízkosti stromu zázračně zotavil. Pravda, je to asi nejméně známá část legendy, obvykle je souboj s drakem omezen na "bodl draka kopím, uvázal na pásek a odvedl k městu"...
Můžu se podívat po zdroji.

osvětlete nám to s tím pomerančem, prosím.

FJERTIL: neee..tim ze jsem se priznal ke googleni jsem se diskvalifikoval ze souteze.. a i proto jsem zamerne neprozradil ani slovo.. :)

FOSSY: No, ne že by mne nenapadl, ale přiznávám, že to bylo hlavně tím tvým zdůrazňováním náboženské propagandy a navíc se Sylvaen už nějak nepřímo vyjádřil.

FOSSY: Tak uznávám, jsem překvapen a udiven, že Svatý Jiří je pro vás takový oříšek...

FOSSY: Nevěděl jsem z hlavy, a tak jsem si to vygooglil.. a fakt jsem nevěřil vlastním očím. O tom pomerančovníku se fakt normálně moc neví.. teda pokud tu legendu člověk vyloženě nečetl.. :P

FOSSY: Tak, hádanka zatím neuhodnuta, zkusím přidat pár dalších nápověd.

Statečný voják zabil netvora, při tom objevil zázračné účinky jisté rostliny, své vítězství použil k propagandě a později byl popraven za to, co tak pěkně propagoval. Dodnes je velmi znám a posmrtných poct se dočkal velmi, velmi záhy.

Statečný voják zabil netvora, přičemž zachránil princeznu, při tom mu (podle některých) několikrát zachránil život pomerančovník. Někdy se říká, že netvora nejdřív jen porazil a zabil až později, v rámci oné zmiňované propagace. Propaganda byla náboženská, a voják byl za svou víru později perzekuován. A jako správný mučedník dosáhl odměny až posmrtně...

FOSSY: Já taky netvrdím, že to půjde našroubovat na všechno. ^___^

FJERTIL: Klidně přiznávám, že tak dobrý přírodopisec nejsem :) Možné to samozřejmě je. I když jsem četl legednu, kde měl kohout na hlavě roh (až dokud mu ho neukradl drak) a nevím, z čeho by vycházeli tam :)

FOSSY: Hádám, že tato legenda může mít základ v chování skokana volského a jiných žab žijících v aridních oblastech, které se s příchodem sucha zahrabávají do země a dělají si kolem sebe slizový obal, aby jim udržel kolem těla vlhkost.
Pokud se taková žába vykope, začne z ní crčet voda.

Opět kratší, po minulém příběhu čínská legenda o tom,

Proč hadi nemají rádi žáby:

Podle čínské astrologie se to má se žábami a hady následovně: Kdysi dávno byl had se žábou kamarád. V té době měl had čtyři nohy a po břiše se plazila žába. Žába chytala hmyz, čímž prospívala lidem, a i hadovi, který byl pro změnu velmi líný a neužitečný. A vcelku pochopitelně měli lidé žábu rádi, a hada ne. To hada přirozeně rozčilovalo. Nakonec se rozhodl, že se lidem pomstí. Začal je kousat a pouštět jim do žil svůj jed.
Císaři se podobné chování u hada nelíbilo. Předvolal si jej a dal mu přísné varování. Zakázal mu škodit lidem. Jenže had byl ještě ke všemu umíněný a tvrdohlavý a prostě si nedal říct. Císař se na něj rozlítil, a potrestal ho: vzal hadovi nohy a dal je žábě.
Až po tomto trestu šel had do sebe. Konečně se trochu zastyděl, a začal pomáhat. Draku, svému bratranci, pomohl ovládnout déšť a vodu vůbec a své tělo poskytoval k výrobě léků. Nakonec si toho Císař všiml a za odměnu hada zařadil do čínského zvěrokruhu. Ale jeho nohy nechal žábě.
Odměna hada sice potěšila, ale nebylo to úplně ono. A protože ze ztráty nohou vinil žábu, jsou od těch dob hadi úhlavními nepřáteli žab.

Tak, po epické skotské legendě zase jedna kratší, jednodušší, africká. S patřičným morálním poučením.

O ropuše a hadovi:

Zvířata žila pospolu v klidu, míru a celkem i v harmonii. Ale ropucha se pomalu stávala zahořklou. Neměla srst, jen spoustu bradavic, páchla, a ani její hlas nezněl nijak libě – zkrátka, byla ošklivá. A ostatní se od proto odvraceli, nechtěli s ní trávit čas a neměla žádné přátele. Hořkost v ropuše pomalu rostla, až se nakonec rozhodla, že se všem zvířatům pořádně pomstí. Sedla si k prameni a pila.
Ropucha pila a pila, a postupně rostla, až byla větší než jakékoliv zvíře, a až nezbyla ani kapka vody pro ostatní. Zvířata měla žízeň, rostliny vadly. A zvířata se ze všech sil snažila ropuchu donutit, aby vodu vrátila. Jenže! Ropucha byla vší tou vypitou vodou tak těžká a veliká, navíc pořád strašně ošklivá, takže i když se jí někdo odvážil dotknout, nemohl s ní ani pohnout.
Nakonec přišel chytrý nápad: ropuchu rozesmát, aby všechnu vodu uvolnila ve chvíli, kdy neudrží širokou ropuší tlamu zavřenou. A tak se všechno zvířata začala předvádět. Ale nic nezabíralo ani metání kozelců, ani rozličné pazvuky, i ty nejveselejší kousky nechávaly ropuchu chladnou. Zvířata se jedno po druhém vzdávala, navíc přicházelo vyčerpání spojené se žízní.
Když už všichni leželi a bezmocně lapali po dechu, připlazil se had. Mnoho naděje zvířatům nedodal – vždyť neměl ani nohy, na kterých by tančil nebo poskakoval, ani pořádný hlas, zkrátka nic, čím by mohl ropuchu rozesmát. Had si z toho nic nedělal. Obhlédl obludně velikou, nafouklou žábu, a začal se před ní svíjet v divokých klikyhácích a smyčkách. A právě při jeho pitvoření žábě poprvé ujely koutky. Čím dál víc se natřásala potlačovaným smíchem, až nakonec, když na sobě had uvázal uzel, vybuchl neovladatelným řehotem a chechotem. A s jejím smíchem se ven vyvalila i všechna vypitá a spolykaná voda.
Všechno dobře dopadlo navzdory očekávání a život všech se vrátil do běžných kolejí…

Hádanka je dnes velmi stručná, protože jinak by byla nesmírně jednoduchá:

Statečný voják zabil netvora, při tom objevil zázračné účinky jisté rostliny, své vítězství použil k propagandě a později byl popraven za to, co tak pěkně propagoval. Dodnes je velmi znám a posmrtných poct se dočkal velmi, velmi záhy.