Legenda, kterou bych chtěl představit dnes, patří k legendám velmi rozšířeným a celkem známým. V jistých kruzích je velmi populární a dodnes se najdou tací, kteří si chtějí ověřit její pravdivost.
El Dorado, legenda o zlatém městě:
Celá legenda je spojena s lidskou touhou po zlatě. Po vzácném kovu, který je symbolem blahobytu, nepodléhá zubu času a korozi, a vypadá krásně ve všech podobách.
El Dorado – ve španělštině „zlatý muž“ – jako termín vzniklo prý kvůli korunovačnímu obřadu kmene jihoamerických Muisků. Nastupujícího krále tehdy za úsvitu potřeli zlatým prachem (zlatý muž), a on se se čtveřicí náčelníků vypravil na voru doprostřed jezera, do jehož hlubin naházeli své obětiny Slunci. Jelikož obětovali převážně zlato a drahé kameny, logicky tím vzbudili pozornost Španělů. Ono totiž objevení Ameriky a Kolumbův triumfální návrat s velkým množstvím zlata na palubě lodí vyvolaly v Evropanech dojem, že tam za mořem stačí sbírat zlato a drahokamy holýma rukama ze země. Vypukla zlatá horečka a leckdo si chtěl dopomoci k bohatství. Zhruba někdy v roce 1539 vstoupili conquistadoři i na území Muisků a stali se svědky korunovace jejich krále (popřípadě se o tomto rituálu doslechli od zajatců, což se zdá být mnohem pravděpodobnější).
Časem se ze zlatého muže stalo zlaté město, které si zachovalo jméno El Dorado.
Asi prvním z velkých conquistadorů byl Hernán Cortés. I on se doslechl o neuvěřitelném bohatství indiánů žijících na jihu – o zlatých městech, kde se i vaří ve zlatých hrncích. I přesto, že proslul svou chamtivostí a zálibou ve zlatě, se však Cortés za přeludem nevydal.
Vasco Nunez de Balboa přijel také zbohatnout. A i když poslal domů slušné jmění, sám se usadil na dlouhá léta na Haiti. Až o devět let později se jako černý pasažér a posléze spojenec na lodi Martína Fernándeze de Enciso vrací na pobřeží Panamy a za přeludem zlatonosných řek míří do Peru. I když o nově objevené zemi a údajném bohatství informoval krále, je Balboa zrazen a popraven pro velezradu novým guvernérem Panamy.
Roku 1530 zajal slavný Francesco Pizarro inckého náčelníka Atahualpu. Přislíbil jeho propuštění, pokud dostane výkupné. A to nebylo nijak skromné, naopak vycházelo z pověstí o bohatství domorodců, zvětšených chamtivýma očima dobyvatele. Přesto však výkupné (snad největší v dějinách lidstva) – plnou místnost zlata a dvě místnosti stříbra (rozměry údajně 5,2 x 6,1 metru, zaplněné do výše 2 metrů) – obdržel. (Po smrti Atahualpy (popraveného roku 1533) končí i mocná incká říše. A tehdy indiáni začínají své poklady ukrývat daleko mimo dosah dobyvatelů a vysmívají se jim, že pro jediné zrnko ztratili celé pole. I tyto tendence podporují pověsti o pokladech nedozírné ceny a skrytých hromadách zlata a jiného bohatství – včetně pověstí o El Doradu.)
O něco později (1540) se jeho nevlastní mladší bratr Gonzalo Pizarro – toho času guvernér provincie Quito v severním Ekvádoru – nechal zlákat bohatstvím Muisků – bohatstvím zlatého muže. Sebral přes tři sta vojáků a asi čtyři tisíce domorodců a se svým synovcem – Francisco de Orellana – se vydal na dobyvatelskou expedici. Ta nedopadla podle jeho očekávání – prales, nemoci, hlad, a v neposlední řadě nepřátelsky naladění domorodci si vybrali četné oběti a očekávané bohatství nebylo nalezeno. Ale alespoň (s největší pravděpodobností) objevili Amazonku, pojmenovanou (údajně) podle kmene domorodců, za který se do boje vrhaly ženy.
Někdy kolem roku 1545 se prý Španělé pokoušeli o výlov jezera Guatavity – kde měli probíhat dříve zmíněné korunovační obřady – pomocí sítí. Což nevedlo vůbec k ničemu, krom několika utopených zlatolovců.
V roce 1580 v rámci posedlosti představou nesmírného pokladu na dně jezera Guatavita spouští bogotský obchodník Antonio de Sepúlveda odvážný projekt. Najímá tisíce domorodých dělníků a pomocí velkoryse navrženého příkopu chce jezero odvodnit. Jeho snaha je korunována částečným úspěchem a hladina klesá o celých 18 metrů. Jsou nalezeny i nějaké ty poklady, ale pak dochází k závalu a smrti mnoha dělníků. Střed jezera zůstává stále nedostupný.
To jsou příklady některých, kteří podlehli vidině snadno nabytého zisku. Samozřejmě se nejednalo jen o Španěly – v rámci více než pěti století hledání El Dorada se zapojili objevitelé, dobrodruzi, badatelé, zločinci, vojáci, lovci pokladů a jiné rozličné existence snad z celého světa. Vyprávějí se pověsti o neslavném konci mnohých z hledačů: některé pohltila džungle a nekonečné pralesy Jižní Ameriky, jiné mají na svědomí domorodci, někteří (podle legend) dokonce uspěli v hledání zlatého města a získali vytouženou zlatou odměnu (ovšem jen v přeneseném smyslu, protože indiáni, vlastníci zlato, prý ty nejhorší z hledačů trestali zalitím do roztaveného žlutého kovu, aby navždy uhasili jejich touhu po něm). Jestli někdo někdy zbohatl na zlatu El Dorada, nechlubil se tím.
Paradoxně vedl stále větší počet hledačů k tomu, že legendy o El Doradu se stávaly postupně víc a víc nejasnými. Hledání pokladů se nakonec rozšířilo na téměř celou Jižní Ameriku, nikdo už si není jistý, jestli má hledat jeskyni na nejvyšších vrcholech hor, skryté údolí s nádherným zlatým městem, nebo jedno z nesčetných hlubokých jezer. Hodnota pokladu se pohybuje (u nejstřízlivějších odhadů) někde u miliardy amerických dolarů, ale spíš panuje představa, že by ze svého nálezce učinil jednoho z nejbohatších lidí světa (a výrazně zahýbal cenami zlata a drahých kamenů na světovém trhu). Přesto snad každý o El Doradu slyšel a postupně se stalo určitým synonymem země hojnosti nebo místa, kde se dá snadno zbohatnout.