A v předvánočním čase dám jednu starou řeckou legendu se šťastným koncem:

Galateia:

Za dávných časů žil talentovaný mladý sochař jménem Pygmalión. Ačkoliv toužil po lásce a nechtěl dál trávit svůj život nadaného umělce v osamění, štěstí se na něj ne a ne usmát. Uctíval bohyni lásky Afrodité, ale jemu samotnému se láska vyhýbala. Nemohl najít dívku, která by jej zaujala a získala si jeho srdce.
Na pokraji zoufalství se Pygmalión odhodlal k činu. Pořídil kus té nejušlechtilejší slonoviny a mnoho dní strávil opatrnou, pečlivou prací. Jeho neobvyklá zručnost tvarovala neživou a chladnou slonovinu do podoby nejkrásnější dívky. Konečně byl hotov. Stvořil dívku, které by dokázal dát své srdce, a pojmenoval ji Galateia. Ale ouha. Přes veškerou svou krásu dívka zůstavala chladnou a neživou slonovinou, pohou sochou.
Nešťastný sochař vyčerpaně ulehl na lůžko a tvrdě usnul, hluboko ponořený do svého neštěstí. A tehdy se nad ním jeho patronka, krásná Afrodité, slitovala. Využila své moci a dotkla se nádherné slonovinové sochy.
Neznámý lehký dotek na čele Pygmalióna pomalu probudil z jeho spánku. Nevěřil svým očím. Jeho rozpálené čelo hladila drobná dlaň, zatímco druhá svírala jeho ruku. Skláněla se nad ním jeho Galateia, s pletí stále hladkou a bledou jako nejušlechtileší slonovina, avšak vlahá, hřející a živá. A tehdy Pygmalión našel v náručí své krásné Galateii štěstí a lásku, díky svému úsilí a přízni své bohyně.

No a protože jsme se dlouho věnovali hororovým a jiným modernějším mýtům, vrátím se zpátky, až na samotný počátek světa.. tedy na počátek světa tak, jak o něm vypráví kmen Kuba z oblasti střední Afriky.

Povídání o Mbombo

Tak jako vzduch který dýcháme, tak jako slunce které nás hřeje, tak jako voda která dává život všemu co vidíš, tak dal Mbombo život vodě, slunci, i vzduchu. Nejdřív byla všude kolem země zaplavená vodou. Nebylo vidět na krok, taková byla tma - a zima byla až běda.

Uprostřed té tmy a zimy stál Mbombo a byl úplně sám. Pojednou Mbombo pojal podivný pocit v podbřišku, on se předklonil a vyvrhl ze svých úst Slunce, Měsíc, a všechny hvězdy. A ve žhavém světle Slunce Mbombo viděl že je celý bílý, jako kůže byla bledá, a jeho stín padal na kopce a zakrýval i hory. Voda, ve které Mbombo stál, se začala vařit a stoupala vzhůru a vytvořila oblaka která zakryla hvězdy, Měsíc i Slunce.

Když voda klesla, objevila se pevná země, a tu Mbombo pojal podivný pocit v břiše, on se předklonil a vyvrhl devatero zvířat: prvním byl Koy Bumba, leopard; po něm vylétl orel Ponga Bumba; za ním se vyplazil krokodýl Ganda Bumba následovaný mrskající se rybou Yo Bumba a želvou Kono Bumba; pak Mbombo vyvrhl leoparda Tsetse Bumba a bílou volavku Nyanyi Bumba; skarabea; a nakonec kozla jménem Budi. Mbombo také vyvrhl mnoho lidí mezi kterými byl jeden stejně bílý jako Mbombo, a jeho jméno bylo Loko Yima.

Devět zvířat která Mbombo vyvrhl pak stvořilo všechno živé na tomto světě. Volavka dala život všemu co létá - s vyjímkou luňáka. Krokodýl stvořil všechny hady a leguány. Kozel dal život všem zvířatům která mají rohy, skarabeus stvořil hmyz, a Yo Bumba dal život rybám.

Z Mbombových synů pak tři řekli že dokončí stvoření světa. Nyonye Ngana se předklonil a vyvrhl mnoho bílých mravenců, ale zemřel. Na jeho počest vzali mravenci jeho tělo a odnesli jej do země, pohřbili ho a tak vznikla úrodná půda na povrchu. Druhý z Mbombových synů, Chonganda, vytvořil první rostlinu. Tak se v úrodné půdě ujala a rozrostla, a proměnila se ve všechny stromy, trávu, a květiny. A pak Chedi Bumba, třetí z Mbombových synů, stvořil luňáka na kterého bílá volavka Nyanyi Bumba zapomněl.

Tsetse Bumba, ohnivý leopard, pak na zemi způsobil mnoho škod a potíží, až jej Mbombo zahnal na oblohu, kde se Tsetse Bumba změnil v hromobití. Tím ale lidé přišli o oheň a teplo v nočních chladech, a proto - jakmile byl ve světě zase klid a mír, jim Mbombo dal dar ohně.

Pak se Mbombo vzdálil a vystoupal na oblohu a zanechal svého bílého syna Loko Yimu jako "boha na zemi". Loko Yima pojal za manželku Nchinege která na východě vládla nad vodami, a jejich syn Woto se stal prvním králem lidu Kuba.

No dobrá tedy, tři dny na hádání je, hádám, dost...

Vylučovací metodou tedy zvítězil FOSSY.. :)



Draugr (draug, islandsky), draugar (st. norština), draugen (mod. norština, svédština, dánština), také známý jako aptrgangr ("ten který opět kráčí") je nemrtvé stvoření z norských a islandských pověstí. Původní norské podoba draugara byla duchovitá, a nejstarší zdroje činí jednoznačný rozdíl mezi suchozemským a mořským draugarem.

Draugar nevznikal nějakým prokletím či spojením s pekelnými silami (narozdíl od většiny ostatních nemrtvých), ale mohl vzniknout zcela náhodně z čerstvě zesnulých. Vše záviselo na tom jak velké pouto ke světu živých stále měli. Bývalo poměrně obvyklé že vikingští velmožové kupříkladu cítili ke svému majetku který zanechali na tomto světě takové pouto, že neodešli do dalšího života ale zůstali a změnili se v draugara. Jiným typickým důvodem k znovuzrození v této nemrtvé podobě mohly být silné citové vazby k živým.

Odtud plyne vikingský zvyk pohřbívat válečníky, náčelníky a hrdiny ve společnosti jejich nejosobnějších a nejcennějších předmětů, jakož i zdánlivě nesmyslný zvyk spálit spolu s mrtvým tělem i nejmilovanější manželku zesnulého.. a i zvyk rozloučit se se zesnulým tak že se pozůstalí v podstatě vzdají osobních vazeb k němu a nadále už "ho nikdy neznali".

Jiné pohřební zvyky které měly chránit před návratem draugarů zahrnovaly například takzvané "dveře mrtvých" - tedy v podstatě otvor ve zdi kterým bylo lůžko/rakev s tělem vynesena z domu, a který byl následně opět zazděn. Tato pověra vycházela z přesvědčení že mrtví se mohou vrátit jen stejnou cestou kterou byli vyneseni. V tomto případě tedy měl nebožtík narazit na neřešitelný problém: kterak se vrátit již neexistujícími dveřmi.

Když se ale nebožtík rozhodl, vrátil se tak jako tak. Vikingské ságy jsou plné zvěstí a příběhů o draugarech. Za všechny uvedu dílo Grettissaga - Ságu o Grettirovi.

Grettir, hrdina veliký, byl odsouzen k životu mimo ochranu zákonů - trest který se prakticky rovnal rozsudku smrti. Jeho nepřátelé ne něj mohli libovolně a beztrestně útočit, a tak podobně. Obsah celé ságy nebudu rozebírat, nicméně obsahuje i pasáž ve které se lidový hrdina Grettir (něco jako islandský Jánošík s Iljou Muromcem a Achillesem dohromady) pustí do křížku s draugarem, a po dlouhém hrdinském boji ho porazí a zažene jej zpět do jeho pohřební mohyly. Poražený draugar ovšem ještě stačí Grettira proklít tak důkladně že Grettir již nikdy nezvětší svou moc a sílu, ať dělá co dělá. Tato kletba se mu nakonec stane osudnou, ale to je už na jiné povídání.

Wikipedia: Draugr

Dneska je venku tak mokro, že mi to nedalo:
Triton:
Triton (správně je i Tritón) byl synem boha moří Poseidóna a mořské bohyně Amphitrite podle řecké mytologie. Byl poslem velkého moře a heroldem své matky. Jeho ramena pokrývaly škeble a mušle, stejně jako jeho otec vládl mocným trojzubcem, podle popisů byla horní polovina jeho těla tělem člověka, zatímco spodní polovinu jeho těla tvořil rybí ocas. Krom trojzubce (který sice nedosahoval síly toho, který vlastnil Poseidón, ale stejně mohl rozbíjet skály) měl Triton k dispozici velikou, zakroucenou lasturu, na kterou dul jako na trubku nebo roh. Pomocí jejího hlasu utišoval nebo naopak zvedal vlny na moři – hlavně proto se těšil úctě a respektu námořníků a obyvatel pobřežních oblastí. Zvuk lastury prý dokázal i obry zahnat na útěk. Svůj čas trávil buď ve zlatém paláci svých rodičů na mořském dně, nebo v Tritonově jezeře v Lybiji. Nebo na cestách po moři, kdy povětšinou jezdil na hřbetě velikého delfína. Triton byl údajně otcem bájné obludy Scylly a pěstounem bohyně Athény.
Tritoni:
Tritoni (Tritóni) byli bohové a bohyně, potomci Tritona. Stejně jako on, i oni měli horní polovinu těla lidskou a spodní rybí (na rozdíl od Poseidóna, který je v naprosté většině popisován jako plně antropomorfní). Byli obojího pohlaví a často doprovázeli bohy a bohyně moří a tvořili část jejich družin. Mluví se o nich také jako o jakémsi protějšku suchozemských satyrů (tady jsou tritoni bráni jako nižší bůžkové výhradně mužského pohlaví) – obdobně jako satyrové a silénové škádlili dryády a říční nymfy, tritoni zlobili najády a nymfy mořské. Tritoni se stali velmi oblíbenými postavami pohádek, pověstí, námětem mnoha uměleckých děl (zejména sochy na fontánách) a jejich jméno nese nejedna loď, restaurace nebo firma.

Černá želva:
Bylo nebylo, žil kdysi císařský princ Xuanwu. Ten nebažil po světské moci, ale po osvícení. V šestnácti letech opustil rodiče a jal se studovati taoismus. Když se dostal do osvíceného stavu, dozvěděl se, že k dosažení skutečné božskosti musí odhodit lidské maso. A protože od narození jedl lidské jídlo, týkalo se toto odhození jeho žaludku a střev, kteréžto vnitřnosti činily Xuanwu lidským.
Za Xuanwu přišel bůh, který mu měl s očistou pomoci, a změnil jeho lidské vnitřnosti v božské tělo. Z odhozeného žaludku se stala želva, z odhozených střev had. A jako v mnoha jiných případech, když zvířata během doby získala znalosti a vědomí, stala se démony. Tito démoni počali terorizovat lidi v širokém okolí.
Xuanwu se dozvěděl o jejich řádění a – nyní již jako božská bytost – se jim vydal čelit. Doslova a do písmene se utkal s démony své minulosti a porazil je. Had i želva tehdy ukázali lítost. Xuanwu je ve své moudrosti ušetřil a oba přijal jako své žáky a služebníky. Učinil z nich „Želvího generála“ a „Hadího generála“ a oba mu stáli po boku, pomáhali mu s jeho vlastními úkoly a napravovali své zlé činy.

Černá želva je jedním ze čtyř symbolů čínských konstelací. Želva i had reprezentují podle čínských tradic dlouhověkost a moudrost, symboly želvy jsou jedněmi z nejctihodnějších symbolů. Černá želva je někdy zvána „Černý válečník Severu“, a je spojována se severem a obdobím zimy. U Číňanů je známa jako Xuanwu, u Japonců jako Genbu, Huyền Vũ ve Vietnamu a Hyeonmu u Korejců.
Samotný zvykový překlad “Černá želva” je do jisté míry špatně, jelikož zahrnuje oba učedníky, želvu i hada. Obvyklé zobrazení je had ovíjející se kolem želvy. Xuanwu vystupuje i v klasické Cestě na západ.