Černá želva:
Bylo nebylo, žil kdysi císařský princ Xuanwu. Ten nebažil po světské moci, ale po osvícení. V šestnácti letech opustil rodiče a jal se studovati taoismus. Když se dostal do osvíceného stavu, dozvěděl se, že k dosažení skutečné božskosti musí odhodit lidské maso. A protože od narození jedl lidské jídlo, týkalo se toto odhození jeho žaludku a střev, kteréžto vnitřnosti činily Xuanwu lidským.
Za Xuanwu přišel bůh, který mu měl s očistou pomoci, a změnil jeho lidské vnitřnosti v božské tělo. Z odhozeného žaludku se stala želva, z odhozených střev had. A jako v mnoha jiných případech, když zvířata během doby získala znalosti a vědomí, stala se démony. Tito démoni počali terorizovat lidi v širokém okolí.
Xuanwu se dozvěděl o jejich řádění a – nyní již jako božská bytost – se jim vydal čelit. Doslova a do písmene se utkal s démony své minulosti a porazil je. Had i želva tehdy ukázali lítost. Xuanwu je ve své moudrosti ušetřil a oba přijal jako své žáky a služebníky. Učinil z nich „Želvího generála“ a „Hadího generála“ a oba mu stáli po boku, pomáhali mu s jeho vlastními úkoly a napravovali své zlé činy.

Černá želva je jedním ze čtyř symbolů čínských konstelací. Želva i had reprezentují podle čínských tradic dlouhověkost a moudrost, symboly želvy jsou jedněmi z nejctihodnějších symbolů. Černá želva je někdy zvána „Černý válečník Severu“, a je spojována se severem a obdobím zimy. U Číňanů je známa jako Xuanwu, u Japonců jako Genbu, Huyền Vũ ve Vietnamu a Hyeonmu u Korejců.
Samotný zvykový překlad “Černá želva” je do jisté míry špatně, jelikož zahrnuje oba učedníky, želvu i hada. Obvyklé zobrazení je had ovíjející se kolem želvy. Xuanwu vystupuje i v klasické Cestě na západ.

Hele, to mi zní podezřele asijsky.. čínsky, řekl bych. Myslím že si nevzpomenu na jména těch osob, ale dere se mi na mysl čínské dílko Tianweng (Tázání nebes). A nechci pokoušet Google, to by nebylo fér. :)

KADZE: Joo.

Japonská monstra, za dne k nerozeznání od obyčejných lidí. V noci uloží svá těla na bezpečné místo, jejich hlavy se oddělí a odletí na lov. Proto jsou v noci - během lovu - zranitelní. Hlava nemá končetiny a její nejsilnější zbraní je strach, který vyvolá, často i pomocí křiku. Potom se přiblíží a kouše. Navíc se hlava musí do svítání spojit s tělem. Pokud se jakkoliv podaří (nehybné a bezmocné) tělo ukrýt nebo dokonce zničit, ale stačí i zavří hlavu, aby se k němu nedostala (například do sudu), upír zemře. Jediným poznávacím znamením bývá rýha, červená linka nebo řada mystických symbolů v místě, kde se hlava odděluje od těla (není tomu ale vždy tak) - to se však dá zakrýt šperky, šály, šátky nebo jiným oblečením.
Nejedná se o jediný případ létajících hlav napadajících lidi. Obdobné (a občas zaměňované) monstrum, je rokuro-kubi, kterému se však hlava neodděluje od těla, ale protahuje se jim krk (do opravdu neuvěřitelných délek, žirafa by záviděla). Malajsie zase zná upíra zvaného penanggalan, kdy s sebou ovšem poletující hlava bere i vnitřnosti (brrr). Penanggalan (vždy ženská hlava) není klasický nemrtvý, ale člověk zneužívající černou magii (nabo jiné nadpřirozené prostředky, jako třeba dohodu s démony).