Dneska je venku tak mokro, že mi to nedalo:
Triton:
Triton (správně je i Tritón) byl synem boha moří Poseidóna a mořské bohyně Amphitrite podle řecké mytologie. Byl poslem velkého moře a heroldem své matky. Jeho ramena pokrývaly škeble a mušle, stejně jako jeho otec vládl mocným trojzubcem, podle popisů byla horní polovina jeho těla tělem člověka, zatímco spodní polovinu jeho těla tvořil rybí ocas. Krom trojzubce (který sice nedosahoval síly toho, který vlastnil Poseidón, ale stejně mohl rozbíjet skály) měl Triton k dispozici velikou, zakroucenou lasturu, na kterou dul jako na trubku nebo roh. Pomocí jejího hlasu utišoval nebo naopak zvedal vlny na moři – hlavně proto se těšil úctě a respektu námořníků a obyvatel pobřežních oblastí. Zvuk lastury prý dokázal i obry zahnat na útěk. Svůj čas trávil buď ve zlatém paláci svých rodičů na mořském dně, nebo v Tritonově jezeře v Lybiji. Nebo na cestách po moři, kdy povětšinou jezdil na hřbetě velikého delfína. Triton byl údajně otcem bájné obludy Scylly a pěstounem bohyně Athény.
Tritoni:
Tritoni (Tritóni) byli bohové a bohyně, potomci Tritona. Stejně jako on, i oni měli horní polovinu těla lidskou a spodní rybí (na rozdíl od Poseidóna, který je v naprosté většině popisován jako plně antropomorfní). Byli obojího pohlaví a často doprovázeli bohy a bohyně moří a tvořili část jejich družin. Mluví se o nich také jako o jakémsi protějšku suchozemských satyrů (tady jsou tritoni bráni jako nižší bůžkové výhradně mužského pohlaví) – obdobně jako satyrové a silénové škádlili dryády a říční nymfy, tritoni zlobili najády a nymfy mořské. Tritoni se stali velmi oblíbenými postavami pohádek, pověstí, námětem mnoha uměleckých děl (zejména sochy na fontánách) a jejich jméno nese nejedna loď, restaurace nebo firma.

Černá želva:
Bylo nebylo, žil kdysi císařský princ Xuanwu. Ten nebažil po světské moci, ale po osvícení. V šestnácti letech opustil rodiče a jal se studovati taoismus. Když se dostal do osvíceného stavu, dozvěděl se, že k dosažení skutečné božskosti musí odhodit lidské maso. A protože od narození jedl lidské jídlo, týkalo se toto odhození jeho žaludku a střev, kteréžto vnitřnosti činily Xuanwu lidským.
Za Xuanwu přišel bůh, který mu měl s očistou pomoci, a změnil jeho lidské vnitřnosti v božské tělo. Z odhozeného žaludku se stala želva, z odhozených střev had. A jako v mnoha jiných případech, když zvířata během doby získala znalosti a vědomí, stala se démony. Tito démoni počali terorizovat lidi v širokém okolí.
Xuanwu se dozvěděl o jejich řádění a – nyní již jako božská bytost – se jim vydal čelit. Doslova a do písmene se utkal s démony své minulosti a porazil je. Had i želva tehdy ukázali lítost. Xuanwu je ve své moudrosti ušetřil a oba přijal jako své žáky a služebníky. Učinil z nich „Želvího generála“ a „Hadího generála“ a oba mu stáli po boku, pomáhali mu s jeho vlastními úkoly a napravovali své zlé činy.

Černá želva je jedním ze čtyř symbolů čínských konstelací. Želva i had reprezentují podle čínských tradic dlouhověkost a moudrost, symboly želvy jsou jedněmi z nejctihodnějších symbolů. Černá želva je někdy zvána „Černý válečník Severu“, a je spojována se severem a obdobím zimy. U Číňanů je známa jako Xuanwu, u Japonců jako Genbu, Huyền Vũ ve Vietnamu a Hyeonmu u Korejců.
Samotný zvykový překlad “Černá želva” je do jisté míry špatně, jelikož zahrnuje oba učedníky, želvu i hada. Obvyklé zobrazení je had ovíjející se kolem želvy. Xuanwu vystupuje i v klasické Cestě na západ.

Hele, to mi zní podezřele asijsky.. čínsky, řekl bych. Myslím že si nevzpomenu na jména těch osob, ale dere se mi na mysl čínské dílko Tianweng (Tázání nebes). A nechci pokoušet Google, to by nebylo fér. :)

KADZE: Joo.

Japonská monstra, za dne k nerozeznání od obyčejných lidí. V noci uloží svá těla na bezpečné místo, jejich hlavy se oddělí a odletí na lov. Proto jsou v noci - během lovu - zranitelní. Hlava nemá končetiny a její nejsilnější zbraní je strach, který vyvolá, často i pomocí křiku. Potom se přiblíží a kouše. Navíc se hlava musí do svítání spojit s tělem. Pokud se jakkoliv podaří (nehybné a bezmocné) tělo ukrýt nebo dokonce zničit, ale stačí i zavří hlavu, aby se k němu nedostala (například do sudu), upír zemře. Jediným poznávacím znamením bývá rýha, červená linka nebo řada mystických symbolů v místě, kde se hlava odděluje od těla (není tomu ale vždy tak) - to se však dá zakrýt šperky, šály, šátky nebo jiným oblečením.
Nejedná se o jediný případ létajících hlav napadajících lidi. Obdobné (a občas zaměňované) monstrum, je rokuro-kubi, kterému se však hlava neodděluje od těla, ale protahuje se jim krk (do opravdu neuvěřitelných délek, žirafa by záviděla). Malajsie zase zná upíra zvaného penanggalan, kdy s sebou ovšem poletující hlava bere i vnitřnosti (brrr). Penanggalan (vždy ženská hlava) není klasický nemrtvý, ale člověk zneužívající černou magii (nabo jiné nadpřirozené prostředky, jako třeba dohodu s démony).