Dnes bych se rád podíval na zoubek dalšímu z nespočetných bohů. Takže prosím, seznamte se:

Ogmios:

Ogmios je keltským bohem výmluvnosti a výřečnosti. Zejména jej uctívali Galové v době Římského dobývání Francie. Ogmios vypadal jako věkovitá verze Herkula – starý, tmavý, ale statný muž oděný do lví kůže, s lukem v jedné a kyjem v druhé ruce. Podle ketlské víry s sebou věk nese moudrost a nadpřirozené bytosti s tmavou kůží jsou velmi mocné, luk a šípy potom znázorňují rychlost a ostrost myšlenky. Nejdůležitějším prvkem v popisu tohoto boha jsou ale zlaté řetízky, ukotvené v jeho probodaném jazyce, a vedoucí přes jeho smějící se ústa k uším zástupu mladých mužů, kteří boha dobrovolně následují. Je zjevné, že muži následují boha dobrovolně a že touží po jeho blízkosti – tento aspekt je znázorněním obrovské síly slov, schopné měnit a ovlivňovat myšlenku mužů tak, aby jej následovali až na konec světa. Ogmius vládne silou slova, které může povzbuzovat, vést, ale i proklínat. Je také průvodcem duší do podsvětí.
Ogmios býval velmi mocným bohem, jelikož Galové si velmi vážili slov a lidí, kteří se slovy dovedli zacházet. Vypravěč nebo básník, bard nebo zaříkávač – všichni se těšili obrovské úctě. Mimo jiné je potřeba si uvědomit, že podle druidského učení bylo psané slovo zkorumpované, veškerá moudrost, tradice a historie se zachovávaly ústně, veškerá zaříkání a zaklínadla se učila zpaměti (a pro jejich správnou funkci nebyla důležitá jen správná slova, ale i jejich správné odrecitování - intonace, rytmus, hlasitost,…), takže bůh slova patřil k těm nejmocnějším a lidé, které požehnal darem vlády nad jazykem, patřili k nejctihodnějším.
Když Římská říše dobyla Galii, zmizeli Galové. A s nimi zmizel i Ogmios. Nicméně Irové dále uctívali Ogmu, který je mu natolik podobný, že by se mohlo jednat o stejné božstvo.
Ogmios je občas srovnáván s Hermem, který plnil obdobné funkce (mimo jiné) v Řecku. I Hermes byl bohem výřečnosti, i Hermes prý byl průvodcem duší do podsvětí. Ale ve srovnání Hermes ztrácel a byl jen slabým bohem.

KID_MCHUTT: Mně taky ne.. ale měl jsem takové podezření, takže jsem zkonzultoval příslušné zdroje. :)

http://www.maryjones.us/ctexts/t30.html

SYLVAEN: není to Annwfnina kořist?

FOSSY:
Ceridwen a Taliesin:

Ceridwen byla keltskou čarodějkou, a právě jako matka Taliesina získal největší známost.
Ceridwen porodila Morfrana, jenž však byl neuvěřitelně ošklivý. Čarodějka mu chtěla ohyzdnost nahradit. Připravila kouzelný lektvar, který měl po ukončení přípravy obsahovat veškeré vědění a moudrost světa. Lektvar bylo potřeba vařit rok a den. Na kotlík dohlížel slepec Morda a chlapec Gwion míchal. Ale během míchání chlapci na ruku vystříkly právě ty tři kapky, které měly z lektvaru zůstat pro Morfrana. Ruka chlapce zabolela a on mimoděk lektvar olízl.
Veškeré vědění světa se stalo věděním chlapce. Pochopil, že jeho život je v sázce a dal se na útěk. Díky svému vědění dokázal měnit podobu. Ceridwen to však uměla také. Gwion se změnil v zajíce, Ceridwen jej pronásledovala jako lovecký pes. Chlapec se změnil v rybu, čarodějka ve vydru. Nakonec se pokusil ukrýt jako zrnko obilí, a Ceridwen ho sezobla jako sokol.
Po obvyklých devíti měsících Ceridwen Gwiona opět porodila. Místo, aby ho na místě zabila, poslala ho po proudu řeky (v koši, případně v koženém pytli). proud dítě donesl k princi Elphinovi (Elffinovi), a ten jej donesl do svého paláce a dal mu jméno Taliesin (Taliessin). Když vyrostl, stal se princovým dvorním pěvcem, básníkem a prorokem.

FOSSY: What shall we do with the drunken Galliard, What shall we do with the drunken Galliard, What shall we do with the drunken Galliard, So early in the mornin', For he's a jolly good fellow, he's a jolly good fellow, he's a jolly good fellow.. And has a Whiskey in the jar.

Tak já slibuju že na keltské mýty nebudu reagovat. ;)

A v předvánočním čase dám jednu starou řeckou legendu se šťastným koncem:

Galateia:

Za dávných časů žil talentovaný mladý sochař jménem Pygmalión. Ačkoliv toužil po lásce a nechtěl dál trávit svůj život nadaného umělce v osamění, štěstí se na něj ne a ne usmát. Uctíval bohyni lásky Afrodité, ale jemu samotnému se láska vyhýbala. Nemohl najít dívku, která by jej zaujala a získala si jeho srdce.
Na pokraji zoufalství se Pygmalión odhodlal k činu. Pořídil kus té nejušlechtilejší slonoviny a mnoho dní strávil opatrnou, pečlivou prací. Jeho neobvyklá zručnost tvarovala neživou a chladnou slonovinu do podoby nejkrásnější dívky. Konečně byl hotov. Stvořil dívku, které by dokázal dát své srdce, a pojmenoval ji Galateia. Ale ouha. Přes veškerou svou krásu dívka zůstavala chladnou a neživou slonovinou, pohou sochou.
Nešťastný sochař vyčerpaně ulehl na lůžko a tvrdě usnul, hluboko ponořený do svého neštěstí. A tehdy se nad ním jeho patronka, krásná Afrodité, slitovala. Využila své moci a dotkla se nádherné slonovinové sochy.
Neznámý lehký dotek na čele Pygmalióna pomalu probudil z jeho spánku. Nevěřil svým očím. Jeho rozpálené čelo hladila drobná dlaň, zatímco druhá svírala jeho ruku. Skláněla se nad ním jeho Galateia, s pletí stále hladkou a bledou jako nejušlechtileší slonovina, avšak vlahá, hřející a živá. A tehdy Pygmalión našel v náručí své krásné Galateii štěstí a lásku, díky svému úsilí a přízni své bohyně.