FOSSY: tak hydru zabil Herakles v rámci jedné ze zkoušek (a nějak celkem zblízka, když jí utínal hlavy :o)) a chiméru sejmul ten... no... Bellocosi (nekamenovat :)), ale ten pokud vím taky figuroval v dalších legendách (třeba v té, jak se ve své pýše pokusil vzlétnout na Olymp na Pegasovi a následně byl sesmažen).

REINITA: Zkus to rozvést, stopa by byla :)

FOSSY: hm, napadá mě jen hydra a chiméra, ale obě mi připadají příliš epizodní v životě svých přemožitelů.

SYLVAEN: Abych uvedl na pravou míru a zbytečně neuváděl v omyl ohledně toho co je a co není legenda.. :) Rocancourta jsem tu sepsal proto že jsem mezi ním a Fossyho analýzou "zbojnických legend" našel mnoho podobností. Chtěl jsem tím poukázat na našeho současníka který svými činy má na to aby se zařadil do galerie "zbojníků, odbojníků a lupičů gentlemanů". Ale až tak za padesát či sto let.

Ostatně Juru Jánošíka v jeho době lidé vnímali asi taky výrazně jinak než jako hrdinu.. :)

Tak, k hádání pro změnu něco trochu klasičtějšího:

Okřídlený kůň ... se vyskytuje v různých mýtech. V jednom mýtu jej ale hrdina ... využije přímo jako prostředek likvidaci nebezpečné ... Jen vysoko ve vzduchu se totiž mohl vyhnout jejími jedu a ohni. Ani ona nebezpečná ..., ani hrdina ... se nevyskutují prakticky nikde jinde, než v legendě o jejich vzájemném boji. A nápověda nakonec: Jméno oné nebezpečné je dodnes hojě užíváno v přeneseném smyslu.

A u těch Jánošíků a podobných ještě zůstanu při této následující legendě.

Ve francouzském Honfleur se dne 16. července 1967 narodil človíček. Skutečné okolnosti jeho dětství jsou veřejnosti zastřeny tajemstvím, ale sám uvádí že jeho matka byla prostitutka a alkoholička která odložila svého syna (tedy jeho) do sirotčince když mu bylo pět let.

Ze sirotčince chlapec nakonec utekl do Paříže, a protože měl k jídlu tak nanejvýš chleba tlustě mazaný vrstvou dalšího chleba, začal vykutálený mladík své řemeslo. Jeho prvním počinem bylo, že zfalšoval vlastnický list na nemovitost (kterou nevlastnil), a tu prodal za 1.4 milionu dolarů.

S těmito penězi odjel do Spojených Států Amerických, kde používal několik tuctů jmen a falešných identit. Získával si důvěru mocných a bohatých tím že je přesvědčil že je sám nechutně bohat protože za jejich opulentní večeře platil v hotovosti a jinak rozhazoval. Pak je přiměl aby investovali do jeho podniků. Svou identitu přizpůsoboval tomu co v daném prostředí "mělo šmrnc". V Los Angeles byl filmovým producentem, bývalým boxerským šampionem, nebo investičním kapitalistou. Tu a tam mezi řečí upustil nějaké jméjno, například "jeho matka, Sophie Lauren..." nebo "jeho strýčkové Dino de Laurentis a Oscar de la Renta...". Oženil se s Playmate Piou Reyesovou a měl s ní syna kterého skromně pojmenoval Zeus. Nějakou dobu žil s Mickey Rourkem, a přesvědčil Jean Claude Van Damma aby investoval do natáčení jeho dalšího filmu.

I když byl ženatý s Piou Reyesovou, nebránilo mu to aby půl roku nesdílel domácnost a lože s další modelkou Playboye, Rhondou Rydellovou. Rhonda netušila že je její milenec ženatý, později tvrdila že ji přesvědčil že je příslušníkem francouzské šlechty, konkrétně synem jakési vévodkyně.

V roce 1997 mu do hotelového apartmá vpadla policie a prohledala jej. O rok později byl zatčen za účast na přestřelce. Vykoupil se kaucí. V roce 1999 byl osvobozen od obvinění z padělání cestovních dokladů poté, co uplatil pracovníky americké státní správy aby obdržel dokumenty na falešné jméno. V roce 2000 byl zatčen v Hamptons za nezaplacení hotelového účtu. Účet obratem uhradil a složil kauci. V dubnu 2001 byl i se svou ženou Piou zatčen za podvod na postarším manželském páru. Reyesová bylo propuštěna na svobodu poté co přesvědčila vyšetřující orgány že o podvodu neměla tušení, a nevěděla ani o dalších podvodných aktivitách svého muže.

V následujícíh letech žil úspěšný podvodník v Kanadě kde sepisoval paměti v nichž si ze svých obětí utahoval. V roce 2002 byl předvolán do New Yorku kde čelil žalobě za krádeže, podvody, pašování, a úplatkářství v případě devatenácti svých obětí. Byl odsouzen k zaplacení náhrady ve výši 1.2 milionu dolarů, pokutě 9 milionů dolarů, a odsouzen na pět let pobytu ve státní věznici.

Od té doby poskytl množství rozhovorů pro různá média, a v jistých kruzích je notoricky známou a nenáviděnou postavou. Přesto je pro řadového člověka živoucím důkazem toho jak snadné je napálit ty kteří si ve své moci a bohatství jsou tak naivně jistí svou nedotknutelností.

Jeho jméno zní Christophe Thierry Rocancourt.

Mně bylo třeba postrčit směrem na námořnictvo a Británii, pak už to šlo.

Jen pro úplnost, Sylvaen, který vztáhl embargo na ostrovní legendy i na tuto hádanku, odhalil totožnost sira F. Drakea během necelých sedmi minut :)))

FJERTIL: No vida! :)))

FOSSY: Že by sám sir Francis Drake?

No tak, to jen jediný člověk slyšel o Pirátu Jejího Veličenstva?

A ještě jedna hádanka na pána, který byl skutečnou legendou a hrdinou (zejména pro svůj lid) a zároveň děsivým postrachem (zejména pro nepřátele). Působil v oblasti, kde vládla obrovská mezinárodní rivalita na hranici otevřené války, která občas v otevřenou válku i přecházela. Nejenže slavil vojenské úspěchy, ale podílel se na určování politiky a směru snad největšího impéria své doby. Zemřel na úplavici ve věku nějakých 56 let po úspěšném životě, ve kterém se proslavil jako nelítostný, ale brilantní taktit a stratég, vybudoval si pověst, která přetrvala i staletí po jeho smrti. Odvážil se tam, kam se jiní báli. Zpochybnil svrchovanou nadvládu velmoci nad celým kontinentem (vlastně dvěma). Bojoval za víru, za vlast, za bohatství a slávu, a za svou královnu…
A kdopak to byl?
Samozřejmě případné další informace jsou vítány jako příjemný bonus X)

Tak, a abychom doplnili řadu spravedlivých zbojníků se sklonem k charitě. Tady je

Juraj Jánošík:

Podobně jako většina ostatních loupežníků s motivem „bohatým bral, chudým dával“ je i Jánošíkův příběh jedním z těch modernějších. Stejně jako u dříve zmiňovaných „Robinů Hoodů“ z celého světa se dá vysledovat osoba, která se stala vzorem a předlohou pověsti. A stejně jako v ostatních případech je i tady „historická“ verze suchopárná a nijak výjimečně zajímavá: v lednu 1688 se narodil do rodiny bohatého sedláka v Terchové syn Jura, v patnácti byl odveden a bojoval v odboji proti Habsburkům, později se naopak stal vojákem císařské posádky v Bytčanském zámku, a když roku 1711 opustil armádu, dal se dohromady s Tomášem Uhorčíkem (jemuž dříve pomohl z vězení) a dal se na zboj, dokud nebyl roku 1713 chycen a popraven. Poprvé byl vlastně chycen už roku 1712, i s Uhorčíkem, ale podplatili stráž a utekli. Roku 1713 byl chycen podruhé v krčmě v Klenovci, kde Uhorčík pod jménem Martin Mravec dělal krčmáře. Jako vůdce banditů byl Jánošík odsouzen k smrti za loupeže a vraždy, i když údajně sám nikoho nezabil. Cesty byly bezpečnější a lidé ze širokého okolí si nejspíš oddechli.
Jenže tomu chybí ta správná poezie. Ne že by Jánošíkův krátký život byl nudný, ale zase to není tak úplně legenda, která dokonce přesáhla hranice Slovenska. Legenda vypráví, jak Juraj, ačkoliv nejmladší, brzy stal se vůdcem skupiny zbojníků, kterým původně velel právě Uhorčík. Přepadali kupce a vrchnost, vykrádali kostely. Odtud slavné: „Aĺebo život, aĺebo peniaze!“. Podle pověstí byl jejich rajónem nejen lesnatý kraj mezi Žilinou a Liptovským Mikulášem, ale stolice Trenčínská, Oravská, Liptovská a Gemersko-Malohotská, dále pak Slezsko, Morava a dokonce i Polsko. Dokonce i Alois Jirásek zařadil bratra slováka do Starých pověstí Českých: „V ten smutný čas bývalo živo na Králově holi a kolem kamenného stolu sedala družina se svým náčelníkem. Nebyl to však král, ale horní chlapec jánošík z Ťarchové v Hornotřenčínsku a s ním kamarátstvo,jedenácte dobrých chlapců ve vybíjených širákách, v zelených košilkách, v bílých soukenných nohavicích, se širokými opasky, v krpcích:Surovec, Adamčík, Hrajnoha, Potúčik, Garaj, Uhorčík, Tarko, Mucha, Ďurica, Michalčík a gajdoš, chytrý Ilčík.“ Léta po smrti slavného zbojníka se z něj stal hrdina. Fantazie lidí a spisovatelů z něj udělala romantickou postavu, statečného rebela proti vrchnosti, který se zastával chudých a dával jim část lupu. Ze stejného zdroje pochází i povesti o jeho vílím opasku, který dělal Jánošíka nezranitelným, a kouzelné valašce, se kterou nikdy nemohl být poražen, o boji proti divokým Turkům, o zradě Ilčíka, která předcházela jeho druhému zatčení, o babici, která junákovi nasypala pod nohy hrách, aby jej četníci vůbec polapili, o tom, že zamlada studoval Jurko na kněze, a dokonce i jeho popravu změnily pověsti z prostého oběšení na pověšení na hák za žebro. I jeho zbojníci byli v pověstech statečnější, rozvernější, „dobří hoši“. Podle legend je kdesi v lesích Malé Fatry ukryt Jánošíkův zlatý poklad – dodnes. Legendární Jánošík nebyl lupič, ale mstitel – vracel vrchnosti veškeré utrpení, které způsobila jeho lidu. Asi největších změn doznaly v lidové tvořivosti poslední chvilky slavného zbojníka. Po okázalém soudním jednání s hojným mučením byl junák doveden pod šibenici v Liptovskom Mikuláši. Jak kázal zvyk, optali se ho na poslední přání. A říká se, že Jánošík si přál svou valašku „samorubajku“ – to mu ale splnit nechtěli. Ani druhé přání, košilu „ukrývajku“, mu nechtěli vyplnit. A ani třetí, jeho opasek, „co dával sílu za sto chlapů a odrážel kulky a šavle“ mu nesplnili. Dovolili mu rozloučit se s jeho milou. Dovolili mu zatancovat zbojnický tanec, i když jen s těžkými okovy na nohou – devětkrát prý obtancoval šibenici, a po desáté tak vyskočil, že se sám na hák zavěsil. A tehdy si řekl o tři funty tabáku a svoji dýmku. Jánošík na šibenici podle vyprávění ještě tři dny dýmal a pokuřoval, a pak dorazil posel s milostí od císaře. Žel, Jánošíkovi už zbývala jen poslední jiskřička života, se kterou zvolal: „Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjezte!“ a skonal. Dodnes je Jánošík největší slovenskou legendou, valašským Robinem Hoodem a také četným námětem knih, pověstí a vyprávění, i filmů.

Tak, v příspěvku Robin Hood padla zmínka o dalších lidových hrdinech podobného ražení. Pohotově tu přistál Ondráš a letmo zaznělo jméno Jánošík. Takže tady prosím předkládám krátké vizitky několika dalších chlapíků, kteří podnikali ve zhruba stejné oblasti.
Kobus (Jacobus?) van der Schlossen je hrdina holandských lidových příběhů konce sedmnáctého století. Sloužil jako voják, a když válčení nechalo Holandsko ve zmatku a v zármutku nad padlými vojáky, postavil se do čela bývalých vojáků a staj se zbojníkem. Jako Robin se i Kobus ukrýval v lese, jen ten les se jmenoval jinak – Slabroek. Ačkoliv prý prodal duší ďáblu, aby získal kouzelné schopnosti (jednou nemohl uniknout pře pronásledovateli, takže nakonec skočil do jezírka a změnil se v leknín, aby se ukryl), fungoval v legendách podobně jako slavnější Robin Hood, zejména proslul ochranou vdov (kterých tehdy bylo nadbytek) před chamtivou vrchností. Nakonec byl ale stejně polapen, uvězněn na hradě Ravenstein, a roku 1695 popraven.
Dalším lidovým hrdinou je Iancu Jianu, valašský hajduk. Přestože se roku 1787 narodil do bohaté šlechtické rodiny, rozhodl pro život zbojníka. Jako takový byl poprvé zmíněn roku 1812. Údajně se to stalo kvůli neoblomnému výběrčímu daní, kterého Iancu nakonec zabil. Iancu shromáždil skupinu zhruba dvou tuctů zbojníků, s nimiž řádil po celém Rumunsku. Netrvalo dlouho, a po pár měsících byl Iancu zatčen. Díky vlivu příbuzných a kauci, kterou zaplatil jeho starší bratr jako náhradu za jeho zločiny, dostal Iancu milost. A ačkoliv mu vévoda hrozil pověšením, pokud bude pokračovat v dráze psance, Iancu se vrátil ke své bandě i ke starým způsobům. Podruhé byl chycen roku 1817. Tehdy ho před popravou zachránil jen starý zvyk: Pokud se najde mladá žena, která by si odsouzence vzala, dostane odsouzenec milost. A taková dívna se našla. Iancu se oženil a usadil. Nakonec se přidal k Valašské revoluci, užil si několik měsíců jako zajtec paši Mehmeda Selima, a bez dalších zvláště významných činů zemřel roku 1842.
Dalším psance a lidovým hrdinnou je australský Ir – potomek irského vystěhovalce v Austrálii. V té době docela běžné, jelikož austrálie sloužila Britskému Impériu coby trestanecká kolonie. Nekterými byl Edward „Ned“ Kelly považován za revolucionáře, který vede odboj proti vládnoucím britským tyranům, a shání peníze na financování hnutí odporu, podobně jako kdysi Robin Hood. Pro jiné byl chladnokrevným vrahem policistů (roku 1878 zabil tři, když ho pronásledovali v buši), sprostým zlodějem koní a dobytka, silničním a bankovním lupičem. Narodil se roku 1855, poprvé se dostal do křížku se zákonem roku 1869 (a rovnou nastoupil cestu ke slávě), do roku 1877 byl několikrát zatčen a odpracoval si několik měsíců nucených prací. Roku 1878 přišlo (značně pochybné) obvinění z postřelení konstábla Fitzpatricka,který se prý přišel ke Kellyům domů vyptávat na krádeže dobytka. Přes nedostatek důkazů a pochybnosti odsoudil soudce Neda Kellyho k 15 letům za pokus o vraždu(!). Ned nevěřil, že by policie přijala jejich verzi příběhu a dal se s přáteli na útěk. Došlo k přestřelce a zemřeli tři policisté. Ned Kelly se stal psancem a na jeho hlavu byla vypsána vysoká odměna. Téhož roku Kelly s přáteli vykradl první banku. Roku 1879 policie pozatýkala všechny jeho přátele a sympatizanty a bez obvinění je držela uvězněné po tři měsíce. Roku 1880 přijel Kelly se třemi přáteli (Kellyho gang) do Glerowanu. Byli vybaveni podomácku vyrobeným plátovým prněným, dostatečně silným, aby odolalo střelbě. Po neúspěšném pokusu o vykolejení vlaku se gang, usazení v místním hotelu, dostal do přestřelky s policií. Členové Kellyho gangu v přestřelce zahynuli, Kelly sám utrpěl mnohočetná poranění nohou, pravé ruky a boku. Byl postaven před soud a roku 1880 oběšen. Říká se, že na petici za jeho omilostnění se sešlo přes 30 000 podpisů.
Ukrajinský Robin Hood se jmenoval Ustym Yakymovych Karmaliuk. Narodil se roku 1787 a asi nejvýraznějším rysem jeho kariéry jsou útěky. Znovu a znovu byl zatýkán a posílán na Krym, na Sibiř nebo kamkoliv, aby vykonával nucené práce. Ale Ustym, který se narodil jako nevolník, byl od mládí rebel a zůstal jím až do smrti. Když ho zajali, utekl. Jakmile utekl, organizoval bandy, které přepadaly obchodníky a majetné feudály, a lup poté rozdávaly meziutlačovanou chudinu. Ustym nedělal rozdíl mezi menšinami, jeho podpory se dostávalo židům, stejně jako polákům. Na oplátku měl on sám opravdu masovou podporu lidu. Vstoupil s vládou do regulerní války – kvůli jeho nájezdům na boháče byli do oblastí umisťovány velké vojenské jednotky, se ktarými se pravidelně utkával. Roku 1835 se carským jednotkám podařilo obklíčit Ustyma s několika věrnými na ukrajinském statku. V následném boji byl ukrajinský Robin Hood ve věku 48 let zastřelen polským šlechticem Rutkovskym, který sotal od Cara za svůj čin vyznamenání. Podle legend byl Ustym nezranitelný kulkami, a jediná věc ho mohla zabít – olověný knoflík od šatů, kterým byl i zabit.
Dokonce i Japonské ostrovy mají svého lidového hrdinu, který se vzdáleně podobá sherwoodskému zbojníkovi. Je jím Nezumi Kozó, což je spíše přezdívka (krysí chlapec), než jméno – to znělo Nakamura Jirokichi. Roku 1822 byl chycen, byl mu vytetován cejch zlodějě a byl vyhnán z Eda (dnešní Tokyo). Podruhé byl zatčen roku 1831. Byl obviněn z vloupání do více než stovky samurajských domů a krádeže více než 30 000 ryó (zlatých mincí). Byl veřejně předváděn a sťat. Jeho původní náhrobní kámen byl velmi záhy rozebrán, protože každý chtěl mít kousek (jako talisman pro štěstí). Jelikož veřejně zneuctil a zesměšnil mnoho daimyo (léních pánů) a protože při zatčení u sebe neměl skoro žádné peníze (což vedlo k přesvědčení, že nakradený majetek rozdal mezi chudé a potřebné), stal se Nezumi Kozó posmrtně oblíbeným lidovým hrdinou. Říká se, že před svým zatčením poskytl své ženě rozvodové doklady, čímž jí ochránil před svým vlastním osudem – manželka by s ním jinak musela sdílet jeho trest.
Kayamkulam Kochunni byl oddaným muslimem, který vyrůstal v chudobě. Právě kvůli tomu, že se na vlastní kůži přesvědčil, jaká utrpení přináší bída, získal postupně silnou averzi vůči boháčům, lichvářům a lakomcům všeho druhu. Stal se proto silničním lupičem, působícím v oblasti Travancore v Indii. Podle legendy okrádal jen bohaté, zatímco chudým naopak přenechával bohatý díl své kořisti. Ani podobnost s proslulým zbojníkem ho však neuchránila vězení v Poojapuru, kde roku 1859 zemřel.

SYLVAEN: OK.
Sice to asi neodpovídá úplně mojí představě lidového hrdiny, ale předsudky stranou - bude to asi jen tím, že mu do toho chybí pár set let :)
Opravdu pěkný příběh :) Díky, žes nás seznámil :)

FOSSY: Na základě skutečných událostí, výpovědí víc než tisícovky těch kteří pobyt v těch lágrech přežili, a na základě historických záznamů.

Tadashi Iki je samozřejmě smyšlená postava, ale nese v sobě prvky skutečných osob, a účastní se historicky skutečných událostí.

SYLVAEN: Dohledává mi to jen odkazy na film (kde se mluví o 11 letech v sovětském pracovním táboře) :(

Na zákaldě čeho je psaná ta kniha?

SYLVAEN: Koho ten příběh zaujal, může si jej přečíst v historické knize "Fumō Chitai" (Pásmo smrti, doslova "Pustá oblast") do autora Toyoko Yamasakiho. Název odkazuje k několikametrovému pásmu kolem plotu vězeňských lágrů, pravidelně posypávanému popelem a solí.

Bohužel tato kniha nikdy nevyšla v českém překladu.. takže kdo má zájem, musí ji najít v anglické verzi "Barren Zone"