Tak, a abychom doplnili řadu spravedlivých zbojníků se sklonem k charitě. Tady je
Juraj Jánošík:
Podobně jako většina ostatních loupežníků s motivem „bohatým bral, chudým dával“ je i Jánošíkův příběh jedním z těch modernějších. Stejně jako u dříve zmiňovaných „Robinů Hoodů“ z celého světa se dá vysledovat osoba, která se stala vzorem a předlohou pověsti. A stejně jako v ostatních případech je i tady „historická“ verze suchopárná a nijak výjimečně zajímavá: v lednu 1688 se narodil do rodiny bohatého sedláka v Terchové syn Jura, v patnácti byl odveden a bojoval v odboji proti Habsburkům, později se naopak stal vojákem císařské posádky v Bytčanském zámku, a když roku 1711 opustil armádu, dal se dohromady s Tomášem Uhorčíkem (jemuž dříve pomohl z vězení) a dal se na zboj, dokud nebyl roku 1713 chycen a popraven. Poprvé byl vlastně chycen už roku 1712, i s Uhorčíkem, ale podplatili stráž a utekli. Roku 1713 byl chycen podruhé v krčmě v Klenovci, kde Uhorčík pod jménem Martin Mravec dělal krčmáře. Jako vůdce banditů byl Jánošík odsouzen k smrti za loupeže a vraždy, i když údajně sám nikoho nezabil. Cesty byly bezpečnější a lidé ze širokého okolí si nejspíš oddechli.
Jenže tomu chybí ta správná poezie. Ne že by Jánošíkův krátký život byl nudný, ale zase to není tak úplně legenda, která dokonce přesáhla hranice Slovenska. Legenda vypráví, jak Juraj, ačkoliv nejmladší, brzy stal se vůdcem skupiny zbojníků, kterým původně velel právě Uhorčík. Přepadali kupce a vrchnost, vykrádali kostely. Odtud slavné: „Aĺebo život, aĺebo peniaze!“. Podle pověstí byl jejich rajónem nejen lesnatý kraj mezi Žilinou a Liptovským Mikulášem, ale stolice Trenčínská, Oravská, Liptovská a Gemersko-Malohotská, dále pak Slezsko, Morava a dokonce i Polsko. Dokonce i Alois Jirásek zařadil bratra slováka do Starých pověstí Českých: „V ten smutný čas bývalo živo na Králově holi a kolem kamenného stolu sedala družina se svým náčelníkem. Nebyl to však král, ale horní chlapec jánošík z Ťarchové v Hornotřenčínsku a s ním kamarátstvo,jedenácte dobrých chlapců ve vybíjených širákách, v zelených košilkách, v bílých soukenných nohavicích, se širokými opasky, v krpcích:Surovec, Adamčík, Hrajnoha, Potúčik, Garaj, Uhorčík, Tarko, Mucha, Ďurica, Michalčík a gajdoš, chytrý Ilčík.“
Léta po smrti slavného zbojníka se z něj stal hrdina. Fantazie lidí a spisovatelů z něj udělala romantickou postavu, statečného rebela proti vrchnosti, který se zastával chudých a dával jim část lupu. Ze stejného zdroje pochází i povesti o jeho vílím opasku, který dělal Jánošíka nezranitelným, a kouzelné valašce, se kterou nikdy nemohl být poražen, o boji proti divokým Turkům, o zradě Ilčíka, která předcházela jeho druhému zatčení, o babici, která junákovi nasypala pod nohy hrách, aby jej četníci vůbec polapili, o tom, že zamlada studoval Jurko na kněze, a dokonce i jeho popravu změnily pověsti z prostého oběšení na pověšení na hák za žebro. I jeho zbojníci byli v pověstech statečnější, rozvernější, „dobří hoši“. Podle legend je kdesi v lesích Malé Fatry ukryt Jánošíkův zlatý poklad – dodnes. Legendární Jánošík nebyl lupič, ale mstitel – vracel vrchnosti veškeré utrpení, které způsobila jeho lidu.
Asi největších změn doznaly v lidové tvořivosti poslední chvilky slavného zbojníka. Po okázalém soudním jednání s hojným mučením byl junák doveden pod šibenici v Liptovskom Mikuláši. Jak kázal zvyk, optali se ho na poslední přání. A říká se, že Jánošík si přál svou valašku „samorubajku“ – to mu ale splnit nechtěli. Ani druhé přání, košilu „ukrývajku“, mu nechtěli vyplnit. A ani třetí, jeho opasek, „co dával sílu za sto chlapů a odrážel kulky a šavle“ mu nesplnili. Dovolili mu rozloučit se s jeho milou. Dovolili mu zatancovat zbojnický tanec, i když jen s těžkými okovy na nohou – devětkrát prý obtancoval šibenici, a po desáté tak vyskočil, že se sám na hák zavěsil. A tehdy si řekl o tři funty tabáku a svoji dýmku. Jánošík na šibenici podle vyprávění ještě tři dny dýmal a pokuřoval, a pak dorazil posel s milostí od císaře. Žel, Jánošíkovi už zbývala jen poslední jiskřička života, se kterou zvolal: „Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjezte!“ a skonal.
Dodnes je Jánošík největší slovenskou legendou, valašským Robinem Hoodem a také četným námětem knih, pověstí a vyprávění, i filmů.