Tak, přidám vám dneska jeden mýtus z mých oblíbených (řeckých), který je podle mě docela známý (koneckonců je o něm i folková písnička), a setkávají se zde celkem známé osobnosti antických mýtů a legend.

Marsyas a Apollón:

Nejčastěji se vypráví, že Marsyas byl Satyr. Jeho původ je sporný, jak už to u Satyrů bývá, za jeho tatínka byl považován někdy Olympos, vynálezce flétny, jindy Hyagnis, hudebník z doprovodu bohyně Kybelé, nebo říční bůh Oiagros z Thrákie. To však není důležité pro samotný příběh, který je jedním z mnoha na téma "pýcha předchází pád".
Říkalo se, že bohyně Pallas Athéna hrála na flétnu. Jenže na bohyni moudrosti byla Athéna možná až příliš hrdá na svoji krásu (také byla jednou ze tří zájemkyň o legendární jablko sváru). A jednoho krásného dne zjistila, jak moc jí hra na flétnu kroutí tvář, kolik jí dělá vrásek, a vůbec: jak moc znetvořuje obličej. Ve znechucení flétnu zahodila, a možná ji malinko proklela, aby nosila smůlu.
Flétnu nenašel nikdo jiný, než právě mladý Satyr Marsyas. Flétna se mu zalíbila a očaroval ho její zvuk, a tak se na ni naučil hrát. Hrál tak dlouho a poctivě, až ho opravdu všichni začali pro čarokrásný zvuk flétny chválit. A Marsyas byl na své umění po právu hrdý. Jenže časem se z hrdosti stala pýcha. Ta omámila Satyra natolik, že vyzval k hudebnímu souboji samotného boha Apollóna.
Apollón byl za obvyklých okolností celkem laskavý bůh slunce a umění, a vůdce Devíti múz. Ale i on uměl být nelítostný, malicherný a krutý, jako kterýkoliv z bohů starého Řecka (vzpomeňme na Niobé a její děti). Domýšlivost obyčejného Satyra s obyčejnou flétnou, který si dovolil vyzvat boha a jeho zlatou lyru, Apollóna hluboce urazila a rozlítila. Přijal výzvu mladého Satyra, ovšem jako podmínku a sázku si vymínil, že vítěz smí stáhnout poraženého z kůže.
Pýchou zaslepený Marsyas souhlasil, a tak se oba, bůh i Satyr, sešli na mýtině spolu s porotci. Neslýchaně nádherná hudba obou soupeřů mámila sluch, a Řecko prý nikdy neslyšelo takovou krásu. A přesně podle očekávání zvítězil naprostou většinou hlasů Apollón. Jen jediný porotce prý dal svůj hlas mladému Satyrovi a jeho flétně - král Midas, kterého pak za tuto drzost Apollón vytahal za uši tak, že chudák král měl uši jako osel: prý aby lépe slyšel.
Poražený Marsyas skončil přivázán ke stromu a byl zaživa stáhnut z kůže samotným Apollónem. Tak skončil v krvi jeho pyšný sen o tom, že by mohl zvítězit, a hrát lépe než bůh...

“Běda poraženým!“
Tento výrok se datuje do třetího století před K. Tehdy Galové pod vedením Brennuse (podle některých zdrojů se nejedná o jméno, ale o titul – král, nebo náčelník) táhli na Řím. U řeky Allia zahnala „barbarská horda“ armádu římských vojáků pohou silou svého řevu na panický útěk. Cesta k Římu byla volná, a znovu se potvrdila „kouzelná moc slova“, ve kterou Galové věřili, a také proroctví druidů, kteří slibovali přízeň bohů při útoku.
Římané město opustili (krom několika starců, kteří však byli pobiti) a zanechali s otevřenými branami. Jen na opevněném pahorku Kapitolu stanula hrstka obránců, a odmítla se vzdát. Galové útočili na pahorek, ale ani v obrovské přesile se jim nedařilo. Postavení Římanů bylo dobré a silné, a obléhání se protahovalo. Nakonec se Galové rozhodli pro kradmý útok za hluboké noci. Ani stráže ani psi si nebezpečí nevšimli. Pak se však probudily v chrámu posvátné husy bohyně Junony. Kýhaly a tloukly křídly, a ztropily takový hluk, že Římané spustili poplach a noční přepad odrazili.
Nakonec ale obléhaným došlo jídlo. Museli přistoupit na vyjednávání o kapitulaci. Brennus vyžadoval vysoké výkupné a tribun Selpicius na jejich podmínky musel přistoupit. Při převažování obrovského pokladu, kterým se Římané měli vykoupit, si tribun povšiml, že závaží jsou falešná. Postěžoval si Brennovi, avšak ten o tomto úskoku věděl. Namísto, aby zasáhl ve prospěch Římanů, přihodil na misku vah k závažím ještě svoje kopí. A tehdy pronesl onen památný výrok.
„Beda poraženým!“

římani a kletby.

nejčastěji se používaly tzv. proklínací tabulky, tabellae defixionum, které proklínají nějakou osobu řeckou formulí καταδέω, spoutávám tě, nebo latinskou defigo, vrážím, zabodám.
Dochované tabulky jsou obvykle z olova, často jsou na nich stopy po úderech nebo jsou v nich zatlučeny hřeby.
To co je na nich napsáno se podtrhuje jednáním...

Plinius jako příklad obzvláště těžké kletby uvádí ztrátu schopnosti úspěšně obětovat.

příklad.

Počínaje touto hodinou, tímto dnem, touto nocí, rozemel, rozmáčkni, rozmělni a vydej smrti Praesetia, syna Asellé, vlastníka stoupy, který bydlí v deváté městské čtvrti, kde vykonává, jak je možno vidět, své povolání, a vydej ho Pánu mrtvých, Plútónovi, a pohrdne-li tebou, ať ho přepadne horečka, zimnice, kolika, smrtelná bledost, proudy potu ráno, ve dne, večer i v noci, počínaje touto hodinou, tímto dnem, touto nocí, a zatoč s ním tak, že se vůbec neuzdraví, najde li však přece příležitost k uzdravení, zardus ho, Praesetia, syna Asellina, v horké lázni, ve studené lázni, na jakémkoli místě. Skoncuj s tím mlsounem Praesetiem, synem Aselliným, a kdyby ti měl nějakými úskoky vyklouznout, vysmívat se ti a triumfovat nad tebou, přemož ho, konečně s ním zúčtuj, s tím bídákem, stoupařem Praesetiem, Aselliným synem, který bydlí v deváté městské čtvrti, hned, rychel, rychle, rychle.

vytaženo z Jörg Rüpke, Náboženství římanů

GORGLIN: No jistě. Je toho plná Afrika nebo Papua, i ta soudobá - když ti krokodýl ukousne nohu, tak to není proto, že jsi blbej a lezeš do řeky, kde jsou krokodýli, ale proto, že tě někdo proklel.
Krokodýl je jen nástrojem kletby. Náhoda neexistuje.
Ono opravdu jde hlavně o myšlenkový rámec, do kterého danou událost zasadíš.

Krásným příkladem jen strašlivý úder smrti ve filmu Muži, co zírají na kozy. Tedy ono i to zírání na kozy - budeš-li na kozu zírat dost dlouho, vždycky umře.