• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FOSSYMýty, Legendy a Pověsti
    O legendách, pověstech a mýtech minulosti, ze všech koutů světa. Od Hercula po Sun Wu Kunga. Od Draků po Čachtickou paní.
    Nikoliv UL!

    - Legendy o stvoření světa
    - Mýtičtí tvorové
    - Bájní hrdinové

    Slyšeli jste střípek nějaké legendy, a chcete ji znát celou?
    Znáte nějaký pěkný mýtus, který Vás oslovil, a chcete se o něj podělit?
    Zajímá Vás, kdo byl Belerofontes, Tyr, nebo Hannibal?
    rozbalit záhlaví
    MARA_JADE
    MARA_JADE --- ---
    FOSSY:
    A co říká na aplikaci Mithry v českém prostředí Charvát:

    Na ostrohu nad Vltavou se sekupili reprezentanti kmene, kteří vyhlašovali vlastní stát. Stalo se tak prostřednictvím obřadu v sakrálním centru (na západě ostrohu), kde byli vzýváni bohové. Na východě ostrohu byl naopak vztyčen balvan, který měl společně se sakrálním centrem představovat určitou osu světa, a měl být znakem svrchovanosti nad českou zemí. Stal se symbolem pro boha Mithru, který byl už této době a geografické oblasti označován krátce "Mir". Nastolování panovníka (možná spíše náčelníka) na onen stolec probíhalo prostřednictvím magického rituálního obřadu, na který se ale postupně pozapomínalo...
    V 80. letech 9. století se obřadu znovu "ujali" Bohemi, se svým elitním rodem - Přemyslovci. V sakrálním centru ostrohu vybudovali elitní pohřebiště, na východě ponechali kamenný trůn, knížecí stolec. Dlouho bránili vzniku křesťanského kostela v této oblasti. Zkazil jim to až Sv. Václav, který zbudoval kostel tak, že stolec stál v jeho stínu - tím Václav "přemáhá a podrobuje" Mira a činí z něj "mir svatého Václava".
    Na nového knížete, který usedá na stolec, tento mir sv. Václava přechází - sídlí v jeho pravé ruce (a to až do vlády Václava II., kdy se kamenný stolec už nepoužívá). "Pax sancti Wenceslavi in manus" je výsostným znakem českého knížete. Aby byl kníže právoplatným knížetem, musí: a) pocházet z přemyslovské krve, b) být nastolen na tomto stolci.
    ALDARION
    ALDARION --- ---
    FOSSY: Á, známý íránský řezník! (Hanlivé pojmenování, které si vysloužil svou klasickou ikonografií. Řekové opravdu neměli rádi nic, co přichází z Persie. V celém pevninském Řecku se taky našla snad jen dvě mithraea.)
    Coby sluneční oko, Pravda a Světlo Ahury Mazdy vyvádí taky docela výjmečné činy - a nakonec, i v krajích, které o něm nikdy neslyšely, je uctíván sám.

    Rodí se ze skály, z níž nechá vytrysknout pramen. Nechá zazelenat pustinu. Po nerozhodném boji se Sluncem se sám stává Neporazitelným Sluncem (Soli Invicto Mithrae). A každý rok zabije Býka. Překoná Ahrimanovy štíří a hadí démony, roznese kusy Býka po světě a nechá z nich vzniknout nový život...

    Jeo vojáci se scházejí v podzemní svatyni, mithraeu (byl to Zarathuštra, kdo jako první zasvětil svěží a prameny zavlažovanou jeskyni v perských horách Mithrovu kultu), zdobené mnoha výjevy: Mithra se vynořuje ze skály, v jedné ruce nůž, v druhé zářící pochodeň. Nebo leze z balvanu, v jedné ruce zeměkouli, v druhé ruce zvěrokruh, pozorován havranem, hadem a psem. Mithra (provázený Erótem a Attidem) v jeskyni drží za roh býka a v druhé ruce velký řeznický nůž, k býkovy se plazí had a štír, ale ověnčený býk trpělivě drží. (Napadlo mne, že by možná bylo případnější oslavovat býka, který se trpně nechal obětovat pro dobro všech, než chlapa s nožem co byl zrovna k dispozici - ale ono to vlastně vzápětí přišlo s jiným zvířetem.;)) Čtyřruký či čtyřkřídlý bůh se lví hlavou, obtáčený hadem, drží klíče (je to Mithra, nebo Ahríman? Babo raď!) A spousta maskovaných chlapíků na hostině, které předsedá Mithra se Solem Invictem.

    Stát se Mithrovým vojákem mohou pouze muži, kteří projdou očistným ponořením do vody. Ti pak v mithraeu při posvátné hostině lámou chléb a pijí víno. Největší Mithrova slavnost se koná o zimním slunovratu. (A komu se to zdá nějaké povědomé, může se odebrat k tomu asi metráku článků a knih napsanému vědci, kterým se to zdálo víc než povědomé...;)) Takhle to tedy vypadá jasně. Ale často se také hodovalo na kůži stažené z býka a kolem mithraeí se našla spousta kostí obětovaných (a snědených) zvířat, takže svěceným chlebem se spíš zajídalo. ;) Otec a Sluncoběh (nejvyšší a druhý nejvyšší zasvěcenec) předsedají hostině a rozdílejí pečeni, opékanou na tyčích nad ohněm planoucím na oltáři. Havrani (ano, správně, nejnižší úrovně zasvěcení;)) roznášejí porce jídla a nápoj (víno smíšené s vodou, nebo krví zachytávané oběti?)

    Zasvěcenci procházejí sedmi branami, sedmi stupni kultu (a pak že je intelektuální pirátství záležitostí moderní doby, pomyslí si člověk znalý zednářů a spol.)...

    Omlouvám se za zmatečnost a prasopis, raději budu pokračovat, až se pořádně vyspím... ;)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    A ještě bych rád představil jednoho z bohů, o kterých není moc slyšet, ale který si podle mě zaslouží pozornost:

    Mithra:

    U Peršanů byl tenhle bůh, latinsky Mithras a řecky Mithrés totéž, co hinduistický Mitra. Peršané si ho převzali z indického modelu. Mithra byl uctíván na velkém území perské říše jako zosobnění životodárné síly tepla a světla, a aby toho neměl málo, byl taky bohem pravdy, zákona a řádu.
    Avesta ho popisuje jako boha tisíce uší a desetitisíce očí, jenž nikdy nespí. Jezdil na voze taženém bělouši, a spolu s Sraošou a Rašnou vykonával soud u mostu Činvat, brány do podsvětí.
    Dualistický zoroastrismus Mithru poněkud ponížil a nechal ho jen jako zosobnění pravdy.
    Pro svou roli jednoho z hlavních pomocníků Ahury Mazdy byl Mithra uctíván spíš jako jeho součást, než samostatně. A stejně jako u Ahury Mazdy byl jeho hlavním soupeřem Ahriman, známí jako Angra Mainju, zosobnění temnoty, zla a lží.

    Mithra je jednou z těch kladných sil, aby se nám to tady nehemžilo jen potvorami a příšerami :)))
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Seznamte se prosím se způsobem, kterým si s nepřáteli vyřizují nevyrovnané účty šamani v jižní Africe:

    Tokološ:

    Podle lidových legend je Tokološ malý, nesmírně zlomyslný skřet. Někdy je považován za samostatný druh strašidla, který si sám o sobě vybírá své oběti (nebo se nechá přesvědčit, aby si na někom "smlsnul"), jindy se jedná o tvory, které šamani tvoří z mrtvol, aby se za ně mstili lidem. V každém případě se jedná o celkem nehezkou a rozhodně extrémně nepříjemnou směs gremlina, poltergeista, raracha, zombie, skřeta a démona.
    Tokološ je sice velký jen asi jako pěti nebo šestileté dítě, ale na svou velikost dokáže napáchat strašlivou škodu, a to zejména na majetku. Jedním z hlavních problémů s Tokološem je, že ho může vidět právě jen jeho vybraná oběť. Což může oběť přivést do značných potíží s vysvětlováním Tokološových skutků... Na druhou stranu je Tokološ tak ošklivý, že je to možná jedině dobře. (Tam, kde je Tokološ nemrtvý výtvor šamana, tam má podle vyprávění jen prázdné jámy místo očí a díru v hlavě, kde šaman žhavým pohrabáčem vyškrábal mozek mrtvoly.)
    Říká se, že Tokološ nemá rád oblé tvary, což byl důvod, proč si domorodci stavěli kulaté chýše. Obvykle na Tokološe zabírají běžné ochrany proti zlu a kletbě, ale šaman ho muže vybavit dodatečnou odolností proti nim.

    Dodnes je jednou z běžných dekorací ebenová soška Tokološe. Pokud je darována dobrému člověku, nosí mu prý štěstí. Pokud ale dostane sochu Tokološe zlý člověk, říká se, že jednoho dne se rozhýbe, ožije, a Tokološ provinilci vrátí všechny jeho skutky - mnohonásobně.
    REINITA
    REINITA --- ---
    FOSSY: ok, díky :)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    REINITA: Tell byl skutečně zabit při pokusu o záchranu tonoucího dítěte, nejde o vznešenou nadsázku, ovšem na druhou stranu byl zabit troskami domu (nebo kmenem stromu), což se jako konec takové postavy nehodí :))) Tell, už v pokročilém věku, kdy v klidu a míru dožíval v kruhu rodiny, pomáhal bojovat s povodní, která si vyžádala hodně životů. A pak ...byl zabit při pokusu o záchranu dítěte v řece Schächenbach tonoucího...
    Je jedním z mála hrdinů, kteří se dožili pokročilého věku, a zemřeli relativně nevinnou smrtí, bez dýk v zádech a zrdádných vrahů.

    (Podle toho, co jsem o něm dohledal. Jinak samozřejmě historici neustále diskutují, jestli žil, kdy žil, jestli náhodou neměl místo kuše luk, kolik okolních zemí mělo hrdiny s v podstatě stejným příběhem a tak. Ovšem Švácaři mají jasno: 60% je přesvědčeno, že Tell žil, a dodnes má spousta exportního zboží značku kuše XD).
    REINITA
    REINITA --- ---
    FOSSY: "zabit při pokusu o záchranu dítětě v řece Schächenbach tonoucího" je vznešeně řečeno, že se utopil, nebo se rozhodl zachránit topící se dítě, které ovšem bylo obecně považováno za nehodné záchrany, takže Tella někdo sejmul? :)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tedy poslyšte něco málo o legendě muže statečného, jenž zove se

    William Tell:

    Bylo jest mnoho synů Uri chrabrých a statečných, silných a zručných, avšak jeden mezi nimi i tak silou neobvyklou a dovedností v zacházení s kuší pověstnou přes to vynikal. Bylo jest jeho jméno William Tell z Bürglenu. A byla to doba temná pro Uri, anžto vládce sousední země z rodu Habsburského s vládou nad zemí svou, Rakouskem, nebyl uspokojen, a tak země Uri pod korunu svou silou vojenskou získati chtěl a byv silným a odhodlaným, také je získal.
    V době této z Rakous místodržitel nový do města Altdorfu přibyl, jména toho Gessler a slující pověstí přísného, ba krutého a bezohledného pána. By svou vzpupnost uspokojil a nadřazenost obyvatelům místním najevo jasně a okázale dal, nechal Gessler na náměstí hlavním sloupek vztyčiti, a na něj svůj klobouk umístil – to stalo se dne osmnáctého měsíce října léta páně 1307. A k potupě a ponížení všeho lidu místního nechal místodržitel tento, pýchou zahlcený, vyhlásiti, že každý, muž, žena či dítě, přes náměstí procházeje musí se klobouku jeho hluboce pokloniti a úctu svou, ba oddanost, k cizácké vládě tak prokázati.
    I stalo se jednoho dne krásného, že i William Tell, hrdina příběhu našeho, se svým synem malým přes náměstí Altdorfské procházel, však byv hrdým synem země svojí, on pokloniti se odmítl, ani synovi svému tak učiniti nedovolil, a veřejně tak Gesslerovo nařízení znevážil a jemu urážku do tváře tím vmetl. Nemálo pobouřený místodržitel, když toto zvěděl, Williama Tella i se synem zatknouti nechal a k popravě odsoudil neodkladné. Avšak i k uším Gesslerovým donesly se zvěsti o legendárním umu střeleckém, které Williama Tella provázely, i rozhodl on – ne snad z milosrdenství srdce, avšak z krutosti vrozené – že oba, otec i syn, popravě uniknouti mohou, pakliže William Tell zvěsti potvrdí a jablko na hlavu syna svého Waltera položené střelou kalenou rozpoltí.
    Ač neochotně, svolil nakonec William Tell k této zkoušce kruté, neboť byla jedinou nadějí jeho na záchranu života svého a hlavně života jeho syna. I vybral William Tell z toulce dvé střel kalených, a za přihlížení diváků, vojáků krvelačných i bez dechu stojících krajanů svých vyděšených, pečlivě zamířiv střelu vypustil. A takové bylo umění jeho a dovednost jeho v zacházení se zbraní, že aniž by synovi byť jen jediný vlásek na hlavě zkřivil, jablko na dvě poloviny rozsekl.
    Povšiml si však místodržitel Gessler, že nikoliv jednu, ale dvě střely William Tell z toulce vyjmul, a než slíbenou svobodu mu dal, na důvod konání jeho se přeptal. A popravdě mu William Tell odpověděl, že druhou střelu pro samotného místodržitele vybral, by jeho skolil, kdyby první ranou chybil a syna svého života zbavil. Rozzuřil se strašlivě vzpupný šlechtic a Williama Tella nechal do okovů jmouti, na loď svou jej poslal a kázal jeho na zámek Küssnacht, jež sídlem jeho byl, odvléci. Nemoha popraviti muže, jemuž život slíbil, Gessler rozhodl se, že nebezpečného Williama Tella dožíti v kobkách žaláře svého nechá.
    Když však loď Gesslerova přes jezero Lucernské plula, zastihla ji bouře. Posádka lodi vpravdě vyděšena byla a životů svých zachrániti se snažila, proto pouta Williamu Tellovi sňala, by svou silou pověstnou u vesel pomohl bouři překonat. A náš hrdina nezaváhal, příležitost naskytnuvší se hbitě využil, a chápaje se i oné druhé neblahé střely kalené do vod rozbouřených se vrhl a ze zajetí tak unikl.
    William Tell běžel krajem, rychlejší než zpráva o jeho útěku, a na cestě k zámku Küssnacht si počkal na příjezd místodržitele Gesslera, jenž k němu se tak hanebně zachoval, a jedinou střelou do prsou jeho při příjezdu k zámku skolil jako zvěř divou. Rána tato za svobodu lidu Uri uštědřená jako jiskra pověstná povstání proti cizákům z Rakous zažehla a k založení Konfederace Švýcarské vedla.
    Hrdina, jenž jedinou ranou zem svou jha zbavil a hrdost národa opět probudil, později v bitvě proti Rakušanům u Morgartenu bojoval, jež léta páně 1315 se strhla, a stejně hrdinně, jako i žil, léta páně 1354 skonal, zabit při pokusu o záchranu dítětě v řece Schächenbach tonoucího.
    FIN
    FIN --- ---
    SYLVAEN: Viléme, Hynku, Jarmilo...!
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    SYLVAEN: Dobře, díky času odpovědi ti to uznám... :D
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FOSSY: I really can't Tell.. :P
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    A jedna hodně easy money hádanka (při pátku už jsme unavení a těšíme se na víkend):

    Sedm set let tomu, co jeden chlapík trefil malvici, a doteď se o něm mluví a píše a točí, několik míst nese jého jméno, a doma je národním hrdinou.

    Kdopak to byl?
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tak, zase jedna stará japonská pověst, jedná se o obvyklý krátký a poučný příběh.

    O rybáři a hadu:

    Starý rybář, který byl chudý jak kostelní myš, a jehož jediným bohatstvím bylo zlaté srdce, celá léta jezdil na své chatrné loďce po řece a chytal ryby. A jednou v zimě našel na břehu skoro zrmzlého hada. Nejdřív chtěl nebezpečného plaza dobít, ale pak rybářova přirozená dobrota zvítězila, a on vzal hada k sobě domů. Celou zimu se o hada staral - balil ho do deky, dával mu ohřáté mléko a kousky ryb, pečoval, aby byl v teple a uzdravil se.
    Na jaře už byl had opět při plné síle. Jakmile slunce prohřálo okolí chatrče, jakmile se hadovi vrátila všechna jeho původní síla, had kousl rybáře do ruky a pustil do jeho žil svůj jed.
    "Proč jsi to udělal?" ptal se ukřivděně překvapený rybář, když jej opustila síla a on cítil, že umírá. "Což jsem tě nezachránil z chladu? Což jsem tě neléčil a nekrmil? Což jsem neušetřil tvůj život a nepomohl ti vrátit se k plnému zdraví?" pokračoval vyčítavě.
    Had na rybáře upřel chladný, nehybný pohled plazích očí, několikrát zakmital svým rozeklaným jazykem, a pak syčivě odpověděl: "Což nevědělsss, že jsssem jedovatý had? Což nevědělsss, co jsssem zač, když jsssi mě domů přinesssl? Což může had přessstat být hadem?"
    FIN
    FIN --- ---
    FOSSY: mně taky a bylo jich víc a to nejen v Evropě. a někdy naopak nesloužily namísto války, ale k simulaci války v době míru :-)
    pokud se dobře pamatuji, tak severoamerickým indiánům občas sloužil lakros k řešení sporů.
    středoamerické kmeny provozovaly míčovou hru, jakéhosi "předchůdce košíkové", která někdy nahrazovala válku v době míru a občas také údajně řešila spory.
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    FOSSY: tak ona studená válka vlastně taky byla soutěží o to, kdo má kvalitnější kopí ;)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    SYLVAEN: To víš, někdy se snažím záměrně zabránit tomu, aby mne v diskuzi vítal fialový pruh shora dolů :)))
    KID_MCHUTT: Způsoby, kterak se vyhnout válce nebo bitvě například sportovním kláním, prostou přehlídkou disciplíny, poměřením kvality zbraní nebo síly vybraných můžů, a konečně soubojem zvolených šampionů, se mi vždycky mooooc líbily. Škoda, že z toho lidstvo vyrostlo...
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FOSSY: Děkuju za toto téma při pátku. :)
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    SYLVAEN: ten příchod je vůbec vtipný :) přišli ze západu a když se mlha (tma) rozptýlila, stálo tam město :) A Fir Bolgové se napoprvé vzdali a uznali nadvládu Tuatha de Danann (na základě porovnání kvality kopí - mimochodem mezi ostrovními národy oblíbený způsob jak zabránit válce), nicméně díky zradě pak stejně proběhla bitva.
    (co si tak nahrubo pamatuju, přesněji to mám doma)
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    Béan Sídhe (starogaelština), Bean Sí (novodobá gaelština) - v doslovném překladu to znamená "žena z pahorků", ale nepředstavujme si pahorky jako kopcovitou krajinu. Sídhe měly pro Iry zvláštní význam a ne proto že by z nich za pěkného počasí dohlédli ze Sláigo až do Kentu, ale pro to co se skrývalo v nich a pod nimi.

    Za dávných časů obýval ostrovy Éire mocný a vznešený lid, synové a dcery bohyně Danu, kteří odvozovali svůj původ od proslulého vůdce Neimhidha, syna Agnómana ze Skýthie, který byl synem Piampa, syna Taitova, jehož otcem byl Sera, syn Srúa, syna Easrúova, syna Fríamaintova, syna Fathochtova, jehož otcem byl Magog.

    Tuatha dé Danann přišli na Éire zahaleni v bouři, temný mrak byl jejich pláštěm, a svou nohu na Éire prvně vložili v horách Conmaicne Rein v Connachtském kraji. S nimi přišla temnota která celou zemi halila po tři dny a tři noci, tak temná že zastínila i slunce tak že poledne se jevilo jako hluboká noc. Své předchůdce, plemeno Fír Bolgů, porazili a vyhnali z jejich domovů a vytlačili je až za břehy Éire. Své nové zemi pak vládli podle svého a žili v ní mnoho generací.

    Stejný konec který Tuatha dé Danann přichystali Fír Bolgům byl ale v osudu připraven i pro ně. Když na smaragdový ostrov přišli noví osadníci, Milésiané - potomci Mílea Španělského - kteří pluli dlouhou cestu z Ibérie, utkali se s nimi Tuatha dé Danann v bitvě, a byli poraženi.

    K synům Mílea pak přišly tři ženy - Ériu, Banba, a Fodla - aby se jménem svého lidu a svých králů poklonily vítězům. Tyto tři irské královny pak požádaly Milesiany aby svou zemi pojmenovali po nich, a od těch dob irové svou zemi láskyplně nazývají Éire, ale někdy také podle ostatních dvou, Banba či Fodla.

    Tuatha dé Danann pak opustili zemi a pod vedením svého nejvyššího krále, Manannána mac Lira, sestoupili do nitra pahorků, cestou která vedla skrz stíny a chlad, a jejíž druhý konec ležel v tajuplném zásvětí, sídhe.

    Když někdo z potomků Míleových zemře, jeho smrt je úpěnlivě oplakávána. Mezi lidmi jsou ženy jejichž lamenty nad zesnulými byly proslulé, a významné rodiny si najímaly jejich služby.

    Když však zemřel některý z potomků pěti starodávných rodů, jejichž prapředkové porazili Tuatha dé Danann, cesta do zásvětí se otevřela, a ztraceného syna či dceru rodu přišla oplakávat jedna ze vznešených dcer bohyně Danu, kterým irové říkali Béan Sídhe - žena z pahorků (či zásvětí). Někdy stará, svrasklá a hrůzu nahánějící, jindy mladá a půvabná jak třpyt měsíce na půlnoční hladině, její hlas ale vždy ovládl mysl i duši těch kteří zaslechli její pláč.

    A tak tomu bude navěky věků, dokud ve světě bude i jediný potomek starých Milésianů.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Dalším poslem smrti, vzdáleně připomínajícím legednárního Černého psa, byla

    Banshee:

    Stejně jako jiné mýtické bytosti i Banshee měla další jména. Někdy ji zvaly Andělem Smrti, jindy Bílou Dámou. Pro Galy byla Bean-sidhe, pro Iry Bean Si, pro Skoty Bean-Shidh. Podle popisu se jednalo o přízrak, nebo snad ducha, ovšem jednoznačně ženskou bytost, někdy závratně krásnou, jindy děsivě škaredou. Banshee se toulaly lesy Smaragdového Ostrova, a jejich pláč a nářek a srdceryvné kvílení zvěstovaly smrt. Někdy byl háv Banshee potřísněn krví, která byla dalším symbolem nevyhnutelné smrti, někdy se jednalo o prostý vesnický oděv. Někdy se prý dokonce uchylovaly Banshee k podobám zvířat.
    Avšak aby nedošlo k mýlce: Banshee nebyla příčinou smrti. Jen varovala. Kdo slyšel její křik, mohl si být jist, že v jeho bezprostředním okolí brzy někdo zemře – možná i on sám. Středověk pak přiřkl Banshee další roli – podle všeobecného přesvědčení a víry obyčejného lidu se staraly, aby duše zemřelých dostaly to, co si zasloužily, než se úplně odpoutají od světa: duše hříšníků (krutých, sobeckých, chamtivých a zlých) trest a utrpení, duše dobrých lidí (laskavých, nezištných a obětavých) klid a štěstí.
    Některé legedndy hovoří o tom, že Banshee měla vždy spojení s nějakou konkrétní rodinou (a že se tak dostaly s přistěhovalci i do Nového světa. Podle některých „tradičních“ vyprávění dokonce Banshee plakaly pouze pro pět hlavních rodin Smaragdového Ostrova (O´Neill, O´Brien, O´Connor, O´Grady a Kavanagh).
    Někdy je v souvislosti s Banshee zmiňován stříbrný hřeben, který prý nosily ve vlasech – a jehož nalezení a sebrání, nebo dokonce krádež přímo z vlasů Banshee, údajně nosí velikou, velikou smůlu.
    Je dobře možné, že kořeny tohoto mýtu sahají k Irské tradici plaček, nebo naříkaček – žen, které plakaly a truchlily na pohřbech. Někdy se totiž stávalo, že se přátelé a sousedé dozvěděli o smrti někoho ve svém okolí právě až prostřednictvím jejich nářků. A jako obvykle následovalo zahalení prozaické pravdy do stále nadpřirozenějšího hávu, který přidal do irského folklóru velmi barvité stvoření, patřící dodnes k těm nejznámějším. Ovšem někdy sahají teorie ještě hlouběji do minulosti, a Banshee jako zvěstovatelka smrti je duch ženský, protože podle Bible právě Eva utrhla jablko poznání ze zakázaného stromu, podle řeků to byla Pandora, kdo přinesl na lidi utrpení a nemoci, a podobně…
    Stvoření s podobným úkolem a rolí lze najít v různých legendách různých kultur, nicméně Banshee patří rozhodně mezi ty nejznámější a poslední zmínky o jejím spatření nejsou až tak staré (polovina minulého století).
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Legenda o Černém psu:

    Poprvé byl nejspíš zpozorován roku 856 po K. ve Francii. Objevil se v zavřeném kostele, vyděsil přítomné věřící, když mezi nimi procházel a větřil, a nakonec zmizel stejně, jako se objevil.
    Obrovský černý lovecký pes s planoucíma rudýma očima je předzvěstí krajně neblahou. Z vlané většiny je o něm slyšet v Anglii a Irsku, ale tu a tam se o něm doslechneme i ve Skandinávii, a přistěhovalci si odvezli tuto legendy i do Nového světa. Zjevení Černého psa provází nadpřirozený pocit chladu a temnota.
    Legendy se neshodují, jestli je Černý pes jen prorokem neštěstí (zpravidla smrti) nebo jeho přímou příčinou. Vypráví se například, že koncem šestnáctého století zardousil černý pes v Blythburgu v Suffolku tři lidi přímo v kostele během bohoslužby. Jiné historky zase vyprávějí o lidech, kteří si srazili vaz, když před děsivým přízrakem prchali.
    Historky jistojistě nevypráví o jednom jediném psu - shodují se na věcech, jako jsou ohromné tlapy s impozantními drápy, které nenechávají stopy a nedělají hluk, děsivé tesáky v uslintané tlamě, a antracitově černá srst, která se neleskne. Ale jindy se zase liší - oči jsou jednou krvavě rudé, jindy planou jako samotné ohně pekelné, a zase jindy jsou to jen temné prázdné díry do nicoty, někdy pes děsivě dunivě štěká a vrčí, a hlasitě větří, jindy nevydá ani hlásku.
    A právě tyto legendy a historky inspirovaly sira A. C. Doyla a jeho Psa baskervillského, nebo třeba Smrtoše ve světě Harryho Pottera.
    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    SYLVAEN: A ještě bys mohl pokračovat: A ač tím chtěl podporovat mladé a nadějné, nakonec se tím podporují staří, slavní a v některých případech i politicky korektní.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam