Tedy poslyšte něco málo o legendě muže statečného, jenž zove se
William Tell:
Bylo jest mnoho synů Uri chrabrých a statečných, silných a zručných, avšak jeden mezi nimi i tak silou neobvyklou a dovedností v zacházení s kuší pověstnou přes to vynikal. Bylo jest jeho jméno William Tell z Bürglenu. A byla to doba temná pro Uri, anžto vládce sousední země z rodu Habsburského s vládou nad zemí svou, Rakouskem, nebyl uspokojen, a tak země Uri pod korunu svou silou vojenskou získati chtěl a byv silným a odhodlaným, také je získal.
V době této z Rakous místodržitel nový do města Altdorfu přibyl, jména toho Gessler a slující pověstí přísného, ba krutého a bezohledného pána. By svou vzpupnost uspokojil a nadřazenost obyvatelům místním najevo jasně a okázale dal, nechal Gessler na náměstí hlavním sloupek vztyčiti, a na něj svůj klobouk umístil – to stalo se dne osmnáctého měsíce října léta páně 1307. A k potupě a ponížení všeho lidu místního nechal místodržitel tento, pýchou zahlcený, vyhlásiti, že každý, muž, žena či dítě, přes náměstí procházeje musí se klobouku jeho hluboce pokloniti a úctu svou, ba oddanost, k cizácké vládě tak prokázati.
I stalo se jednoho dne krásného, že i William Tell, hrdina příběhu našeho, se svým synem malým přes náměstí Altdorfské procházel, však byv hrdým synem země svojí, on pokloniti se odmítl, ani synovi svému tak učiniti nedovolil, a veřejně tak Gesslerovo nařízení znevážil a jemu urážku do tváře tím vmetl. Nemálo pobouřený místodržitel, když toto zvěděl, Williama Tella i se synem zatknouti nechal a k popravě odsoudil neodkladné. Avšak i k uším Gesslerovým donesly se zvěsti o legendárním umu střeleckém, které Williama Tella provázely, i rozhodl on – ne snad z milosrdenství srdce, avšak z krutosti vrozené – že oba, otec i syn, popravě uniknouti mohou, pakliže William Tell zvěsti potvrdí a jablko na hlavu syna svého Waltera položené střelou kalenou rozpoltí.
Ač neochotně, svolil nakonec William Tell k této zkoušce kruté, neboť byla jedinou nadějí jeho na záchranu života svého a hlavně života jeho syna. I vybral William Tell z toulce dvé střel kalených, a za přihlížení diváků, vojáků krvelačných i bez dechu stojících krajanů svých vyděšených, pečlivě zamířiv střelu vypustil. A takové bylo umění jeho a dovednost jeho v zacházení se zbraní, že aniž by synovi byť jen jediný vlásek na hlavě zkřivil, jablko na dvě poloviny rozsekl.
Povšiml si však místodržitel Gessler, že nikoliv jednu, ale dvě střely William Tell z toulce vyjmul, a než slíbenou svobodu mu dal, na důvod konání jeho se přeptal. A popravdě mu William Tell odpověděl, že druhou střelu pro samotného místodržitele vybral, by jeho skolil, kdyby první ranou chybil a syna svého života zbavil. Rozzuřil se strašlivě vzpupný šlechtic a Williama Tella nechal do okovů jmouti, na loď svou jej poslal a kázal jeho na zámek Küssnacht, jež sídlem jeho byl, odvléci. Nemoha popraviti muže, jemuž život slíbil, Gessler rozhodl se, že nebezpečného Williama Tella dožíti v kobkách žaláře svého nechá.
Když však loď Gesslerova přes jezero Lucernské plula, zastihla ji bouře. Posádka lodi vpravdě vyděšena byla a životů svých zachrániti se snažila, proto pouta Williamu Tellovi sňala, by svou silou pověstnou u vesel pomohl bouři překonat. A náš hrdina nezaváhal, příležitost naskytnuvší se hbitě využil, a chápaje se i oné druhé neblahé střely kalené do vod rozbouřených se vrhl a ze zajetí tak unikl.
William Tell běžel krajem, rychlejší než zpráva o jeho útěku, a na cestě k zámku Küssnacht si počkal na příjezd místodržitele Gesslera, jenž k němu se tak hanebně zachoval, a jedinou střelou do prsou jeho při příjezdu k zámku skolil jako zvěř divou. Rána tato za svobodu lidu Uri uštědřená jako jiskra pověstná povstání proti cizákům z Rakous zažehla a k založení Konfederace Švýcarské vedla.
Hrdina, jenž jedinou ranou zem svou jha zbavil a hrdost národa opět probudil, později v bitvě proti Rakušanům u Morgartenu bojoval, jež léta páně 1315 se strhla, a stejně hrdinně, jako i žil, léta páně 1354 skonal, zabit při pokusu o záchranu dítětě v řece Schächenbach tonoucího.