Tak, opět jeden z méně známých řeckých mýtů, který vysvětluje spoustu věcí :)))

O splašeném slunci:

Kdysi dávno žil jeden malý chlapec jménem Faethón. Nebyl to ale úplně obyčejný chlapec, to bychom o něm nevyprávěli tenhle příběh. Jeho otcem byl bůh, nikdo menší, než sám vozataj slunečního vozu, zářivý Hélios.
Když Faethón vyrostl v krásného a zdravého jinochu, vrátil se jednou domů celý nešťastný. Ostatní chlapci se mu vysmáli, že je pyšný a mluvka k tomu, když jim řekl, kdo je jeho otec. Na radu své matky se Faethón rozhodl, že zajde navštívit svého otce, aby mohl dokázat, že je skutečně Héliovým synem. Podle rady se vydal na východ, dokud se mu do cesty nepostavila obrovská, vysokánská skála. Vyšplhal se až na ní, a tam našel jasný palác svého otce, kde sluneční bůh přes noc odpočíval.
Hélios měl z chlapcovi návštěvi opravdu velkou radost. Aby jinocha odškodnil, slíbil, že mu splní jakékoliv přání. Faethón dlouho neváhal. Chtěl mít vzpomínku, jakou nemá nikdo jiný z lidí, a vyprosil si, aby mohl jeden den vést otcovo spřežení oblohou.
Hélios souhlasil. Koně měl dobře vycvičené, cestu oblohou znali zpaměti, vůz se bude držet vyjetých kolejí, a Faethón se musí jen vyvarovat, aby spřežení zbytečně nepoháněl.
A tak zrána vyjel Faethón, naplněn nesmírnou radostí, na oblohu. Jenže jak se ukázalo, koně brzy poznali, že jejich otěže nedrží dobře známá, pevná ruka Héliova, ale jiná, nejistá, a mnohem slabší. Polekali se toho nezvyklého vedení tak, že se splašili. Spřežení vyrazilo divoce oblohou, mimo vyjetou trasu. Přiblížilo se Zemi a tehdy Faethóna při pohledu na hory, jezera, moře, pole i města dole přemohla obrovská závrať. Otěže mu vyklouzly z ochablých prstů a sluneční vůz už neřídilo vůbec nic.
Brzy se planoucí spřežení přihnalo příliš blízko k Zemi. Stromy i obilí hořely, celé lány země se měnily mžikem ve vyprahlou pustinu. Nejvice se vůz k Zemi přiblížil nad Afrikou, kde se obrovské rozlohy kdysi úrodné půdy proměnily v písečné pouště a pleť celých národů sežehnuta zčernala.
Sama spálená Země úpěnlivě prosila Dia, aby ukončil to utrpení a zastavil příšerný žár. Zeus nakonec vyslyšel její prosby a jediným bleskem srazil mladého Faethóna z vozu. Tehdy se koně utrhli od oje a divoká cesta splašeného slunce skončila.
Mrtvý Faethón spadl na zem, kde jeho tělo omyly a pohřbily najády, vodní víly. Hélios truchlil pro svého syna a uprostřed bílého dne se slunce na obloze skrylo.
Dlouhou dobu hledaly žalem zlomená matka a sestry Fathónovo tělo. Když nakonec nalezly jeho hrob, propukly v tak usedavý pláč, že se jich zželelo samým bohům. Sestry nešťastného mladíka se změnily ve stromy, a míza, tryskající z ran, když se je jejich matka snažila, než se změnila sama, před tímto osudem uchránit, ztuhla na slunci v jantar. Byly to první olše, a právě proto, že stále truchlí pro svého bratra vypadají tak smutně. Ale i Hélios neustále truchlí, a večer co večer, když se ukládá k odpočinku, kanou na Zemi jeho slzy. A těm začali lidé říkat rosa...

Co se chobotnic týče, docela jsme se s Alexandrou nasmáli při pohledu na model korejského souostroví Dokdo (Liancourt Rocks) který pyšně inzeruje dva stálé obyvatele: Lovce chobotnic a jeho ženu. (A čtyřicet pohraničníků číhajících na zlé japonské imperialisty, ale ti jsou tam jen v základně na turnusy.) Jen si nejsem jist, zda to je spíš námět na hentai, nebo na něco ve stylu Stínu nad Innsmouthem... ;)

KID_MCHUTT: Co se týče tradičních japonských maleb, tak se zdá, že nic... Jediné pochybné ženštiny na malbě se sumci jsou prostitutky, co si na ně stěžují u boha Kašimy za zbourání vykřičené čtvrti v Yošiwaře.

Během hledání jsem mimochodem potkal i takové klenoty, jako svitek, na němž Raidžin, bůh hromu, sere bubny (na hlavu boha rybářství, asi aby ho probudil?): http://2.bp.blogspot.com/-8uIM_J-ioik/TZy-24uVLrI/AAAAAAAACI4/1uyZx2vW9LQ/s1600/2.-+Namazu+y+el+kaname-ishi+rock.jpg
Ale jinak nic, historie preferuje chobotnice.
Hledat, natož postovat zde nějakou modernu až fotografii se mi ani moc nechce, ať si sumci souloží s kým a čím chtějí, dokud mne tím neruší. Já je radši peču. ;)

FOSSY: Řezník s ohnivou sekerou je jeden z mých nejoblíbenějších. Ale asi nejraději mám mrtvého hráče a žebrajícího kostlivce.
Mezi oblíbené (a více provařené) samozřejmě patří i bezhlavý templář a bezhlavý purkmistr.

Ostatně můj úvodník do pražských mýtů a vlastně nejen do nich byla Hurvínkova strašidýlka.

A ještě do třetice dnes ke staroměstským strašidlům, tentokrát to bude:

Řezník s ohnivou sekyrou:

Podle záznamů i pověstí parřil cech pražských řezníků k těm nejodvážnějším ve městě, a nejednous e zapsal do historie svými chrabrými činy v době potřeby. Dokonce hned dvakrát zachránili pražští řeznící před vypleněním kostel sv. Jakuba – jednou před husity, podruhé při vpádu pasovských.
A právě s touto druhou událostí pověst spojuje další pražské strašidlo. Řeznický tovaryš Tomáš jako jediný nebyl s řeznickým cechem venku v boji. Byl totiž u své milé. A i když chtěl vyrazit do ulic a bojovat po boku ostatních, dívka ho nepustila. Nakonec boje prošvihl úplně. A nesplněná povinnost Tomáše trápí natolik, že za se zjevuje po nocích v okolí kostela sv. Jakuba, vyzbrojen děsivou ohnivou sekyrou, a vrhá se na kždého, kdo se ke kostelu přiblíží s jen trochu nečestným úmyslem...