Tentokrát jsem sáhl po legendách na obvyklý repertoár trochu zvláštních:
Stejně jako mají své legendy národy, země a města, dokonce i zvířata, pojí se mnohé legendy k běžným, všedním předmětům každodenní potřeby. Seznamme se dnes s legendami o kávě.
O objevení kávy se vyprávějí různé příběhy. Možná nejznámější je příběh pastevce Chaldiho (Kaldiho). Každý den vyháněl pasáček své kozy na pastvu do kopců. A jednou si všiml, že jeho svěřenkyně záhadně pookřejí a začnou divoce skotačit vždy, když se napasou na neznámých, věčně zelených keřích. Chaldi byl pastevec koz a jako takový patřil k lidem prostým až jednoduchým. Aby přišel záhadě na kloub, sám ochutnal bobule z keře. Nechutnaly mu, ale i on se jimi cítil zřetelně povzbuzen. Chaldi potom vzal bobule a odnesl je do kláštera k opatovi, aby se s ním poradil, stejně jako to v té době dělala většina lidí. Opat ochutnal a i on byl osvěžen na těle i na duchu. Ale na rozdíl od prostého pastevce v tom ucítil hrozbu ďábelských úkladů a zbytek bobulí hodil do krbu na žhnoucí uhlí, aby se jich zbavil. A říká se, že vůně, která se z krbu linula, byla tak lahodná, že opata přesvědčila, aby dal bobulím ještě šanci. Nakonec, po dlouhém experimentování ostatními mnichy v klášteře, opat zjistil, že bobule je nejlepší upražit, rozdrtit, a zalít horkou vodou, a konzumovat vyluhovaný nápoj, a ne samotné bobule. Mniši pak déle vydrželi bdělí a svěží pro motlitby, což bylo jistě božím záměrem…
Jiný příběh vypráví o knězi a léčiteli z Mökky. Šejk Hadji Omar hojně cestoval, a motlitbami i pomocí přispíval lidem. A jednou docestoval do Jemenu, kde pomáhal nemocným morem. Uzdravil mnoho obyvatel, i královskou dceru, jenže do té se ke své vlastní smůle zamiloval. Král nechal Omara vyhnat. Tomu se cestou do vyhnanství pestrobarevný pták, který ho dovedl ke keři s výraznými, červenými plody. Pták sice před šejkem uletěl, ale Omar posbíral bobule a doma z nich zkusil udělat odvar. A byl jeho povzbuzujícími účinky i chutí tak mile překvapen, že jej pak podával všem nemocným, které léčil.
Je tu i příběh o Mohamedovi, který vinou dlouhého spánku zanedbal své povinnosti. K tomu prý jednou sestoupil sám Archanděl Gabriel a nabídl mu neznámý nápoj. Po jeho vypití měl Mohamed síly a energie tolik, že dokázal sám porazit čtyřicet nepřátel, a potom navrch uspokojit čtyřicet žen. A tak mocným jej nápoj učinil, že založil největší islámskou říši na světě…
Je tu i legenda o náhodném požáru lesa, při kterém byly ohněm ožehnuty i bobule kávovníku. A jejich vůně prý byla taková, že je nejprve lidé přidávali do krbových ohňů jen kvůli aroma, později zkoušeli i bobule vyvařit a tak přišla na svět káva.
A poslední do rodiny příběhů o kávě se netýká samotného černého nápoje, ale jedné z jeho konkrétních podob. Jedná se o Cibetkovou kávu. Největšími obchodníky byli svého času Holanďané. Na ostrovech Jáva a Sumatra domorodí dělníci pracovali do úmoru při pěstování a sběru kávy, ale jim samotným byla káva přísně zapovězena. Ovšem na ostrovech řádil další sběrač kávy, mlsná stvoření podobná naší lasičce, luwak, tedy cibetky. A jakkoliv chamtiví bílí obchodníci zakazovali svým otrokům pití kávy nebo žvýkání kávových bobů, nikdo z nich by se nesnížil k tomu, aby se zajímal o kávu snědenou a poté natrávenou a vyloučenou malým zvířátkem. Otroci se ale zajímali. Sbírali trus cibetek, proplachovali… A nakonec pili „cibetkovou kávu“. Káva Kopi Luwak, cibetková káva, lahůdka ne pro každého, patří dnes k nejdražším kávám na světě, i když, pravda, dnes už není vyvažována zlatem, jako tomu bývalo kdysi. Je to i proto, že kávou si prý jídelníček zpestřují jen cibetky žijícíc ve volné přírodě, ne v zajetí.