1.
Snad každý zná nějakou verzi tohoto příběhu a i já už jsem se o něm nejméně jednou zmínil, ale myslím, že si zaslouží víc prostoru (a ano, naprosto otevřeně těm řeckým bájím nadržuji, nezdá se vám to). Taky jsem chtěl dát k druhým narozeninám klubu něco trochu většího a řádně epického, takže tady jsou

ARGONAUTI

Zlaté Rouno:
Na samotném počátku příběhu byla svatba krále Athamáse a bohyně oblaků Nefelé. Šťastnému páru se narodily dvě krásné děti. Jenže „žili šťastně až do smrti“ není dobrý základ dramatické legendy. Král Athamás se znovu zamiloval, tentokrát do Íny. Jeho žena Nefelé, bohyně, neunesla urážku, a královského nevěrníka opustila. Jenomže Frixos a Hellé, její děti, zůstali u otce.
Podle očekávání se oběma dětem nedařilo dvakrát dobře. Ínó byla jedním slovem zlá a děti předchozí ženy krále podle očekávání nesnášela. A když si pak s králem pořídila vlastní dvě děti, život se stal pro Frixa a Hellé skoro nesnesitelným. Ani to ale nestačilo, a nakonec Ínó vymyslela plán, jak se obou nechtěných dětí zbavit. Především, samozřejmě, jak se zbavit nežádoucích starších dědiců trůnu.
Královna k sobě svolala ženy království na tajnou poradu. Vysvětlila ženám, že musí tajně upražit zrní před tím, než zasejí, aby pole přinesla skvělou, bohatou úrodu. Ženy na radu moudré královny samozřejmě daly, a zrní před setím upražily. Oproti jejich očekávání ale nepřišel blahobyt, nýbrž hlad a chudoba, protože úroda se nekonala žádná, natož pak bohatší. Král poslal bez prodlení posly do Delf ské věštírny pro radu. Pro královnu nebylo nic obtížného posly zastavit, podplatit, a přemluvit, aby „rada věštírny“ zněla podle jejího přání.
A tak se král (a s přičiněním královny i lid) dozvěděl, že jediný způsob, jak vrátit zemi hojnost, je obětovat Frixa bohům. Samozřejmě s nejlepšími úmysly radila královna, aby obětovali i Hellé, že potom budou bohové opravdu spokojení. Athamás neměl moc na vybranou, protože mu hrozila vzpoura hladového lidu, takže s obětí souhlasil.
Ne nadarmo ale byla matkou Frixa a Hellé bohyně. V noci do jejich komnaty vyslala obrovského zlatého berana. Obě její děti na nádherné zvíře vylezly a to se s nimi rozletělo vysoko nad zemí pryč, do bezpečí. Let trval dlouho a byl poznamenán strašnou tragédií. Hellé, která se přeci jen bála mnohem víc, než její bratr, a navíc neměla jeho sílu a výdrž, spadl z beraního hřbetu do moře. Frixos ji nestačil zachytit. Na mořskou hladinu, kam dopadla, několik dní dopadal jemný, mrholivý déšť, jenž byl slzami její matky, a to místo se na její počest jmenuje dodnes Helléspontos.
Frixos na zlatém beranovi doletěl až do Kolchidy. V této předaleké zemi, kde vládl král Aiétés, byl v bezpečí před úklady macechy. Z vděčnosti obětoval berana bohům a jeho nádherné zlaté rouno daroval Aiétovi. Král nechal rouno přitlouct zlatými hřeby na obrovský dub v Áreovi zasvěceném údolí. Ke střežení rouna určil král věčně bdícího vzteklého draka, a snad pro jistotu přidal dva obrovské býky s kovovými rohy, z jejichž nozder se valily plameny. Měl k tomu dobrý důvod: podle věštby měl žít a panovat jen tak dlouho, dokud zlaté rouno zůstane na svém místě. A Frixos? Ten se měl dobře. Král si ho oblíbil, a když nadešel čas, oženil ho s jednou ze svých dcer.
Král Athamás mezitím hořce litoval svého rozhodnutí obětovat vlastní děti. Kdoví, možná za to mohla tak trochu i Nefelé, truchlící pro svou dceru, možná se jen v králi pohnulo svědomí a rozum mu konečně napověděl, odkud že v jeho zemi zlý vítr fouká, jisté však je, že sebral meč, zabil jím syna, kterého měl s Ínó, Learcha, a sama královna se pak ve strachu i s druhým synem vrhla do moře.
Teď známe kulisy a kořeny příběhu, který bude následovat.

Iásón:
Život šel dál. V Iólku panoval po Athamásovi jeho bratr, po něm syn jeho bratra jménem Aisón. Aisón měl však naneštěstí mladšího bratra, kterému se role mladšího bratra pranic nelíbila. Navíc byl tento bratr, Peliás, znám krutostí, bezohledností, a lstivostí. Aisón možná tušil nějakou zradu ze strany svého bratra, a proto svého syna už jako malého chlapce svěřil do opatrování moudrého a statečného kentaura Cheiróna. Říká se také, že potom dal král doma svého syna naoko pohřbít, aby mu zajistil bezpečí. Ukázalo se, že obavy krále z jeho bratra měly své opodstatnění, a že předstírání synovi smrti vůbec nebylo přehnanou opatrností. Peliás zradil svého bratra Aisóna a uchvátil trůn.
S kentaurem Cheirónem mezitím vyrůstal králuv syn Iásón v bezpečí. A protože Cheirón patřil ke kentaurům neobyčejně moudrým, vzdělaný, dovedným a všestraně nadaným, vychoval z královského syna zdatného, v boji i umění vzdělaného muže. Tehdy, když Iáson přestal být chlapcem a stal se mužem, si ho Cheirón zavolal, a řekl mu:
“Jsi nyní silný a udatný muž, naučil jsem tě vše, co jsem tě naučit mohl. Věz, že ti právem prvorozeného náleží trůn Iólku, na který neprávem zasedl tvůj strýc Peliás. Jdi tedy, a ujmi se své vlády!“
Iásón starého kentaura, učitele hrdinů, upřímně miloval, a nechtěl jej opustit, ale věděl, že by mu Cheirón neradil špatně, a proto se vydal na cestu. Nakonec přišel k řece, na jejímž břehu našel smutnou stařenku.
“Dobře že jdeš,“ pravila. „Už dlouho čekám na někoho, kdo by mi pomohl. Voda je hluboká a proud divoký, a kdybych se do něj sama pustila, jistojistě bych utonula.“
Dobře vychovaný mladík nezaváhal, popadl stařenku do náruče a přenesl ji přes řeku.
“Děkuji ti, mládenečku,“ pravila stařena, sotva ji na druhém břehu postavil na nohy. „Nikdy ti to nezapomenu.“
Jen domluvila, tak zmizela, a nechala za sebou jen vylekaného a překvapeného Iásona. Tomu došlo, že stařena nebyla obyčejná, ale že to nejspíš byla některá z bohyň (netušil, že to byla sama jejich královna Héra), která zkoušela jeho srdce. Nikdy svého rozhodnutí nelitoval, protože se mu dostalo její ochrany v následujících dobrodružstvích. Nijak nevadilo ani to, že v bahnitém dně řeky uvízl jeden jeho sandál.
Celé město se seběhlo, když Iásón dorazil. Krásný, statný, vznešený, skoro jako nějaký bůh! Oděn v kůži pardála, opásaný mečem, s oštěpem v ruce a jediným sandálem. Zvěst o jeho příchodu se brzy donesla králi a ten zahořel zvědavostí, aby cizince poznal osobně. Král Peliás málem hrůzou omdlel, když cizinec předstoupil v paláci před něj: vzpomněl si totiž na starou věštbu, která mu předpovídala, že zahyne rukou svého příbuzného, a že se má mít na pozoru před cizincem s jediným sandálem.
“Kdo jsi, a co tě přivádí?“ vyzvídal král.
“Jsem Iásón, králi. Jsem syn tvého bratra, kterého jsi připravil o trůn. Jsem zde, abych poprávu převzal vládu! Zítra mi dáš svou odpověď!“ odpověděl hrdě Iásón a nechal krále o samotě.
Král měl špatné, velmi špatné svědomí a na rukou mnoho krve. Zatímco se Iásón v slzách shledal se svým starým, ožebračeným otcem, král vymýšlel, jak z celé té nepříjemnosti ven.
Když ráno Iásón přišel opět do paláce, byl na něj už král připraven. Zosnoval lest, v jejíž úspěch bezvýhradně věřil. Když tedy synovec stanul před ním, nasadil král falešně upřímný tón:
“Iásóne, můj milý chlapče! Jistě, že ti předám trůn, jsem přeci jen už stár a můj syn po vládě nijak neprahne. Mám na tebe ale jednu prosbu: Frixos, příbuzný z našeho rodu, zahynul kdesi v daleké znemi Kolchidě, a jeho duch mi nedává spát. Každou noc mě prosí, abych zpět do jeho vlasti přivezl zlaté rouno, a tak sejmul kletbu z našeho domu. Jenže já sám už jsem starý a vetchý, a nezmohu takový čin vykonat.“
Tehdy se Peliás naoko rozplakal a čekal, co na to Iásón.
Dobré a nezkažené srdce mladého hrdiny se pohlo v hrudi. „Netoužím po slávě. Ale nebojím se nebezpečí a dokážu, že jsem hoden trůnu svého otce!“
Král Peliás byl spokojen. Iásóna pohnula jeho prosba k činu a vůbec netušil úskok ani zlý úmysl. Mladík se na své dobrodružství těšil! Král věřil, že se s takové výpravy nikdy nemůže vrátit, natožpak úspěšně, a věřil, že jeho vláda je opět v bezpečí.

Tak jasně, ilumináti jsou prostě osvícenci. :) A slovo "osvícená" (é/í/ý) si dá do názvu každé druhé bratrstvo, které se jen otřelo o křesťanskou mystiku...

Podívejme se krátce na mýtus, který doprovází lidi posledních zhruba 700 let, možná i déle. Okrajově se dotýká i toho, co zde FOSSY: bylo řečeno o templářích.
Existovala a existuje celá řada více či méně tajných, mystických řádů, společenství a bratrstev. Rosenkruciáni, Svobodní Zednáři, Martinisté, Jakobíni, Templáři, Skull and Bones, Scroll and Key, případně dokonce Maltézští rytíři... A přinejmenším někdy byly všechna tato společenství spojována s jedním, jehož pověst je opředena snad největším množstvím legend - s Ilumináty.
Populární konspirační teorie mluví o tom, že Ilumináti jsou nepřáteli církve i stávajících vlád a systému, který známe (ačkoliv všechny tyto organizace infiltrovali a do určité míry údajně i kontrolují prostřednictvím oddaných zasvěcených na klíčových pozicích). O Iluminátech se hovoří v souvislosti s NWO, Novým Světovým Řádem - jakousi iniciativou u uchvácení celosvětové vlády, o sjednocení celého světa pod jednu vládu (podle všeho diktaturu fašistického typu) a zároveň nahrazení veškerých světových náboženství humanismem. Během uchvácení moci má dojít k likvidaci velkého množství lidí, nepohodlných, nepřizpůsobivých, nebo jakkoliv nezapadajících do NWO.
Že to Iluminátům trvá nějak dlouho? Ne, nejsou nečinní. Je jim přičítáno mnoho manipulací světovou historií. Francouzská revoluce, například. Zmanipulování událostí vedoucích k oběma světovým válkám (ano, podle některých teoretiků patřil k Iluminátům Adolf Hitler a celá Druhá Světová Válka byla jeho pokusem nastolit NWO - zvláštní je, že Ilumináti mají být nejsilněji zastoupeni ve Spojených Státech Amerických, které mají nejlépe pod kontrolou, a přijmutí těchto dvou tvrzení by vedlo k úvaze, že WW II. byla vlastně jen jakýmsi bojem mezi dvěma frakcemi Iluminátů). Atentáty a vraždy významných osobností kulturního a politického života (hlavně ty, které nebyly nikdy přesvědčivě vyřešeny a uzavřeny), od Lincolna a JFK přes Ferdinanda d´Este až po nečekanou a nezvyklou rezignaci papeže, to vše je obvyklý modus operandi Iluminátů, jak je znají a prezentují konspirátoři celého světa.
Moc Iluminátů je podle legendy nepředstavitelná. Bohatství bank, které přímo či nepřímo ovládají, moc politická, plynoucí z postavení členů společenství, nebo jimi ovládaných politických figur, informace, jejichž využití k vydírání, rekrutování nebo manipulaci vybraných jedinců je prakticky neomezené... Všechna ostatní tajná společenství, jmenovaná v úvodu, jsou Ilumináty založena, ovládána, nebo přinejmenším infiltrována a sledována. Pokud hrozí odhalení pravdy o Iluminátech, lidé mizí, nebo nebo přinejmenším mění názor. A přitom si sami zástupci Iluminátů ve svých projevech a písemnostech protiřečí (alespoň zdánlivě). Což ale při praktikách Iluminátů může být celkem dobře jen zastíracím manévrem, stejně jako celá řada "znevažujících faktů", díky kterým jsou Ilumináti považováni za vážnou hrozbu jen skalními teoretiky konspirací, zatímco pro většinu jsou přinejlepším mýtus, přinejhorším bandou bezmocných podivínů.
Symbolem Iluminátů je Vševidoucí Oko, oko v trojúhelníku. Níže přiložený obrázek amerického dolaru je pro mnohé důkazem, že moc Iluminátů a NWO je skutečná, nezpochybnitelná, a nejsilnější právě v USA.

A co vy na to?

Esugenos byl vážený muž pokročilého již věku. Jeho váženost pramenila z jeho úctyhodného stáří jen částečně – z valné míry za ni vděčil svému postavení druida. Nyní vykonal rituální oběti, které byly součástí jeho příprav na dlouhou cestu, na jejímž konci ho čekalo velké nebezpečenství. Druid se nestrachoval cesty samotné. Nemířil, jak se někteří jeho soukmenovci mylně domnívali, do daleké Británie, do hlavní keltské svatyně, kterou již několikráte navštívil. Nemířil ani na shromáždění druidů do carnutského pralesa. Jeho cíl byl daleko tajemnější a zahalený tajemstvím.
Esugenos cestoval za nocí, kdy mohl z nebeské mapy číst směr a vzdálenosti. Následoval nejjasnější hvězdu a ujížděl k sevru. Nenechal se znepokojit ozbrojenými válečníky Biturigů, kteří toho času vedli válku s Eduemy. Jeho postavení, jeho bílé roucho a jeho zlatý srp u pasu mu zaručovaly bezpečnost a úctu všech galů. Dlouho Esugenos putoval, noc za nocí, setkal se s mnoha lidmi a překročil území mnoha kmenů. Až dorazil do zcela opuštěného kraje. Tam se utábořil na okraji obrovského hvozdu a čekal na nový měsíc.
Esugenos se dočkal správné chvíle a tehdy v sedle koně vyrazil do temného lesa. Nikde se nic nepohnulo, nikde se neozval ani hlásek divokého zvířete nebo ptáčka. Jako by parno letního dne celý les ukonejšilo do hluboké spánku. Až konečně druid zaslechl nejasný zvuk. Sotva rozpoznatelný, z dálky zaznívající sykot.
Esugenos věděl, že dosáhl svého cíle. A možná, že došel nejen na konec své pouti, ale i na konec svého života. Obezřetně vedl koně lesem. A tam to bylo. Šedá, na slunci se lesknoucí masa. Obrovská hromada hadů, zmijí propletených tak propletených dohromady, že se nedalo určit, kde jeden had začíná, a jiný končí, a ani vzdáleně odhadnout, kolik hadů, silných jako mužská paže, se v hromadě nachází.
Esugenos na hromadu hleděl, dokud nespatřil to, pro co sem přišel, pro co vážil předlouhou cestu, a pro co chtěl riskovat život. Magický talisman, kouzelné „hadí vejce“, bílé a pokryté žilkami, velké jako jablko. Talisman, který byl pro druidy symbolem světa, a který svému majiteli zaručoval obrovskou nadpřirozenou moc.
Esugenos si nachystal čapku a přiblížil se k hromadě. Při bližším pohledu se zdálo, že hlasitý, pronikavý sykot klubka zmijí vejce nadnáší, protože se vznášelo na masou hadích těl. Druid vyčkával a modlil se, připraven využít sebemenší příležitost. A ta se mu záhy naskytla. Vejce vystoupalo tak vysoko nad proplétající se hadí těla, že se druid odhodlal rychle po něm sáhnout, strhnout je do své čapky a dát se na útěk. Dvěma skoky se dostal ke svému koni, vyhoupl se do sedla a vyrazil pryč.
Esugenos slyšel těsně za sebou rozzuřený sykot desítek, možná stovek hadů, kteří ho pronásledovali. Kůň nemohl běžet naplno, protože lesní podrost byl příliš hustý, a druid se brzy začal obávat, že jeho snaha o získání kouzelného vejce skončí jeho smrtí. Zdálo se nemožné uniknout rozezleným zmijím. V zoufalství se druid pokusil dovolat pomoci milosrdného boha: „Teutatesi!“
Esugenos se dočkal vytouženého zázraku. Přímo před sebou spatřil potok, nebo možná malou říčku, a zavedl svého koně přímo do ní. A jakmile přebrodil tekoucí vodu, byl v bezpečí. Tekoucí voda byla hranicí království hadů, kterou nemohli překročit ani při pronásledování odvážného zloděje hadího vejce, a jejich rozlícený sykot mu ublížit nemohl.
Esugenos ošetřil svému koni nohy poraněné při zběsilém útěku skrze trní a šlahouny podrostu, a potom se teprve pokochal pohledem na svou velevzácnou kořist. Položil hadí vejce na hladinu, a když plavalo proti proudu říčky, věděl, že je to ten pravý poklad, ten pravý kouzelný talisman, pro který vydal všanc svůj život.

Stará galská pověst vypráví o lidu, vedeném dvěma vojevůdci, Momorosem a Atepomarosem. Vedeni druidy a zaklínači zahájili pouť o jarní rovnodennosti se zástupem lidí, s mnoha zásobami a dobytkem. Konečně se zastavili u soutoku řek Saony a Rhony. To místo se jim zdálo vhodné pro založení města, úrodné a vhodné k obraně před nepřáteli. Druidi a zaklínači bděli celou noc a radili se s bohy. Ráno pak svým vojevůdcům oznámili, že pahorek uzavírající soutok řek je nejlepším místem. Podle obyčejů se Momoros chopil rádla a jal se orat brázdu, která měla určit hranice města. Když se vyčerpal, převzal jeho dílo Atepomaros. Druidi čekali na znamení bohů. A tehdy se nad pahorkem objevilo hejno havranů. Brzy jich bylo na tisíce, kroužili a krákali nad hlavami shromážděných Galů. Oba vojevůdci pokračovali v práci, až nakonec havrani spojeně usedli v čerstvém oraništi. Druidi to pokládali za výjimečně dobré znamení a město dostalo od svých zakladatelů jméno Lugdunum, „havraní pahorek“. Tak vznikl dnešní Lyon.

Havrani byli považováni Galy za božské posly, a zvláště ti s bílými pírky byli považováni za požehnané bohy. Není divu, že jeGalové příležitostně používali i k rozsouzení rozepří. Jednou kupříkladu vznikl spor mezi dvěma muži, kterému z nich patří roj včel. Jednomu z nich patřil jilm, na kterém se včely uhnízdili, druhému pak louka, nad níž byli větve jilmu i s rojem. Pod dohledem druida proto oba muži umístili každý na jednu stranu desky pravdy své plástve medu. Druid potom vypustil dva havrany, božské soudce, a tomu, jehož pláství se jeden z havranů nasytil jako první, připadl roj.

Jeden z velkých bohů Galů se jmenoval Lug, což znamená havran. Byl bohem světla, jeho svátek se slavil v létě, a byl bohem umění a řemeslných dovedností. Znali jej i v Irsku jako dokonalého ve všech řemeslech. Havrani byli obvykle spojováni s ním a jejich role byly také různé, ale vždy důležité, ať už při rituálech druidů, při soudech, nebo jako nositelů božských znamení. Mnoho lidských činností se řídilo podle letu a chování havranů.

Dnes malinko obsáhleji, protože k tématu, o kterém budu psát (i když stručně) , se pověstí a legend váže celá řada. Řeč bude o „Chudých rytířích Krista a Šalamounova chrámu“. Pokud tento celý a oficiální název někomu nic neřekne, možná potom nápověda, že znakem tohoto řádu byli dva rytíři sedící na jednom koni, což byl symbol jejich chudoby a oddanosti službě.

Ano, řeč bude dnes o templářích.

Traduje se, že řád založilo devět francouzských rytířů po úspěchu první křížové výpravy počátkem dvanáctého století, přesněji v letech 1118 – 1119. Vládce Jeruzaléma daroval řádu ruiny Herodova chrámu a mešitu Kubbat as-Sachrá, kde prý dříve stával Šalamounův chrám.

Historicky jisté je, že templáři vynikali nejen jako válečníci, ale také jako obchodníci a stavitelé, a navzdory svému názvu řád bohatl a prosperoval a brzy měl základny po celé Evropě. Nejeden král dlužil řádu peníze a zlato. Ale historické události nejsou úplně to, co nás zajímá, podívejme se tedy na pověsti a legendy. Jako třeba pověst o tom, že templáři našli kámen mudrců, který dokázal měnit jakýkoliv kov ve zlato, a že vlastně za svou prosperitu vděčili kameni, a ne svým dovednostem.

Jedna z legend o templářích se vztahuje k mnohem známějším a rozšířenějším legendám. K legendě artušovské, tedy konkrétně ke Svatému Grálu, a k biblické Arše Úmluvy. Během svého dlouhého pobytu v Jeruzalémě prý templáři získali spolehlivá vodítka a obě cenné relikvie našli. I díky vlastnictví Grálu a Archy se pak řád stal tak mocným a výjimečným. V době, kdy byl řád ohrožen, pak rytíři obě údajně odvezli a ukryli ve Skotsku.

S templáři se pojí také pověst kacířů a pohanů. Podle těchto nelichotivých pověstí sahaly kořeny řádu až do předkřesťanských dob a rytíři sami provozovali černou magii, pohanské rituály a modloslužebnictví, uctívali symbol Bafometa, a zbožnost a oddanost církvi jen předstírali. Rituál přijímání noviců potom probíhal v uzavřené kapli, v nejtemnější noci a za přítomnosti vysoce postavených rytířů. Novic byl úplně nahý přiveden před oltář s Bafometem, na který musel přísahat, a následně musel políbit oltář, a staršího rytíře – také zcela nahého – na ústa, na pupek, na konec páteře a na úd. To vše samozřejmě pod hrozbou smrti, pokud o tom někdy promluví.

Nejznámější však není ani tak hledání tajemných a mystických příčin vzestupu a bohatství řádu, ale jeho zánik. Dokonce si ho dodnes připomínáme, ačkoliv málokdo si to uvědomuje. Konec řádu Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu nám totiž dal černý pátek třináctého. Filip IV. Sličný, francouzský král, dlužil templářům tolik peněz, že se nakonec rozhodl ke zrádnému kroku: prohlásil templáře za kacíře a zrádce víry, přesvědčil o potřebě zarazit jejich temné kejkle papeže Klementa V. a v pátek 13. Září 1307 začalo velké zatýkání templářů. Ve skutečnosti šlo samozřejmě spíš o snahu získat templářské bohatství, ale výsledek zůstal stejný. Přes 5000 rytířů bylo uvězněno a souzeno. Historickými fakty je, že během následujících let byli rytíři souzeni, a jejich osudem bývalo dlouholeté či doživotní uvěznění, nebo poprava. Jedním z popravených byl i poslední velmistr řádu, Jakub (Jacques) de Molay a velkopreceptor Normandie Geoffrey de Charneay byli upáleni roku 1312. Toho roku také byl řád oficiálně rozpuštěn. A zase tu máme jednu pověst, tentokrát o kletbě. Velmistr de Molay prý proklel před svou smrtí, možná vyzval k božímu soudu, krále, celý jeho rod, a papeže. A všichni, král, i papež, velmistra během roku následovali před nebeskou bránu, a během několika následujících let i tři královi synové a jediný vnuk…

Řád však o chystaném pátku třináctého věděl údajně s předstihem. Většina bohatství řádu byla proto odvezena a tajně ukryta na různá místa. Pověsti hovoří o několika pokladech templářů. V čele samozřejmě stojí Archa Úmluvy a Svatý Grál. Zmíním alespoň některé na našem území. Obrovské bohatství převážně ve zlatě prý bylo ukryto v templářských sklepích v Čejkovicích. Dalším místem pro lovce pokladů je pustý hrad Templštějn, kde prý dodnes straší přízraky templářských rytířů. A pak je tu samozřejmě hrad Veveří, se svými devíti věžemi, který prý podle pověstí nějakou dobu spravovali templáři a jejich poslední velmistr. V podzemí hradu, které prý templáři zcela přestavěli, by se měly nacházet sochy dvanácti apoštolů v životní velikosti, vyrobené z ryzího stříbra.

Tažení Filipa IV. Sličného proti templářům mělo velký úspěch ve Francii, ale v dalších zemích tolik podporováno nebylo. Ještě roku 1314 pomohli prý skotskému králi Robertovi vyhrát v bitvě u Bannockburnu. Vypráví se o mnoha následovnických organizacích, které pokračovali v uchovávání tajných učení templářů. Esoterici spojují templáře s takovými společenstvími, jako jsou Zednáři, Rosenkruciáni, Rex Deus a podobně. Templáři podle uvěřitelnějších legend zajistili úspěch Kolumbovi výpravy do Ameriky, protože měli mapy z předkolumbovských cest – proto také jejich kříž zdobil plachty Kryštofových lodí. Templáři prý také působili nejen v utajení, ale pod jinými jmény také jako zcela nové rytířské řády, z nichž některé vznikly ještě před oficiálním koncem templářů.

Méně věrohodné pověsti a konspirační teorie viní templáře z řady novodobých událostí, jako je krach americké burzy a následná ekonomická krize a podobně. Mnohdy se jedná o pověsti natolik přehnané, že možná ani nestojí za zmínku, ale přeci jen… Kdo ví?

Tentokrát jsem sáhl po legendách na obvyklý repertoár trochu zvláštních:
Stejně jako mají své legendy národy, země a města, dokonce i zvířata, pojí se mnohé legendy k běžným, všedním předmětům každodenní potřeby. Seznamme se dnes s legendami o kávě.
O objevení kávy se vyprávějí různé příběhy. Možná nejznámější je příběh pastevce Chaldiho (Kaldiho). Každý den vyháněl pasáček své kozy na pastvu do kopců. A jednou si všiml, že jeho svěřenkyně záhadně pookřejí a začnou divoce skotačit vždy, když se napasou na neznámých, věčně zelených keřích. Chaldi byl pastevec koz a jako takový patřil k lidem prostým až jednoduchým. Aby přišel záhadě na kloub, sám ochutnal bobule z keře. Nechutnaly mu, ale i on se jimi cítil zřetelně povzbuzen. Chaldi potom vzal bobule a odnesl je do kláštera k opatovi, aby se s ním poradil, stejně jako to v té době dělala většina lidí. Opat ochutnal a i on byl osvěžen na těle i na duchu. Ale na rozdíl od prostého pastevce v tom ucítil hrozbu ďábelských úkladů a zbytek bobulí hodil do krbu na žhnoucí uhlí, aby se jich zbavil. A říká se, že vůně, která se z krbu linula, byla tak lahodná, že opata přesvědčila, aby dal bobulím ještě šanci. Nakonec, po dlouhém experimentování ostatními mnichy v klášteře, opat zjistil, že bobule je nejlepší upražit, rozdrtit, a zalít horkou vodou, a konzumovat vyluhovaný nápoj, a ne samotné bobule. Mniši pak déle vydrželi bdělí a svěží pro motlitby, což bylo jistě božím záměrem…
Jiný příběh vypráví o knězi a léčiteli z Mökky. Šejk Hadji Omar hojně cestoval, a motlitbami i pomocí přispíval lidem. A jednou docestoval do Jemenu, kde pomáhal nemocným morem. Uzdravil mnoho obyvatel, i královskou dceru, jenže do té se ke své vlastní smůle zamiloval. Král nechal Omara vyhnat. Tomu se cestou do vyhnanství pestrobarevný pták, který ho dovedl ke keři s výraznými, červenými plody. Pták sice před šejkem uletěl, ale Omar posbíral bobule a doma z nich zkusil udělat odvar. A byl jeho povzbuzujícími účinky i chutí tak mile překvapen, že jej pak podával všem nemocným, které léčil.
Je tu i příběh o Mohamedovi, který vinou dlouhého spánku zanedbal své povinnosti. K tomu prý jednou sestoupil sám Archanděl Gabriel a nabídl mu neznámý nápoj. Po jeho vypití měl Mohamed síly a energie tolik, že dokázal sám porazit čtyřicet nepřátel, a potom navrch uspokojit čtyřicet žen. A tak mocným jej nápoj učinil, že založil největší islámskou říši na světě…
Je tu i legenda o náhodném požáru lesa, při kterém byly ohněm ožehnuty i bobule kávovníku. A jejich vůně prý byla taková, že je nejprve lidé přidávali do krbových ohňů jen kvůli aroma, později zkoušeli i bobule vyvařit a tak přišla na svět káva.
A poslední do rodiny příběhů o kávě se netýká samotného černého nápoje, ale jedné z jeho konkrétních podob. Jedná se o Cibetkovou kávu. Největšími obchodníky byli svého času Holanďané. Na ostrovech Jáva a Sumatra domorodí dělníci pracovali do úmoru při pěstování a sběru kávy, ale jim samotným byla káva přísně zapovězena. Ovšem na ostrovech řádil další sběrač kávy, mlsná stvoření podobná naší lasičce, luwak, tedy cibetky. A jakkoliv chamtiví bílí obchodníci zakazovali svým otrokům pití kávy nebo žvýkání kávových bobů, nikdo z nich by se nesnížil k tomu, aby se zajímal o kávu snědenou a poté natrávenou a vyloučenou malým zvířátkem. Otroci se ale zajímali. Sbírali trus cibetek, proplachovali… A nakonec pili „cibetkovou kávu“. Káva Kopi Luwak, cibetková káva, lahůdka ne pro každého, patří dnes k nejdražším kávám na světě, i když, pravda, dnes už není vyvažována zlatem, jako tomu bývalo kdysi. Je to i proto, že kávou si prý jídelníček zpestřují jen cibetky žijícíc ve volné přírodě, ne v zajetí.