Tentokráte drobátko s básnickou licencí a odlehčenou nadsázkou, v čase vánočním taková „česká klasika“.
Čertův sloup:
Bylo nebylo, kanovník vyšehradský se jednoho dne vracel smutně domu. Proč smutně? Inu, to je jednoduché. Ač muži jeho postavení něco takového rozhodně nepříslušelo, kanovník si tuze rád zahrál karty. A možná proto, že to rozhodně nebyla bohulibá činnost, možná proto, že se čertovo vobrázky kanovníka bály, list mu prostě ne a ne jít. A tak kanovník brzo dlužil svým kumpánům z karbanu, kam se jen podíval, a mnohem víc, než mohlo z kasičky na milodary při mších mizet.
Jenže přes svoje neřesti nebyl kanovník hloupý ani bojácný. A tak si řekl: Když mě ten nahoře nechá trápit v dluzích, co zkusit toho dole? A řádně mešním vínem posíliv svojí kuráž, vyšel kanovník do noci, když všichni počestní křesťané už spali, a začal z plných plic rohatého volat: „Čerte! Čertééé!“
Prásk! Kde se vzal, tu se vzal, objevil se před kanovníkem chlapík rohatý chlupatý a sírou čpící.
„A hleďme! Flanďák!“ zamumlalo si čertisko a zamnulo si ruce.
S kanovníkem to v tu chvíli, to dá rozum, málem rovnou břinklo o zem. Ale víno není voda, takže se vzmužil.
„No co? Ukousla ti kočka jazyk? Proč voláš čerta, človíčku?“ dožadoval se pekelník, toho jména Zardan, kloudného slova.
Konečně se kanovník sebral dost na to, aby mohl řádně mluvit. Čertisko na něj valilo oči a blemcalo dlouhatánským jazykem, ale stejně si kanovník rozpomněl, co vlastně chtěl, a skočil do toho rovnýma nohama. „To máš tak. Peníze by se mi hodily. Na dluhy.“
„Z karbanu, co?“ poškleboval se Zardan. „A co mě za ně nabídneš?“
Kanovník rázem zpozorněl. Věděl až moc dobře, čím se pekelníkům za jejich služby platí, a takový obchod ho ani dost málo nelákal. Místo toho chtěl zkusit plán, který se zrodil v jeho hlavě ze zoufalství.
„Nu, co kdybychom se vsadili?“
Zardan se rozchechtal, a byl to zvuk veskrze nepříjemný a podlý. „Nestačí ti, co už jsi prosázel? Teď chceš hrát o duši?“
Kanovník hlasitě polkl, ale couvnout už přeci nemohl. V ústech měl najednou tak sucho, že jen přikývl.
„Dobrá!“ zaradovalo se čertisko. „Peníze proti duši, o to budeme hrát! Ale v čem se vsadíme? Chceš snad hrát karty?“ a Zardan pohotově vykouzlil z kapsy balíček pěkných, nových karet.
Kanovník ale zavrtěl hlavou. V tomhle měl jasno. Karban ho dovedl do potíží, karban ho z nich dozajista nevyvede. „Co jinou sázku.“ Navrhl nejistým hlasem. „Vsaďme se, že odsloužím mši dříve, než se vrátíš na Vyšehrad se sloupem od Petra a Pavla v Římě.“
Zardan se maličko zarazil. Nechtělo se mu do takové fušky. Kvůli jedné duši, na kterou si nejspíš stejně stačilo počkat pár let, se tahat s chrámovými sloupy až odněkud z tramtárie? Nerozhodně pomrskával oháňkou a drbal si rohy. Kanovník si jeho váhání vysvětlil špatně a ozval se falešně laskavým hláskem: „Copak? Nechce se ti do zbožného Říma? Máš strach ze svatokrádeže? Netroufáš si na chrám Petra a Pavla?“
Do Zardana jako kdyby píchl špendlíkem. Poskočil, odplivl si, až na chvilku plamínky v trávě tancovaly, a napřáhl drápatou pracku. „Dobře! Jak začneš se mší, vyrazím do Říma. A než skončíš, budu zpátky i se sloupem od Petra a Pavla!“
Kanovník se sice ještě naposledy zalekl, do čeho že se to pouští, ale pak se zatvrdil a čertem rohatým si plácl. „Dobrá!“
Když začal v neděli kanovník sloužit mši, všichni vyšehradští se divili, jak chvátá. Drmolil slova, že mu stěží bylo rozumět, a když mával rukama, málem že všechny svíčky zhasil. A mezitím se čert Zardan hnal ozlomkrk k Římu. A co by to bylo za čerta, kdy nechtěl v sázce trochu fixlovat! Než aby letěl až k chrámu Petra a Pavla, namířil si to k Santa Maria in Trastevere, a popadl jeden sloup ze sloupořadí přímo tam. Kdo to pozná? Zadlužený kanovník sotva! A s těžkým nákladem vyrazil Zardan zpátky na Vyšehrad.
Jenže když letěl čert nad mořem, najednou BŘINK! rána a Zardan sletěl po hlavě do moře. Celý rozmrzelý prskal slanou vodu a jako pes se oklepával, aby jí dostal z kožicha, ale vztekat se valně nemohl. To svatý Petr ho srazil do moře, protože ve hře o duši švindloval. Znovu si nadhodil Zardan sloup na záda a znovu vyrazil spěšně na Vyšehrad. A znovu ŘACH! A znovu po hlavě zahučel do vody.
Tentokrát čert vodu už jen vyplivl a z uší vyklepl, a hned se rozletěl dál. A do třetice PRÁSK! a to už se i čertovi, přiutopenému ve slané vodě, hlava tak motala, že se sotva vlekl.
A když pak promáčený, s bolavou hlavou a zády, a utahaný z nesení těžkého břemene dorazil Zardan konečně na Vyšehrad, seznal, že kanovník právě mši zakončil a lid už se po svém rozchází. Vzkypěla čertisku žluč, vždyť kvůli všetečnému Petrovi sázku prohrál, peníze musí vyplatit, o duši přišel, a ten balvan sem vlekl až z Itálie zbytečně! A rozzuřený čert mrskl sloupem přímo na střechu kostela svatých Pavla a Petra na Vyšehradě. Střecha, to se ví, vzala za své, a sloup se propadl do chrámové lodi. A tam zůstal dodnes.
Kanovník zaplatil svoje dluhy, a prý se karbanu až do nejdelší smrti nedotkl.
Dlouhá léta byla hájena pravdivost této pověsti. U Santa Maria in Trastevere opravdu chybí jeden sloup, a tři úlomky kamenného sloupu, zvaného Čertův, jsou na Vyšehradě dodnes. A z roku 1861 pocházejí slova převora vyšehradského: „Čert přinesl ten sloup z Říma a jinak se nedá mluviti ani věřiti. Zardan, jenž ho nesl, to musil nejlépe věděti.”