BRENMCGUIRE: Templáři i Ilumináti zde již proběhli - FOSSY: a FOSSY: stejně jako Fafnir a několik různých zmínek o dracích - FOSSY: ; FOSSY: ; FOSSY: ; FOSSY: a další. Dokonce i kováře jsme tu probírali. Vyhledávání je docela šikovná věc.

Spojení Templářů s dalšími "řády"? Celkem často se považují za jejich pokračovatele, nebo se traduje, že byly založeny templáři/potomky templářů. Spojení templářů s Bafometem je celkem dobře možné považovat za konstrukci vzniklou z potřeby mocný a bohatý řád zničit, z nutnosti obrátit proti němu veřejnost a církev.

Co se draků a jejich odlišností v legendách týče, nediv se zlým drakům u křesťanů - dopadl stejně, jako většina pohanských mýtů. I když pro Evropu bývali zpravidla (ne vždy) zlí i před křesťany :) A jinak i Asie a Amerika mají své zlé draky. Spojení draků s ohněm je sice nejčastější, ale draky dohledáš u všech elementů, draky všech barev, druhů a velikostí.

BRENMCGUIRE: Meč v podobě kříže... Troufám si tvrdit, že meč má nejpraktičtější možný tvar. Využití meče coby kříže vydím jako využití tvaru, nikoliv jako záměr při výrobě meče. U řádových bojovníků bývaly obvyklé meče s křížem v hlavici meče.

Durendal. Podobně jako u jiných legendárních zbraní si můžeš vybrat z mnoha verzí. Podle někoho to byl meč Hektora z Tróje, podle někoho ho přinesl anděl přímo pro Rolanda (a v rukověti byl hotový relikviář se zubem sv. Petra, krví sv. Basila atd.), nejostřejší meč všech dob (což je titul, který si nenárokuje zdaleka sám). Při pokusu ho zničit, aby nepadl do rukou nepřátel, Roland stvořil uderem do skály La Brèche de Roland, ale meč byl nezničitelný. I se svým rohem ho ukryl pod své tělo.

Nevím, kde se vzal Roland, nevím, jestli má vůbec hostorický podklad.
Jak už jsem psal, historické události Písni neodpovídají - Karel Veliký v tu dobu bojoval za saracény, ne proti nim, Zaragozu nedobyl, a bitvu kdesi v Pyrenejích svedl s Basky (křesťany). Epos byl formou i obsahem "propaganda" pravého rytíře božího a pěkně se hodil jako jedna z opor pro vyhlášení další křížové výpravy.

Podívejme se krátce na mýtus, který doprovází lidi posledních zhruba 700 let, možná i déle. Okrajově se dotýká i toho, co zde FOSSY: bylo řečeno o templářích.
Existovala a existuje celá řada více či méně tajných, mystických řádů, společenství a bratrstev. Rosenkruciáni, Svobodní Zednáři, Martinisté, Jakobíni, Templáři, Skull and Bones, Scroll and Key, případně dokonce Maltézští rytíři... A přinejmenším někdy byly všechna tato společenství spojována s jedním, jehož pověst je opředena snad největším množstvím legend - s Ilumináty.
Populární konspirační teorie mluví o tom, že Ilumináti jsou nepřáteli církve i stávajících vlád a systému, který známe (ačkoliv všechny tyto organizace infiltrovali a do určité míry údajně i kontrolují prostřednictvím oddaných zasvěcených na klíčových pozicích). O Iluminátech se hovoří v souvislosti s NWO, Novým Světovým Řádem - jakousi iniciativou u uchvácení celosvětové vlády, o sjednocení celého světa pod jednu vládu (podle všeho diktaturu fašistického typu) a zároveň nahrazení veškerých světových náboženství humanismem. Během uchvácení moci má dojít k likvidaci velkého množství lidí, nepohodlných, nepřizpůsobivých, nebo jakkoliv nezapadajících do NWO.
Že to Iluminátům trvá nějak dlouho? Ne, nejsou nečinní. Je jim přičítáno mnoho manipulací světovou historií. Francouzská revoluce, například. Zmanipulování událostí vedoucích k oběma světovým válkám (ano, podle některých teoretiků patřil k Iluminátům Adolf Hitler a celá Druhá Světová Válka byla jeho pokusem nastolit NWO - zvláštní je, že Ilumináti mají být nejsilněji zastoupeni ve Spojených Státech Amerických, které mají nejlépe pod kontrolou, a přijmutí těchto dvou tvrzení by vedlo k úvaze, že WW II. byla vlastně jen jakýmsi bojem mezi dvěma frakcemi Iluminátů). Atentáty a vraždy významných osobností kulturního a politického života (hlavně ty, které nebyly nikdy přesvědčivě vyřešeny a uzavřeny), od Lincolna a JFK přes Ferdinanda d´Este až po nečekanou a nezvyklou rezignaci papeže, to vše je obvyklý modus operandi Iluminátů, jak je znají a prezentují konspirátoři celého světa.
Moc Iluminátů je podle legendy nepředstavitelná. Bohatství bank, které přímo či nepřímo ovládají, moc politická, plynoucí z postavení členů společenství, nebo jimi ovládaných politických figur, informace, jejichž využití k vydírání, rekrutování nebo manipulaci vybraných jedinců je prakticky neomezené... Všechna ostatní tajná společenství, jmenovaná v úvodu, jsou Ilumináty založena, ovládána, nebo přinejmenším infiltrována a sledována. Pokud hrozí odhalení pravdy o Iluminátech, lidé mizí, nebo nebo přinejmenším mění názor. A přitom si sami zástupci Iluminátů ve svých projevech a písemnostech protiřečí (alespoň zdánlivě). Což ale při praktikách Iluminátů může být celkem dobře jen zastíracím manévrem, stejně jako celá řada "znevažujících faktů", díky kterým jsou Ilumináti považováni za vážnou hrozbu jen skalními teoretiky konspirací, zatímco pro většinu jsou přinejlepším mýtus, přinejhorším bandou bezmocných podivínů.
Symbolem Iluminátů je Vševidoucí Oko, oko v trojúhelníku. Níže přiložený obrázek amerického dolaru je pro mnohé důkazem, že moc Iluminátů a NWO je skutečná, nezpochybnitelná, a nejsilnější právě v USA.

A co vy na to?

Dnes malinko obsáhleji, protože k tématu, o kterém budu psát (i když stručně) , se pověstí a legend váže celá řada. Řeč bude o „Chudých rytířích Krista a Šalamounova chrámu“. Pokud tento celý a oficiální název někomu nic neřekne, možná potom nápověda, že znakem tohoto řádu byli dva rytíři sedící na jednom koni, což byl symbol jejich chudoby a oddanosti službě.

Ano, řeč bude dnes o templářích.

Traduje se, že řád založilo devět francouzských rytířů po úspěchu první křížové výpravy počátkem dvanáctého století, přesněji v letech 1118 – 1119. Vládce Jeruzaléma daroval řádu ruiny Herodova chrámu a mešitu Kubbat as-Sachrá, kde prý dříve stával Šalamounův chrám.

Historicky jisté je, že templáři vynikali nejen jako válečníci, ale také jako obchodníci a stavitelé, a navzdory svému názvu řád bohatl a prosperoval a brzy měl základny po celé Evropě. Nejeden král dlužil řádu peníze a zlato. Ale historické události nejsou úplně to, co nás zajímá, podívejme se tedy na pověsti a legendy. Jako třeba pověst o tom, že templáři našli kámen mudrců, který dokázal měnit jakýkoliv kov ve zlato, a že vlastně za svou prosperitu vděčili kameni, a ne svým dovednostem.

Jedna z legend o templářích se vztahuje k mnohem známějším a rozšířenějším legendám. K legendě artušovské, tedy konkrétně ke Svatému Grálu, a k biblické Arše Úmluvy. Během svého dlouhého pobytu v Jeruzalémě prý templáři získali spolehlivá vodítka a obě cenné relikvie našli. I díky vlastnictví Grálu a Archy se pak řád stal tak mocným a výjimečným. V době, kdy byl řád ohrožen, pak rytíři obě údajně odvezli a ukryli ve Skotsku.

S templáři se pojí také pověst kacířů a pohanů. Podle těchto nelichotivých pověstí sahaly kořeny řádu až do předkřesťanských dob a rytíři sami provozovali černou magii, pohanské rituály a modloslužebnictví, uctívali symbol Bafometa, a zbožnost a oddanost církvi jen předstírali. Rituál přijímání noviců potom probíhal v uzavřené kapli, v nejtemnější noci a za přítomnosti vysoce postavených rytířů. Novic byl úplně nahý přiveden před oltář s Bafometem, na který musel přísahat, a následně musel políbit oltář, a staršího rytíře – také zcela nahého – na ústa, na pupek, na konec páteře a na úd. To vše samozřejmě pod hrozbou smrti, pokud o tom někdy promluví.

Nejznámější však není ani tak hledání tajemných a mystických příčin vzestupu a bohatství řádu, ale jeho zánik. Dokonce si ho dodnes připomínáme, ačkoliv málokdo si to uvědomuje. Konec řádu Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu nám totiž dal černý pátek třináctého. Filip IV. Sličný, francouzský král, dlužil templářům tolik peněz, že se nakonec rozhodl ke zrádnému kroku: prohlásil templáře za kacíře a zrádce víry, přesvědčil o potřebě zarazit jejich temné kejkle papeže Klementa V. a v pátek 13. Září 1307 začalo velké zatýkání templářů. Ve skutečnosti šlo samozřejmě spíš o snahu získat templářské bohatství, ale výsledek zůstal stejný. Přes 5000 rytířů bylo uvězněno a souzeno. Historickými fakty je, že během následujících let byli rytíři souzeni, a jejich osudem bývalo dlouholeté či doživotní uvěznění, nebo poprava. Jedním z popravených byl i poslední velmistr řádu, Jakub (Jacques) de Molay a velkopreceptor Normandie Geoffrey de Charneay byli upáleni roku 1312. Toho roku také byl řád oficiálně rozpuštěn. A zase tu máme jednu pověst, tentokrát o kletbě. Velmistr de Molay prý proklel před svou smrtí, možná vyzval k božímu soudu, krále, celý jeho rod, a papeže. A všichni, král, i papež, velmistra během roku následovali před nebeskou bránu, a během několika následujících let i tři královi synové a jediný vnuk…

Řád však o chystaném pátku třináctého věděl údajně s předstihem. Většina bohatství řádu byla proto odvezena a tajně ukryta na různá místa. Pověsti hovoří o několika pokladech templářů. V čele samozřejmě stojí Archa Úmluvy a Svatý Grál. Zmíním alespoň některé na našem území. Obrovské bohatství převážně ve zlatě prý bylo ukryto v templářských sklepích v Čejkovicích. Dalším místem pro lovce pokladů je pustý hrad Templštějn, kde prý dodnes straší přízraky templářských rytířů. A pak je tu samozřejmě hrad Veveří, se svými devíti věžemi, který prý podle pověstí nějakou dobu spravovali templáři a jejich poslední velmistr. V podzemí hradu, které prý templáři zcela přestavěli, by se měly nacházet sochy dvanácti apoštolů v životní velikosti, vyrobené z ryzího stříbra.

Tažení Filipa IV. Sličného proti templářům mělo velký úspěch ve Francii, ale v dalších zemích tolik podporováno nebylo. Ještě roku 1314 pomohli prý skotskému králi Robertovi vyhrát v bitvě u Bannockburnu. Vypráví se o mnoha následovnických organizacích, které pokračovali v uchovávání tajných učení templářů. Esoterici spojují templáře s takovými společenstvími, jako jsou Zednáři, Rosenkruciáni, Rex Deus a podobně. Templáři podle uvěřitelnějších legend zajistili úspěch Kolumbovi výpravy do Ameriky, protože měli mapy z předkolumbovských cest – proto také jejich kříž zdobil plachty Kryštofových lodí. Templáři prý také působili nejen v utajení, ale pod jinými jmény také jako zcela nové rytířské řády, z nichž některé vznikly ještě před oficiálním koncem templářů.

Méně věrohodné pověsti a konspirační teorie viní templáře z řady novodobých událostí, jako je krach americké burzy a následná ekonomická krize a podobně. Mnohdy se jedná o pověsti natolik přehnané, že možná ani nestojí za zmínku, ale přeci jen… Kdo ví?

Tentokrát jsem sáhl po legendách na obvyklý repertoár trochu zvláštních:
Stejně jako mají své legendy národy, země a města, dokonce i zvířata, pojí se mnohé legendy k běžným, všedním předmětům každodenní potřeby. Seznamme se dnes s legendami o kávě.
O objevení kávy se vyprávějí různé příběhy. Možná nejznámější je příběh pastevce Chaldiho (Kaldiho). Každý den vyháněl pasáček své kozy na pastvu do kopců. A jednou si všiml, že jeho svěřenkyně záhadně pookřejí a začnou divoce skotačit vždy, když se napasou na neznámých, věčně zelených keřích. Chaldi byl pastevec koz a jako takový patřil k lidem prostým až jednoduchým. Aby přišel záhadě na kloub, sám ochutnal bobule z keře. Nechutnaly mu, ale i on se jimi cítil zřetelně povzbuzen. Chaldi potom vzal bobule a odnesl je do kláštera k opatovi, aby se s ním poradil, stejně jako to v té době dělala většina lidí. Opat ochutnal a i on byl osvěžen na těle i na duchu. Ale na rozdíl od prostého pastevce v tom ucítil hrozbu ďábelských úkladů a zbytek bobulí hodil do krbu na žhnoucí uhlí, aby se jich zbavil. A říká se, že vůně, která se z krbu linula, byla tak lahodná, že opata přesvědčila, aby dal bobulím ještě šanci. Nakonec, po dlouhém experimentování ostatními mnichy v klášteře, opat zjistil, že bobule je nejlepší upražit, rozdrtit, a zalít horkou vodou, a konzumovat vyluhovaný nápoj, a ne samotné bobule. Mniši pak déle vydrželi bdělí a svěží pro motlitby, což bylo jistě božím záměrem…
Jiný příběh vypráví o knězi a léčiteli z Mökky. Šejk Hadji Omar hojně cestoval, a motlitbami i pomocí přispíval lidem. A jednou docestoval do Jemenu, kde pomáhal nemocným morem. Uzdravil mnoho obyvatel, i královskou dceru, jenže do té se ke své vlastní smůle zamiloval. Král nechal Omara vyhnat. Tomu se cestou do vyhnanství pestrobarevný pták, který ho dovedl ke keři s výraznými, červenými plody. Pták sice před šejkem uletěl, ale Omar posbíral bobule a doma z nich zkusil udělat odvar. A byl jeho povzbuzujícími účinky i chutí tak mile překvapen, že jej pak podával všem nemocným, které léčil.
Je tu i příběh o Mohamedovi, který vinou dlouhého spánku zanedbal své povinnosti. K tomu prý jednou sestoupil sám Archanděl Gabriel a nabídl mu neznámý nápoj. Po jeho vypití měl Mohamed síly a energie tolik, že dokázal sám porazit čtyřicet nepřátel, a potom navrch uspokojit čtyřicet žen. A tak mocným jej nápoj učinil, že založil největší islámskou říši na světě…
Je tu i legenda o náhodném požáru lesa, při kterém byly ohněm ožehnuty i bobule kávovníku. A jejich vůně prý byla taková, že je nejprve lidé přidávali do krbových ohňů jen kvůli aroma, později zkoušeli i bobule vyvařit a tak přišla na svět káva.
A poslední do rodiny příběhů o kávě se netýká samotného černého nápoje, ale jedné z jeho konkrétních podob. Jedná se o Cibetkovou kávu. Největšími obchodníky byli svého času Holanďané. Na ostrovech Jáva a Sumatra domorodí dělníci pracovali do úmoru při pěstování a sběru kávy, ale jim samotným byla káva přísně zapovězena. Ovšem na ostrovech řádil další sběrač kávy, mlsná stvoření podobná naší lasičce, luwak, tedy cibetky. A jakkoliv chamtiví bílí obchodníci zakazovali svým otrokům pití kávy nebo žvýkání kávových bobů, nikdo z nich by se nesnížil k tomu, aby se zajímal o kávu snědenou a poté natrávenou a vyloučenou malým zvířátkem. Otroci se ale zajímali. Sbírali trus cibetek, proplachovali… A nakonec pili „cibetkovou kávu“. Káva Kopi Luwak, cibetková káva, lahůdka ne pro každého, patří dnes k nejdražším kávám na světě, i když, pravda, dnes už není vyvažována zlatem, jako tomu bývalo kdysi. Je to i proto, že kávou si prý jídelníček zpestřují jen cibetky žijícíc ve volné přírodě, ne v zajetí.

KID_MCHUTT: Zkus to tady: [Pohlavní orgány osob z mýtů, legend a pověstí] :D

ALDARION: Podíval jsem se a pokusil se dohledat. Ale Kojot a jeho penis jsou hrdiny příliš mnoha různých vyprávění :)))
Našel jsem jich hodně, ale žádné podle tvých specifikací...

http://voices.yahoo.com/the-role-native-american-folklore-trickster-stories-1467125.html
Another example is a story where there is a woman who is undecided on who she should marry, so she has a competition where whoever has the smallest penis is allowed to marry her. The trickster, who in this story is named coyote, trades his penis with mouse's penis. When everyone drops their pants he demolishes the competition and wins the bride. Unfortunately for coyote his new bride sees mouse struggling to walk with such a large coyote penis and she refuses to marry him. This story shows two different types of messages. First, it shows a moral type message deterring people from lying and cheating. This was portrayed when the coyote was not able to marry the woman because he cheated and lied to her. Also, this story contains a very sexual premise when talking about penises and their sizes. This topic, which would usually be fairly awkward to talk about, is discussed freely in the story. This probably helps "break the ice" within the community about this topic allowing them to talk about it more freely. Although it may seem that the trickster stories are told solely for their comedic purposes, it is evident that their underlying messages are just important.

http://home.online.no/~arnfin/native/lore/leg247.htm

A ještě Indiáni. Lid Seneca si vypráví příběh o tom, kde chipmunkové přišli ke svým pruhům.
Žily kdysi bába a její vnučka. Měly starou kožešinovou pokrývku, notně už vypelichanou, kterou se v noci zahřívaly. Jednou šly do lesa pro dříví. Několik dní v lese dříví sbíraly a v noci spaly pod starou pokrývkou. Ale najednou, náhle a bez varování, pokrývka ožila. Obě, bába i vnučka,se daly na útěk.
Utíkaly o život směrem k domovu, kůže za nimi. Brzy to nebyla kůže, ale medvěd, a obě je doháněl. Vystrašená prabába se dala do zpěvu, aby medvěda ukonejšila. Její píseň říkala: Já a má vnučka utíkáme o své životy.
Ale medvěd, dříve kožešinová pokrývka, se ukonejšit nedal. Brzy bába s vnučkou spatřily svůj domov, ale medvěd už byl těsně za nimi. Obě vyděšeně proběhly dveřmi, ale běsnící medvěd se po nich stačil osápnout drápatou prackou. Obě škrábl po zádech, ale obě mu unikly.
A protože bába s vnučkou byly chipmunkové, mají od těch dob chipmunkové na zádech pruhy.