Poslední měsíce se snažím rozkrýt, jak je to s jamou a nijamou, a popravdě nedaří se. Ustálil jsem svoji denní praxi, trochu se nasměroval také v ajurvédě, ale v tomhle nemám vůbec jasno.
Krishnamacarja tvrdí, že cvičit jógu a nedržet jamy je jako nebezpečné pohyby nožem - člověk má nástroj a může ho použít nesprávným způsobem. Na druhou stranu Pattabi jois tvrdí, že na normální úrovni člověk vůbec nepochopí ani nezvládne, co je to vlastně jama a nijama, dokud nemá pročištěné nádí. Teprve když velmi zesílí po mnoha cvičení, tak má sílu na to praktikovat i takové věci jako je pravdomluvnost. To mě zase vede zpátky ke Krishnamacarjovi, který tvrdí, že první jamy - ahimsa a satja, jsou výsledkem držení ostatních jam a nijam. Takže tapas a ostatní nijamy, neulpívání, brahmacarja, a nekradení (a nepropadání se do dluhů) člověku dá tolik energie, aby se v praxi posunul a dokázal držet ahimsu a satju?
Pak jsou tu ale běžní jogíni, kteří tvrdí, že naopak je třeba začít ahimsou - je to první jama v patandzaliho jogasutře a všechno tím začíná. Mě se zdá, podle mých zkušeností s jógou, že to by to bylo hodně jednoduchý. Ale možná že to právě tak je.
A ještě nakonec Dalibor Štědronský, který mi říkal, že se to dělá tak, že celodenně myslím na všechny jamy, cvičím v nich sebedisciplínu a to přejde časem v jakoby šaktickou meditaci pozorovatele. Ale bez praxe to nejde, dodává, a cituje Pattabi joise.