KLUZAU: S tím nožem se nakonec stejně pořežeš jen sám sebe. Ne vždy se tomu dá vyhnout. Důležité je nepřeřezat si žíly. Otázkou je, zda jsi ochotný to risknout. Na druhou stranu alespoň budeš vědět, která stana řeže :-). Jinými slovy pokud se nespálíš, nevíš co znamená když ti řeknou že oheň pálí. Ano, sledovat vyšlapanou cestu je pohodlné, ale je třeba se učit a ne slepě opakovat. Pokud nechybujeme, nic se nenaučíme. To je jóga.
Dochází zde ke směšování konceptů. Práce s nádi je hathajogový koncept ovlivněný tantrismem, nikoli rádžajógový, který vše týkající se životní síly chápe jako roušku, zakrývající naši pravou podstatu. Hathajóga Pradipiky začíná tělesným cvičením. Ghéranda Samhíta začíná šatkarmami (které HJP řadí do pránájámy). I proto ten důraz Patabiho na nádi a tělesné praxe. Ty mají svůj význam, ale je to stále "mateřská škola". A jelikož se hata odkazuje na své pokračování v rádža józe, kde jsou prvními kroky jamy a njamy (rádža se však na hathu neodkazuje) dostáváš vysvětlení i pro tvrzení Krišnamačarijho. Oba hovoří o jiné tradici.
Velký problém je oddělenost "praxí" od běžného života. Principy jam a njam se dají aplikovat jak na běžný život tak na tělesná cvičení. V tomto ohledu je méně bolestné si to vyzkoušet na cvičišti, nežli na bojišti každodenního života. Avšak smyslem rádža jógové denní praxe je fungování v běžném životě. Tam se pozná, protože tam nejsou "ideální podmínky".
Ptáš-li se s čím začít, zkus si odpovědět nakolik jsi schopný vnímat co je to ahimsa a co je to nádi a začni s tím co rozpoznáš. Stejně tě to bude furt vracet k ahimse (alespoň u mě to tak je).
U mě je zásaní jednoznačně ahimsa. Btw. ta říká co nedělat. Ale zkus si nejdříve uvědomit co dělat a pak to dělej :-).