Děkuji za rozjetí diskuse... Jak na té více intelektuální rovině, tak na té rovině méně intelektuální.
Až budu mít více času, nahodím nějaké odkazy a některé tady sesumíruju na home či nástěnku. Kdyby někdo chtěl upravovat nástěnku a měl na to času, ať se mi ozve... :)
------------------------------------------------
Jsou tu zajímavé názory, líbí se mi _IT_ovy názory ohledně hormonů, nejsem sice endokrinolog, nicméně mám takový pocit, že tyto hormony hrají velkou roli...
A také mne zaujal jeden z prvních názorů od Slappyho - vnímání sebe očima druhých.
Lookovi děkuju za odkaz na literaturu v češtině - pro začátek - Pizimu na anglický text, ten budu louskat déle, snad nebudu líná.
K hormonům...
Např. při poklesu serotoninu a navýšení hladin testosteronu se sebeovládání značně zhoršuje. To je například při kocovině díky snížení hladiny serotoninu alkoholem a při fázi, kdy narůstá hladina testosteronu, to je, když je člověk sexuálně chtivejší, u žen to může být těsně před menstuací a nebo nějaké dny po ní (ale tady si nejsem jista).
Adrenalin způsobuje úzkost (nejen stažení cév, svalstva, vyvolání napětí, ale i psychickou úzkost), která když není zaslepující (např. se projevuje panikou, zmateností) může s velkou pravděpodobností vyvolat agresi.
.
.
.
Dál, jak _IT_ zmiňoval tu narcistní část, tady se chci zeptat, která to je?
Jak to mám?
Všimla jsem si u sebe, že nesnáším ponižování byť v nepřímé a malé míře. Že reaguji velmi popudlivě.
Všimla jsem si také, co ve mně jede za monolog či dialog - odkazuje na komplex ohledně výšky, na férovku se mi v hlavně přímo rozjelo (bylo to během přemýšlení o tom, co mne popuzuje) toto - "přece se nenecháš ponižovat ještě víc, jsi malá dost!" a tím pádem poslední výstup navázal přesně tady na tuto vnitřní hlášku a zaslepila jsem se. Jakobych mu dala za pravdu. Ano, jsem malá dost a nenechám se ponižovat a ani své názory! Takže stačilo málo a byla agrese na střeše.
Říkám si, kdybych zpracovala v sobě tento komplex, vyřeší to agresivitu, nebo se objeví něco dalšího?
Další věc, kdy jsem vzteklá - když nejsem pochopena a dotyčný neřekne ani, že mne nechápe (že by proto, aby nebyl sám před sebou trapný, že něčemu nerozumí?) a prostě, když jsem v úzkých a nevím si rady. Jakoby mne pohltí nějaký druh zoufalosti a začínám křičet (abych překřičela s vysvětlením ten problém, tu úzkost), mlátit kolem sebe (abych to zničila), ale tohle nikam nevede, jen to zvyšuje strach, že to bude ještě horší. Tady začínám být asi nejzoufalejší, protože si vůbec nevím rady, jak to nedělat, proč to tak je a jak se k tomu postavit, jak se nenechat vyprovokovat. Nemám totiž žádné výstražné světlo, které mne zastaví, abych něco nerozbila, nedala někomu facku.
Často je mi spíš jedno, že budu vypadat jako agresor (protože jsem se s tím snažila smířit), ale na druhou stranu, což není tolik z mé hlavy, mě protějšek často slovně dostane do takové pozice, že mi nepřímo tvrdí, že by mi na tom mělo záležet. Háže mne také například do pozice budoucího násilníka a vraha, což přijmout nechci...