Markéta: Hele, mělas někdy kluka?
Amélie: Kluka?
Markéta: Jestli se ti třeba někdo líbil.
Amélie: Líbil. Antonio v Benátkách, byli jsme tam s máti na karnevalu. Bylo to... krásné a zvláštní. Ještě mám někde škrabošku. Chceš ji vidět?
(Markéta nadšeně kývne, Amélie začne prohledávat truhlu.)
Markéta: Asi jste měli hodně peněz, když... no, dřív?
Amélie: (Překvapeně zvedne hlavu, kterou a přestane se přehrabovat v truhle.) Peníze?
No, myslím, že jsme měly dost peněz. Měly jsme dům a koně a... proč se ptáš? Jsi... chudá? Máš přece krásné oblečení, šperky...
Markéta: No, chudá... asi ne tak, jak byli lidé dřív, ale nejspíš se budeme muset stěhovat.
Amélie: Daleko?
Markéta: Ne, asi ne moc daleko, ale nechce se mi.
(Amélie kývne hlavou a konečně najde benátskou škrabošku z růžového a černého hedvábí, polepenou sklíčky. Podá jí Markétě.)
Amélie: Mám k ní i šaty. Počkej.
(Zpoza paravánu vyloví taneční šaty zabalené v bílém plátnu.)
Myslím, že jsem kluka asi neměla. S Antoniem jsme byli jenom jeden den na Lidu a na náměstí Svatého Marka jsme krmili holuby.
Markéta: (Přitiskne si masku na tvář a vyplázne jazyk.) Jak vypadám?
Amélie: (Rozesměje se.) Divně. (Začne vybalovat šaty z plátna.)
Neviděla jsem je aspoň sto let.
(Přitiskne si šaty k sobě, jako by je zkoušela a otočí se k Markétě.)
Markéta: (Vydechne.) Krásný. Vezmeš si je na sebe?
Amélie: Chceš?
(Markéta kývne hlavou, Amélie se schová za paraván a začne se převlékat.)
Pomůžeš mi? (Markéta jde Amélii pomoct.)
Lýdie: (Za scénou.) Amélie, Markéto?
Amélie: Tady jsme, mama.
Lýdie: (Vejde.) Pojďte, děvčata, budeme...
Proč si bereš ty šaty?
Amélie: Jen je ukazuju Markétě. Měla jsme jen jednou.
(Lýdie se kousne do rtu a rychle se odvrátí, aby se nerozplakala.)
Amélie: Můžu si ty šaty nechat?
Lýdie: (Kývne a pak se obrátí k Markétě.) Budeme cvičit?
(Lýdie zkusmo zazpívá pár cvičných akordů, její hlas pomalu mizí ve tmě.)