Výpady ad hominem nekomentuji, za mě čistě subjektivně: Nesouhlasím, že "Pád světla" nenabízí východisko nebo alternativu. Já ho tam vidím. Nejsilněji v závěru, kde se Emral Lannear snaží vymámit z Matky noci nějaká "přikázání" pro své děti. A když je konečně dostane, je to úplně jednoduché, a jak Matka noc říká, není na to zapotřebí žádného boha: Chovat se k sobě slušně, neubližovat nikomu, kdo cítí bolest, ani světu okolo sebe. Toť vše. A analogicky s tím na jiném místě říká Korya Delat, že civilizace je hlavně kázeň. Pak to funguje. Jinak to končí, jak je vidět v knize. Ano, je to poněkud "hipíkovské", ale praxe prostě ukazuje, že to (asi) jinak nepůjde.
Částečně souhlasím, že se v tom Erikson zamotal, ale to souvisí se ztrátou odstupu. Myšlenky, které chtěl sdělit, dá mnohem větší práci najít, než by mělo, mělo to být "čistší." Na druhou stranu ale nemyslím, že kdyby bylo, byl by komerční výsledek jiný. Současná Trumpova Amerika podobné knihy nechce - i kdyby to Erikson napsal lépe.
Co se Karsy týče, přijde mi, že leccos v "Pádu světla" by pasovalo spíše do něj, a že Erikson v Charkanas částečně "vystřílel munici", kterou měl šetřit tam. Pokud napíše Toblakai Trilogy jen jako jinou verzi Charkanas, bude to už problém. Ale zatím není důvod něco takového předpokládat - Erikson patří k autorům, kteří se podle mě docela "učí" a jsou schopni reflexe. Věřím, že by se nepustil do Karsy, kdyby ho nechtěl napsat "jinak."