O víkendu mě požádali z Reflexu o vyjádření k anketě, na otázku: Jak bys naložil s těmi, kdo si Tvé dílo (tj. Tebou přeložené dílo) stáhnou na internetu - a byl bys ochoten se vzdát svých autorských práv?
[pak na poslední chvíli anketní otázku překopali, takže jsem se vyjadřoval k něčemu jinému. Proto si dovolím otisknout odpověď aspoň tady]
Především bych jim poblahopřál k dobrému literárnímu vkusu. Ujistil bych je, že stažením „rozmnoženiny pro vlastní potřebu“ se rozhodně nedopustili ničeho nelegálního. Ale zároveň bych je slušně poprosil, aby slávu díla šířili dál, pokud se jim líbilo. Doporučili ho kamarádům, koupili babičce k Vánocům, koupili si další díl série, až vyjde v knižní podobě. Aby nebyli zcela lhostejní k samotným autorům, nevedli hloupé řeči tom, že „spisovatelé mají změnit obchodní model“, případně že takto „bojují proti parazitickým mezičlánkům“, tedy nakladatelům, distributorům a knihkupcům (a proto pro jistotu autorům nedají nic). Spisovatelé totiž na rozdíl od hudebníků nemají žádné koncerty, na kterých by si přišli na své, ani nemohou prodávat merchandising. Nemají žádné jiné příjmy než ty, které dostanou od čtenářů. Je to velmi prosté: pokud chcete, aby psali dál, občas si od nich nějakou knížku kupte – koupíte jim čas, aby mohli psát tu další.
Osobně mi nevadí, že se moje překlady toulají po síti, zvlášť u děl, která jsou beznadějně vyprodaná a nebudou se již dotiskovat. Ty knížky tak získávají druhý život. Nemohu se ovšem aktivně vzdát svých autorských práv, protože ta jsou svázána s právy překládaného spisovatele a já pochopitelně nemohu rozhodovat za něj.